Rozhovor s Antonínem Jeřábkem: Porovnání verzí

m
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
Rozhovor byl pořízen 5.5.2015.
+
Antonín Jeřábek pracuje v hostivařském depozitáři Národní knihovny, kde působí jako vedoucí Oddělení mezinárodních agentur.
 +
 
 +
Rozhovor byl pořízen 10.3.2015.
  
 
Autorky rozhovoru: Alena Kratochvílová, Ivana Doležalová
 
Autorky rozhovoru: Alena Kratochvílová, Ivana Doležalová
 +
 +
S panem Jeřábkem jsme si domluvily schůzku 10. března 2015 v místě jeho pracoviště – v centrálním depozitáři Národní knihovny v Praze – Hostivaři. Setkání bylo velmi milé a inspirativní a trvalo bezmála hodinu a půl. Pan Jeřábek byl velmi upovídaný narátor a také se snažil velmi disciplinovaně zodpovídat naše otázky podle připravené osnovy, kterou jsme mu zaslaly ještě před schůzkou. Velmi nám tím usnadnil naši práci při následném zpracovávání rozhovoru.
 +
Téma našeho rozhovoru se točilo zejména kolem jeho studií na vysoké škole, jaké předměty se v oboru knihovnictví vyučovaly, kdo je přednášel, a co bylo jejich obsahem, jaký vedl pan Jeřábek studentský život. A samozřejmě nás velmi zajímala i doba, v níž jeho studia probíhala, protože se jednalo o jeden ze zlomových úseků našich dějin 2. poloviny 20. století, a sice období Pražského jara a pak následně počátky normalizace. Spolu s vyprávěním o utnutí Pražského jara a pomalým nástupem normalizace jsme se v rozhovoru s panem Jeřábkem přesunuli z dob jeho studií do doby jeho pracovní kariéry, kterou započal ve Státní technické knihovně, načež v polovině 80. letech se přesunul do Státní knihovny (Národní), v níž vlastně pracuje dodnes. Pan Jeřábek se s námi také podělil o vzpomínky na důležité okamžiky ve vývoji knihovnictví, kterých se aktivně účastnil, když například napomáhal v Československu zavádět systémy ISSN a ISBN. 
  
  

Aktuální verze z 14. 1. 2016, 13:10

Antonín Jeřábek pracuje v hostivařském depozitáři Národní knihovny, kde působí jako vedoucí Oddělení mezinárodních agentur.

Rozhovor byl pořízen 10.3.2015.

Autorky rozhovoru: Alena Kratochvílová, Ivana Doležalová

S panem Jeřábkem jsme si domluvily schůzku 10. března 2015 v místě jeho pracoviště – v centrálním depozitáři Národní knihovny v Praze – Hostivaři. Setkání bylo velmi milé a inspirativní a trvalo bezmála hodinu a půl. Pan Jeřábek byl velmi upovídaný narátor a také se snažil velmi disciplinovaně zodpovídat naše otázky podle připravené osnovy, kterou jsme mu zaslaly ještě před schůzkou. Velmi nám tím usnadnil naši práci při následném zpracovávání rozhovoru. Téma našeho rozhovoru se točilo zejména kolem jeho studií na vysoké škole, jaké předměty se v oboru knihovnictví vyučovaly, kdo je přednášel, a co bylo jejich obsahem, jaký vedl pan Jeřábek studentský život. A samozřejmě nás velmi zajímala i doba, v níž jeho studia probíhala, protože se jednalo o jeden ze zlomových úseků našich dějin 2. poloviny 20. století, a sice období Pražského jara a pak následně počátky normalizace. Spolu s vyprávěním o utnutí Pražského jara a pomalým nástupem normalizace jsme se v rozhovoru s panem Jeřábkem přesunuli z dob jeho studií do doby jeho pracovní kariéry, kterou započal ve Státní technické knihovně, načež v polovině 80. letech se přesunul do Státní knihovny (Národní), v níž vlastně pracuje dodnes. Pan Jeřábek se s námi také podělil o vzpomínky na důležité okamžiky ve vývoji knihovnictví, kterých se aktivně účastnil, když například napomáhal v Československu zavádět systémy ISSN a ISBN.


Prozradíte nám, kdy a kde jste se narodil?

Jsem ročník 1946, těsně poválečný ročník a narodil jsem se v Praze. Mohl bych pamatovat i „vítězný únor“, komunistický převrat, ale to jsem byl ještě moc malý. Až později si toho pamatuji víc.

