Psychologické názory německých klasických filosofů

Immanuel Kant (1724—1804)

• Univerzitní profesor v Královci ve východním Prusku (dnes Kaliningrad, Rusko).
• Mezi jeho významná díla patří Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti a Základy metafyziky mravů
• V díle Prolegomena ke každé příští metafyzice vyložil své myšlenky populárnějším způsobem.
• Kant se ve své teorii poznání pokusil o syntézu stanovisek empirismu a racionalismu (imanentismu).
• Podle jeho názoru jsou senzorické imprese surovinou pro poznání, která je dále zpracovávána intelektem.
• Je třeba odlišit poznání a priori, které je částečně nebo zcela nezávislé na zkušenosti od poznání a posteriori, v němž hraje hlavní roli empirie.
• Mají-li smyslová data vést k určitému poznání, musí k nim člověk přistupovat z hlediska svých apriorních forem nazírání, k nimž patří vedle prostoru a času také způsob vnímání a myšlení.
• V tomto smyslu je poznání vysoce subjektivní; každý člověk si vytváří svůj specifický obraz světa. Člověk má možnost poznávat pouze svět jevů (fenoménů). Vnější realitu neboli věc o sobě, jaká je, bez zřetele na možnosti našeho poznání, neznáme.
• Na psychologii vztahuje výše uvedený axiom, že můžeme poznávat pouze jevy, a těmi jsou vnitřní děje, které lze třídit na poznávání, cítění a chtění
• Psal dále o citech, které odlišoval od intelektu, vůli (=rozumem určované chtění), temperamentu a charakteru
• Charakter dělí na a) empirický (=jednání vázané na smyslové dojmy a b) inteligibilní (=výrazem svobodné vůle).

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831)

• Vyučoval filozofii na několika německých univerzitách.
• Podle Hegela člověk nežije v jednoduchém světě přirozených věcí, ale v jím vytvořeném světě řeči, práva, státu a kultury.
• Člověku se produkty jeho tvoření odcizily a vystupují vůči němu jako objektivní. To je výsledkem vývoje ducha, který je určitým protikladem přírody.
• Duch se na nejnižším stupni vývoje projevuje jako duch subjektivní, který je v člověku (u zvířat nikoliv) schopen uvědomit si sebe sama → subjektivní duch se postupně začíná projevovat jako duch objektivní v podobě duchovních výtvorů, jakými jsou filozofické systémy, vědecké teorie a umělecká díla.
• Duch se vyvíjí podle zákonů dialektiky, kterými jsou teze, antiteze (negace) a syntéza.
• Jejich působení je podle Hegela jasně patrné ve vývoji společnosti i lidského myšlení. Třetím stupněm vývoje je absolutní duch, jehož nejvyšším projevem je filozofie.

Johann Friedrich Herbart (1776-1841)

• Vyučoval na univerzitě v Královci filozofii.
• Proslul především svými názory pedagogickými a psychologickými.
• Pro označení základních substancí používal Herbart pojem real.
• Jedním z realů je duše, jiným např. hmota.
• Podle Herbarta je duše jednoduchá substance obdařená touhou po sebezáchově, jež produkuje představy, které se na základě spontánní aktivity duševního realu spojují v tzv. komplexy.
• Příkladem takového komplexu je já (ego).
• Vedle syntézy hraje v psychickém dění významnou roli apercepce, tedy vybavování a spojování představ, které je ovlivněno dřívější zkušeností.
• Učení je soustavné včleňování nových před-stav do dříve vytvořených komplexů.

Arthur Schopenhauer (1788—1860)

• Jedním z nejvýznamnějších myšlenkových předchůdců psychoanalýzy.
• Jeho hlavním dílem je Svět jako vůle a představa.
• Podle Schopenhauera není podstatou člověka myšlení, vědomí či rozum. Tento prastarý omyl všech filozofů je třeba vymýtit.
• Vědomí je pouze povrchem lidské duše. Názory a myšlenky se rodí v její hloubce působením nevědomé vůle k životu. Nevznikají tedy řazením jasných myšlenek podle logických zákonů.
• Intelekt je pouhým služebníkem nevědomé vůle.
• Vůle se podle Schopenhauera skrývá i za ději v neživé přírodě. Projevuje se například jako síla, která hýbe planetami.
• V říši života je nejsilnějším projevem nevědomé vůle rozmnožovací pud, který je ve službách zachování druhu a který je někdy silnější než pud sebezachování. Vůle se tu může projevit jako zcela nezávislá na rozumu.
• Láska je podle Schopenhauera iluze, s jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Milostná vášeň je tedy určitý druh zaslepenosti, při níž se jedinci to, co je výhodné pro druh, jeví jako výhodné pro něho samotného. Jakmile je dosaženo cíle, kterým je rozmnožování, iluze se rozplyne.

Odkazy

Použitá literatura

• Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.