Jak jste stal knihovníkem? Kdo vás v tomto rozhodnutí ovlivnil?

Byl jsem první ročník, který už absolvoval 9letou povinnou školu. V letech 1962 až 1966 jsem studoval střední průmyslovou školu strojnickou, což byl omyl, ale já nevěděl kam jít. A vlastně díky tomu studiu na průmyslovce jsem se dostal oklikou ke knihovnictví, protože technika mě vůbec nezajímala a vytěsnilo mě to k humanitním oborům. Tady jsem trochu něco psal, básničky, povídky, založil jsem třídní časopis, který se pak stal školním časopisem a pátral jsem, kde by se dalo studovat psaní, literatura. Na Filozofickou fakultu jsem si netroufal, ale existovala Fakulta osvěty a novinářství při Univerzitě Karlově, tak jsem si tam podal přihlášku. Naštěstí na novinářství mě nevzali, protože v té době být novinářem znamenalo být členem komunistické strany. Jako druhé jsem měl knihovnictví. Od malička jsem četl, matka také byla vášnivá čtenářka, takže jsem byl ponořený v knihách. A tak bylo samo sebou, že jsem se vrhl na knihovnictví, což bylo v roce 1966. Ten obor jsem studoval na katedře knihovnictví a vědeckých informací.

Volil byste toto povolání znovu?

Po svých zkušenostech a letech praxe bych si toto povolání vybral znovu, i když v prvních letech jsem byl studiem spíše zklamaný, že je moc „hnidopišské“ a není v tom oboru nic vzletného.

K organizaci fakulty

Katedru knihovnictví a vědeckých informací zakládal Jaroslav Drtina, s nímž jsem se bohužel osobně nesetkal, protože on zemřel o prázdninách v roce 1967. Po něm nastoupil Jiří Kábrt, který zůstal šéfem katedry až do roku 1989.

Jaký je váš vztah k ÚISKu?

Žádný, protože UISK je novodobá záležitost, tenkrát to byla katedra knihovnictví a vědeckých informací, ale vědecké informace se prosazovaly víc a víc na úkor knihovnictví, takže někdy po 68´ byla katedra přejmenována na katedru vědeckých informací a knihovnictví. Říkalo se tomu posměšně „KVIK“. A i fakulta se přejmenovala na Fakultu sociálních věd a publicistiky. UISK jsem tedy nezažil, i když navazuje na katedru, kterou jsem studoval. Tato katedra v roce 1968 přešla pod filozofickou fakultu. Dál se ale chodilo do Celetné 20, protože zdaleka ještě nebyla postavená budova v Jinonicích, kam se pak celý obor přestěhoval.

Když jste studoval, jak probíhala výuka?

Vždy na začátku roku jsme si do indexu museli zapsat, jaké předměty budeme studovat. Ta výuka se skládala jednak ze společného základu, který měly všechny obory společný – marxistická filozofie, politická ekonomie, psychologie, sociologie, pochopitelně všechno marxistické. Dokonce jsme měli i statistiku. Ten vlastní obor se skládal z knihovnictví, bibliografie a vědeckých informací. A pak jsme měli tělocvik a prázdninovou praxi. Přednášky byly dobrovolné. Maximálně jsme mohli za semestr skládat 5 zkoušek. Jazyky se nepočítaly, povinně jsme měli ruštinu a pak byly 2 světové jazyky – angličtina, němčina, francouzština, španělština – byly povinné, ale mohli jsme si vybrat, které 2 z těch 4 budeme mít, takže dohromady byly zkoušky ze 3 jazyků. Část z nás absolvovala výuku tak, že jsme si utvořili studijní skupinu ze 4 lidí, a střídali jsme se na jednotlivých přednáškách, abychom nemuseli chodit všichni na všechno. Zapisovali jsme si, kopírovali a dávali si to navzájem ke studiu. Skripta v té době nebyla. Jediné co bylo, říkalo se tomu „Červená bibliografie“. Červená kniha sepsaná pod redakcí profesora Drtiny, kde byl vývoj oboru nejen u nás, ale v dalších socialistických zemích, ale z toho se celkem učit nedalo. A pak byly teze ke studiu knihovnictví, vždycky ke každému předmětu pár vět, co obsahuje, tak z toho se taky učit nedalo a my se učili z přednášek. Na všechny semináře se také chodit nemuselo, povinná byla padesátiprocentní účast. Když tam člověk vůbec nechodil, tak by asi nějaké problémy měl. Měli jsme dva opravné termíny na zkoušky a pak už děkanský termín, což mě nepostihlo. V ročníku nás bylo 25, z toho pouze 5 bylo chlapců, ostatní dívky, čili silně feminizovaný obor.

Předměty

Předměty byly orientované na tradiční knihovnictví – tak například úvod do studia, ten přednášel Jiří Cejpek, a hlavním bodem toho předmětu byl knihovnický zákon z roku 1959, ten už dávno neplatí. Na něm jen pro zajímavost spolupracoval tehdy S. K. Neumann, byl poslancem a měl na starosti humanitní obory. V zimním semestru 1966 jsme měli Úvod do studia jako jedinou zkoušku, všichni z toho byli zelený strachy, co nás bude čekat, ale pak jsme si zvykli. Myslím, že dneska už jsou studenti otrlejší, už se tolik zkoušek nebojí. Zkouškové období trvalo měsíc, v lednu a v červnu. Mohly se dělat předtermíny. Studium bylo v podstatě dvouoborové. Kromě vlastního knihovnictví a vědeckých informací si každý musel vybrat ještě další obor – buď literárněvědný směr, přírodovědný nebo technický, ale každý rok se nevypisovaly všechny. Když jsem nastoupil, tak se otvíral technický a přírodovědný, a protože jsem si tu techniku tak znechutil, tak jsem si vybral směr přírodovědný. Tam jsme dělali šílené zkoušky - z genetiky, z antropologie, ze zoologie, z botaniky. A chudáci přednášející taky pořádně nevěděli, co nám mají přednášet. Pak jsme měli třeba katalogizaci, kterou přednášela Hana Vodičková. Knihovnickou techniku, tu přednášel Jiří Kábrt, tam jsme se učili, jak se staví třeba knížky na regálech, že základní stavění je formátové, aby byly všechny knihy v jedné rovině. Obecná bibliografie, z té byla velká zkouška. Pak jsme měli knihovědu, to byl významný předmět, tu přednášel Jaromír Jedlička a po něm František Horák. Pak základy a metody studijní a odborné práce, to byl jenom zápočet.

Byly i ty oborové předměty nějak zatížené ideologií doby?

My jsme naštěstí vpadli do konce šedesátých let, kdy už se to nebralo tak strašně ideologicky jako v těch padesátých letech. Dokonce jsme ani neskládali povinnou zkoušku z marxistické filozofie. Nám tehdy přednášel dějiny filozofie Karel Mácha, který později v sedmdesátých letech emigroval do Německa. Sice byla vypsaná zkouška z marxistické filozofie u Luisy Kořínkové, která byla dost kovaná komunistka, ale netroufla si v tom roce 1968 po nás chtít zkoušku z marxistické filozofie, takže jsme dělali zkoušku u Máchy z dějin filozofie, a takto jsme marxáku unikli. Dalším předmětem byla klasifikace, teorie třídění s náznaky pronikání počítačů do oboru. O tom píše teď v Ikaru Rudolf Vlasák. To je zajímavé si přečíst, jak pomalu a nenápadně se postupně počítače a technika zaváděly do oboru knihovnictví. My když jsme studovali, tak nebylo ani vidu, ani slechu po nějakých počítačích. Sice jsme byli např. na exkurzi na Ministerstvu průmyslu, kde měli sálový počítač…to byla obrovská místnost a v ní magnetopáskové počítače, které byly víceméně ve zkušebním provozu, ale aby se něco takového převedlo do knihovnictví, tak o tom nikdo neměl žádnou představu. Pak z těch důležitých zkoušek byly dějiny knihoven, to přednášel Jiří Cejpek. A pak klasifikace, MDT, předmětová hesla. Některé předměty se v průběhu studia škrtaly, my jsme sice měli např. vypsanou sémantiku, ale k té vůbec nedošlo a neměli jsme z ní ani zkoušku, ani zápočet. Abyste měli představu, jak nás učili ty počítače. Tak jsme měli dva takové předměty, které se k počítačům jakoby alespoň blížily - mechanizace a automatizace. V nich se učilo o psacích strojích – že to byla taková mechanizace, že se nemuselo psát rukou. A pak jsme měli předmět programování a projektování, to nám přednášela Anna Vejsová, ona byla sochařka, a ani nevím, jakým způsobem se dostala k programování a projektování. Měla sebou prospekty zahraničních firem, kde už se programovalo, tak nám o tom něco řekla, ale my jsme neměli představu o tom, jak se to dá využít v praxi a v knihovnictví. Pak jsme měli Ivana Wiesenbergra, který zavedl do oboru vědecké informace, takže jsme měli předmět teorie a metodika vědeckých informací.

Jaký předmět, popřípadě vyučujícího jste měl nejraději?

Přednášky Ivana Wiesenbergra pro nás byly zajímavé, nesouviselo to přímo s knihovnictvím, bylo to něco nového – teorie informace a vůbec informatika. Výborně, velmi čtivě psal své knihy o dějinách knihoven Jiří Cejpek, ale jeho přednášky byly poněkud nudné, tak to byla taková disproporce. Mě nejvíc bavily okrajové předměty, filozofie, sociální psychologie, kterou přednášel Milan Nakonečný, ten pořád píše nové a nové knihy, fantasticky vzdělaný člověk.

Diplomová práce

Naše studium trvalo 4 a půl roku, a poslední letní semestr už jsme se mohli věnovat diplomové práci – moje téma bylo profil četby maturantů – výzkum četby. To byla šílená myšlenka, protože to obnášelo obcházet v maturitním roce maturanty a ukrást jim hodinu češtiny. Dal jsem si za úkol, že obejdu asi deset škol, tak to jsem nestihl, obešel jsem jich asi 7 a učitelé mě vyháněli. Udělal jsem formulář, kam maturanti psali, co přečetli v poslední době z beletrie, prózy, poezie a odborné literatury. Takto, když jsem to pak spočítal, jsem shromáždil 20 000 dat, 20 000 knížek, které oni přečetli. A pak jsem to musel zpracovat, no bylo to hrozné. Nakonec jsem to obhájil, ale v tom tématu jsem se spletl.

Jaký byl společný studentský život?

Je důležité říct, že to spadá do období let Pražského jara. V roce 1968 byl zrušen ČSM – Československý svaz mládeže, ve kterém jsme my studenti byli automaticky, když jsme v tom 66´ nastoupili do školy. Dostali jsme legitimaci, platili příspěvky. ČSM se v roce 1968 zrušilo. Hodně se diskutovalo o politických poměrech v té době, všichni studenti byli pro (podporovali reformy Pražského jara). A pak přijeli tanky v srpnu 68´. V listopadu pak byla studentská okupační stávka. Studenti obsadili fakultu v Celetné ulici a přes noc tam přespali na protest proti půl milionu vojáků, kteří byli na území republiky. Byla to taková iluze studentů, že se tím něco zvrátí. Lidé nás velmi podporovali, nosili nám jídlo, drželi nám palce, ale nic to nebylo platné. V tom roce 1968 se děkanem stal filozof Karel Mácha, ale jen asi na půl roku. Pak následovaly čistky, i Jiří Cejpek musel odejít, Jiří Kábrt se ale udržel. Také Jaroslav Skolek, který přednášel bibliografii, musel odejít, zkrátka takto se to proselo. Ti, co zůstali na svých místech, museli souhlasit se vstupem vojsk. Studentský život byl celkem prostý, já ale o něm moc přehled nemám, protože do hospod, kde se vedl, jsem nechodil. A nejezdil jsem se studenty ani po knihovnách, když se pořádaly výlety mimo Prahu.

Pořádaly se plesy nebo majálesy?

To se pořádalo. Už od roku 1965, když přijel do Prahy Allen Ginsberg, a stal se králem majálesu. Pak byl ale vyhoštěný. V majálesech se pokračovalo, ale po okupaci byly velice rychle utnuty. Takže tolik můj studentský život, no byl ubohý.“

Jak se měnila skladba předmětů v průběhu studia nebo v porovnání se současnou dobou?

Skladba předmětů se vlastně nijak moc neměnila, protože nebylo na co reagovat. Počítače, to byla ještě vzdálená budoucnost. I když vymýšlelo se, jak obor knihovnictví oživit, a co tam naimplantovat, aby to šlo s duchem doby. Tak se zavedl předmět knihovnická statistika. My jsme měli základy statistiky jako mimoooborový předmět a tenkrát přišel z Národní (tehdy tedy Státní) knihovny Mirko Velinský a dostal za úkol ten předmět zavést, ale nevěděl, co by tam vlastně měl přednášet. A já jsem si přepisoval přednášky ze statistiky na stroji, tudíž byly velice přehledné, takže on si to ode mě půjčil, aby něco z toho použil pak pro své přednášky. Tak to bylo spíš takové legrační, než že by se nějak zásadně ten obor měnil v průběhu našeho studia. Jak jsem říkal, tak jsme unikli zkoušce z marxistické filozofie, která se pak nekompromisně vyžadovala. Ti, kteří měli velice dobrou diplomku, tak si mohli udělat doktorát, ale jenom, když udělali zkoušku z marxistické filozofie. To je asi na týden zavřeli do posluchárny Ústavu marxismu a leninismu v Celetné ulici, kde je doučovali a zkouška z toho byla podmínkou, že si mohli udělat doktorát z filozofie. Jinak my ostatní jsme byli absolventi oboru knihovnictví, neměli jsme žádný titul. Nemám ho vlastně dodnes, protože po revoluci byla možnost přihlásit se o titul magistr, ale já se k tomu nepřihlásil, mě to připadalo trochu jako podvod a pod úroveň, nicméně mě všude píšou magistr, takže jsem takový nechtěný magistr.

Měl jste možnost vycestovat do zahraničí, kontakty na zahraničí?

Cestovat do zahraničí bylo vyloučeno. Akorát jednou spolužáci vycestovali do Polska, ale já jak jsem s nimi nechodil do té hospody, tak jsem ani do toho Polska s nimi nejel. Mohli jsme maximálně do Polska, NDR, Bulharska a Rumunska (tam ale neměli moc vyspělé knihovnictví, takže tam se ani moc nepořádaly studijní cesty). Kontakty se zahraničím tak vlastně nebyly. V průběhu Pražského jara se cestovat mohlo, otevřely se hranice, a kdo mohl a stihl to za ten půl rok vycestovat, tak vycestoval. Dokonce Karel Mácha měl tehdy možnost přednášet v zahraničí. Pak se vrátil, stal se děkanem a nakonec po čistkách skončil v Inženýrsko-průmyslových stavbách jako referent – z děkana, poklesl na referenta v IPSu. Pamatuju si takovou perličku, že Jiří Kábrt, šéf katedry vyjel do Ghany, a tam přednášel, což pro nás bylo dost šokující. Naopak po srpnu 1968 se stal ministrem školství šílený doktor Hrbek, který vydal takový oběžník, který musel každý, kdo chtěl pokračovat ve studiu, vyplnit, a tam se vyplňovaly kontakty se západem. Musely se vyplnit adresy, s kým jsme si dopisovali, s kým jsme mluvili, a kdo to nevyplnil, tak mu hrozilo vyhození ze školy. Tak to už byl rok 70´, 71´. Normalizace se velice rychle ujala. A i když byli všichni proti, tak šéf katedry novinářství – Hladký vydal takový manifest pro novináře „Slovo do vlastních řad“, kde se přihlásil k okupaci a předjímal, že stejně s tím nikdo nehne, že vojska tu budou na věčné časy. A novináři, aby mohli fungovat, tak s tím museli souhlasit.

Jaké byste stanovil významné historické etapy ve vývoji oboru, které jste měl možnost zažít, účastnit se jich?

Historická etapa bylo asi přejmenování katedry knihovnictví na „KVIK“. Název Katedra vědeckých informací a knihovnictví zůstala až do UISKu. Tam se asi pomalu kolem roku 68´začalo předjímat pronikání výpočetní techniky do knihovnictví. Hned po studiích, tedy v roce 1971 jsem nastoupil do Státní technické knihovny. Ta byla v té době 6. úsekem Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, Státní technická knihovna tedy nebyla samostatná. A tady už se automatizace začala pomalu zavádět, už měli k dispozici jeden počítač. Pracoval jsem v oddělení jmenné katalogizace, kde se psaly katalogizační lístky. Pochopitelně tehdy byly lístkové katalogy, žádné databáze online neexistovaly. Byl jmenný, předmětový a systematický katalog. Jmenný podle autorů, eventuelně podle názvu knížek, předmětový podle předmětových hesel a systematický podle MDT. Tady jsem byl od roku 1971 až do roku 1986. Ze jmenného popisu jsem přešel do oddělení bibliografie. Tenkrát se všechny bibliografie dělaly ručně, vytahovaly se lístky z dokumentačních kartoték. Vždycky na začátku roku se stanovil plán technických bibliografií, třeba témata jako požární bezpečnost staveb, nebo moderní konstruování, pak se to vytisklo a vydalo a rozeslalo do knihoven, protože nevím, který šílenec by si to koupil. A tady mě vlastně zastihl počátek systému ISSN. Mezinárodní centrum, které se zabývalo registrací seriálů, sídlilo v Paříži. A bylo potřeba tento systém ISSN uvést do provozu i v Československu. Připadlo to do oddělení bibliografie. Osmimístné číslo ISSN, které jednoznačně identifikuje titul seriálu, přidělila koncem 60. let centrálně Kongresová knihovna celosvětově. Teprve potom vzniklo Mezinárodní centrum v Paříži atd. My jsme se stali účastníky tohoto systému v roce 1973/74, ale prostřednictvím regionálního centra v Moskvě. Žádný ze socialistických států nesměl mít přímý kontakt s Paříží. Toto regionální centrum se jmenovalo Automatizovaný systém registrace periodických publikací, protože Rusové nesnášeli termín seriál, to zavánělo západem, takže ani ten systém se tak nesměl jmenovat. Každá ze zemí dostala blok čísel a měla za úkol číslovat tituly seriálů. V té době se to týkalo časopisů, ročenek a edic technických publikací. V roce 1986 jsem přešel do Státní knihovny, kde jsem měl za úkol zavést celostátně systém ISBN, tj. standardního číslování knih. Problém byl v tom, že mezinárodní agentura pro ISBN sídlila v tehdejším Západním Berlíně ve Státní knihovně – styky se západem byly velice špatné a se Západním Berlínem ještě horší, takže to byl jeden problém. Vůbec nebyla ochota se jich zeptat, jak ten systém zavést. Druhý problém byl, že byla rozdělena ministerstva kultury – české a slovenské, a ty nebyly schopné se dohodnout, kdo by se měl starat o Československo, jestli Státní knihovna nebo Matica slovenská v Martině. Nakonec se přeci jen rozhodlo, že to bude mít na starosti Státní knihovna, a že si z Berlína vyžádáme materiály. Podmínkou zavedení systému ISBN bylo vytvoření české státní normy, zjištění vydavatelské produkce a počtu vydavatelů v zemi a vypracování příručky uživatele systému. Česká státní norma (ČSN) se ale nemohla převést z ISO z mezinárodní normy, ale musela se převést přes normu RVHP (tj. Rady vzájemné hospodářské pomoci pro socialistické státy). To se povedlo, normu jsme zpracovali, příručku napsali. V roce 87´ dokonce přijel šéf mezinárodní agentury, a přivezl vytištěné bloky čísel. Funguje to tak, že vydavatelé podle své produkce dostanou určitý blok čísel a číslují si knihy, které vydávají sami. Ti nejmenší dostanou 10 čísel a největší 100 000. V roce 1988 svolala mezinárodní agentura zasedání pro východoevropské země do Lipska. Rok nato bylo zasedání v Západním Berlíně - a to byl obrovský zážitek, protože Berlín byl rozdělený. Přijeli jsme vlakem do východního Berlína, metrem jsme se dostali až k Berlínské zdi, a tam jsme museli vystoupit, projít přísnou kontrolou přes východoněmecké po zuby ozbrojené celníky, prošli jsme do Západního Berlína a rázem jsme se ocitli v jiném světě. ISBN se tedy podařilo zavést, tím způsobem, že ve Státní knihovně byla tzv. skupinová agentura pro Československo a národní agentura pro Českou republiku a na Slovensku národní agentura pro Slovenskou republiku. Tak to zůstalo až do rozdělení země v roce 1993. Československo dostalo k dispozici 10 a půl milionu čísel, a když jsme se dělili, tak nám zůstalo 7 a půl milionu, Slovákům 3 miliony čísel. Proporcionálně podle počtu vydavatelů a produkce – Slováci měli třetinovou produkci knih a třetinu vydavatelů. Pak byla skupinová agentura zrušená a teď existuje Národní agentura pro ISBN v ČR a Slovenská národní agentura sídlící ve Slovenské národní knihovně, ta se osamostatnila od Matice slovenské.

Zajímá nás zejména rok 1968 a rok 1970 - jaká témata a trendy pro něj byly charakteristické?

Velké naděje, velké zklamání. Nicméně z našeho ročníku dostudovali všichni, aniž by museli dělat nějakou úlitbu, aniž by museli veřejně souhlasit s pobytem vojsk. U novinářů to bylo horší. Rok 70´. Proč myslíte zrovna rok 70´? Ještě doznívalo Pražské jaro, protože vlastně začátek normalizace přišel s koncem Dubčeka. Dubček byl zbaven funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v dubnu 69´, a nastoupil Husák, ale něco ještě to jakžtakž přetrvávalo. Zásadní obrat nastal až v roce 1971 s Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti, kdy kdo mohl, tak byl vyhozen ze své funkce. Takže zlomový byl spíše rok 71´, když už tak spíš duben 69´, kdy nastoupil Husák. Charakteristické bylo utahování šroubů, kdy chvíli to vypadalo, že něco se zachová, ale nakonec se z Pražského jara nezachovalo nic. Byl ještě v té době na fakultě, na studiích, takže jak to probíhalo v praxi v knihovnách, přesně nemůžu říct. Vyřazovaly se tam knihy, ale to až po roce 1971, kdy vyšel seznam knih, který měl na svědomí již zmiňovaný Hrbek, ministr školství – vydal rozsáhlý soupis autorů, přičemž od některých se vyřazovalo všechno – Masaryk, Beneš, Kundera, všichni emigranti. Veškerá nemarxistická literatura se dávala do zvláštních fondů, které byly ve Státní knihovně. Knížky se nepálily, ale nikdo k nim nesměl. Možná někdo z ÚV KSČ.

Jak se v průběhu let měnila role knihovníka ve společnosti?

Knihovník byl vždycky podceňovaný, nejméně placený, to mělo ale tu výhodu, že v knihovnách pracovali většinou lidé, kteří k tomu oboru měli vztah a nekoukali na peníze. Co pamatuju, když už se mohlo mluvit o penězích pro knihovníky, tak kdo mohl, se staral o to, aby knihovníci dostali přidáno. Dnes myslím, už ty snahy celkem pominuly, jednak to odboráře, kteří si to vzali za úkol, už unavilo, a jednak se to vzhledem k archivářům a galeristům a těm souměřitelným oborům celkem vyrovnalo, že už nejsou rozdíly tak do očí bijící. Ale vždycky, když se mluví o institucích, které jsou přímo řízeny Ministerstvem kultury, tak se zmiňuje Česká filharmonie, Národní galerie, Národní divadlo a další a Národní knihovna až na posledním místě.

Co byste popřál ÚISKu do dalších 65 let?

Tak asi dalších 65 let. Ten obor nezanikne, i když už se to třeba nebude přednášet na UISKu.

Kam se podle vašeho názoru bude obor v budoucích letech vyvíjet?

otěšily jste mě, že říkáte, že se stále přednášejí dějiny knihoven a knihověda, já myslel, že to už úplně pominulo, že na oltář počítačům se daly klasické knihovny tištěných a o ty se vy už vůbec nezajímáte. Tištěná kniha přežila 500 let a jsem při vší úctě k internetu zvědavý, co s ním bude za 500 let. A nechtěl bych se toho dožít. Ono to bude směřovat k čím dál větší propojenosti k obřím databázím paměťových institucí. Mám obavy o autorská práva čehokoli, jak hudby, tak knih, že ke všemu bude volný přístup. Chudák přeci Čapek, čím by se živil, kdyby všechny jeho knížky byly hned volně k dispozici. Nějaké meze asi budou, že autorská práva se budou dodržovat, ale knihovníci s tím asi nic moc nenadělají. Teď se mění i zákon o povinném výtisku, zatím totiž nepamatoval na online publikace. Už je ale připravená novela zákona, že vydavatelé budou povinni posílat online povinný výtisk Národní knihovně, která jej bude archivovat v jediném možném archivním formátu PDF A. V současné době probíhá pilotní projekt, který má připravit cestu zasílání online povinných výtisků. A vydavatelé se tomu samozřejmě brání, protože se bojí, že jakmile ten online výtisk pošlou do knihovny, tak jej hackeři napadnou a všechny knížky, které sem budou poslané jako povinný výtisk, budou zveřejněné. Takže na tom to vázne a nevím, kam to dospěje. Hrozba, že všichni budou mít dostupné všechno, je velká. Ale já, jako zkostnatělý knihovník, nedám na tradiční knížky dopustit.

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví