Aristoteles: Porovnání verzí

(Stránka vyprázdněna)
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
 
+
'''Aristoteles''' byl řecký myslitel, badatel a učitel. Společně se Sokratem a Platonem patří mezi filosofy klasické řecké filosofie. Stal se nejvýznamnějším Platonovým žákem a vychovatelem Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Aristoteles se narodil roku 384 ve Stageiře, umírá v roce 322 v Chalkidě.
 +
=== '''život''' ===
 +
Aristotelés se narodil roku 383 ve Stageiře v severním Řecku. Jeho otec byl dvorním lékařem makedonského krále Filipa II. Když Aristotelovi bylo 17 let, odešel do Athén a po dobu asi 20 let byl Platonovým žákem a spolupracovníkem na akademii. Po Platonově smrti stál v čele akadémie Speusippos a Aristotelés odešel do maloasijského Assu, kam akademiky už dlouho lákal tamější vládce. V roce 343 byl králem Filippem pozván do Pelly, aby se mohl stát vychovatelem jeho syna Alexandra. Poté se Aristotelés vrátil do Athén, kde v roce 335 zakládá školu, jež měla rozsahem zájmů a svou plánovitostí práce překonat Akadémii. Athény opouští v roce 323, když znovu převládají protimakedonské nálady a odchází do Chalkidy, kde roku 322 také umírá.<ref>Zdeněk Kratochvíl. (2009). <i>Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta</i>. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.</ref>
 +
=== '''hlavní myšlenky''' ===
 +
==== '''logické Organon''' ====
 +
V díle Organon Aristotelés rozlišuje '''podstatu''' (''úsiá'', jsoucnost) a '''akcidenty''' ("případky")<br />
 +
Akcidentem je vše to, co může být na něčem a nemůže tedy existovat samo o sobě. Takovými pojmy jsou například kvantita, kvalita, vztah.<br />
 +
Podstatou je to, co může nést akcidenty, třeba člověk, nebo kámen.<br />
 +
Soud je v Aristotelově podání spojení dvou pojmů, subjektu a predikátu. To je například "Sókratés je člověk", nebo "Člověk je smrtelný." Soudy také tvoří hierarchii podle své obecnosti. Například "Člověk je smrtelný." je obecnějším soudem než "Sókratés je člověk".<br />
 +
Důkaz potom spočívá ve správném zařazení soudu do hierarchie, kde soudy obecnější rozhodují o soudech méně obecných. Aby tahle operace byla správná, musíme mít potvrzenou platnost obecnějšího soudu, se kterým pracujeme. Znamená to, že pokud je potvrzen obecnější soud "člověk je smrtelný" a soud "Sókratés je člověk" pak platí konkluze, že "Sokrates je smrtelný". Je to důkaz ve smyslu dedukce, který aplikuje obecnější poznání na méně obecný případ téhož rodu. Formou důkazu je sylogismus, což je závěr ze dvou soudů, jež mají společný("střední") pojem. Naším společným střením pojmem je pojem "Sókratés".<ref>Zdeněk Kratochvíl. (2009). <i>Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta</i>. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.</ref><br />
 +
==== filosofie a věda ====
 +
Aristotelés podal systematické rozdělení filosofie na "teoretickou filosofii", "praktickou filosofii" a "poetickou filosofii". '''"Teoretická filosofie"''' zkoumá čisté kvantity. Dala by se považovat za oblast toho,co bývalo vždy nejvíce hodno teorie a považováno za oblast ideality. Taková oblast filosofie,co poznává řád. Je to například matematika, nebo fyzika. '''"Praktická filosofie"''' je moudrost náležející těm činnostem, jež nezanechávají výrobek. Je to taková oblast filosofie,co utváří řád, například politika,etika, nebo rétorika. '''"Poetická filosofie"''' je oblast moudrosti, náležející tvorbě. Takovou filosofií je především poezie.<ref>Zdeněk Kratochvíl. (2009). <i>Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta</i>. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.</ref><br />
 +
==== Rozdílný pohled Platona a Aristotela ====
 +
Na rozdíl od Platóna,který je básnicky založený, je jeho žák Aristoteles střízlivým badatelem, sběratelem údajů v celé škále vědních oborů. U Platóna hrají velkou roli etické motivy, které Aristotelés neuplatňuje. Aristoteles také podrobuje Platónskou koncepci zvláštního světa idejí ostré kritice.Tato koncepce se mu jeví jako nelogická a neúčelná. Aristoteles tedy vypracovává svou vlastní metafyziku, " první filosofii",která by umožnila pochopit realitu, která je přístupná smyslům. Podle něj nejde pomocí Platonova předpokladu transcendentálního světa neměnných ideií, jež jsou oddělené od smyslového světa, pochopit přírodu, její řád, svět konkrétně daných jednotlivin, vznik věcí, jejich vývoj a celé dění. Podobně jako pro Platona je pro Aristotela vůdčím hlediskem pro pochopení světa hledisko teleologické. Aristotelés neopouští pojem ideje, pořád zůstávají jako neměnné rodové a druhové formy, kterými je určena jejich vlastní podstata. Ovšem na rozdíl od Platonova dualismu Aristotelés ideje spojuje se samotnými věcmi, kam je vkládá, přímo do konkrétních jednotlivin. Tedy jako Platonovi je i Aristotelovi idea obecninou, jen s tím, že toto obecné dáno v jednotlivé věci.<ref>Josef Stavěl. (1972). <i>Antická psychologie</i>. (1., p. 140). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.</ref>
 +
==== metafyzika ====
 +
Jsou spisy pojednávající o jsoucnu jako jsoucím ve své vlastní podstatě. Aristotelés připisuje každé věci dvě složky.<br />První je '''''hylé'', „látka“'''. Tu odlišuje jako hmotu, nebo složky, ze které se věc skládá. ''Hylé'' slouží jako podklad světa, jež na sebe může brát různé formy a je pasivním přístupem.<br />
 +
Druhým principem je '''''morfé'', „tvar“''' je aktivním principem a činí věc tím, čím ve skutečnosti je.Jako příklad si uvedeme "dům". Látkou domu jsou cihle, kameny, či trámy, nebo cokoli co tvoří potenciální dům. Formou samotné věci je v tomto příkladu ten  aktivní, konkrétní, skutečný dům. Pokud bychom formulovali samotný dům, tak formule dávající dohromady složky, ze kterých je dům tvořen, je údělem látky, kdežto formule sdružující rozdíly mezi věcmi je naopak stopou formy. <ref>http://en.wikipedia.org/wiki/Aristotle#Substance.2C_potentiality_and_actuality</ref>
 +
===== Příčiny =====
 +
Nauka o příčinách je jedním z nejdůležitějších témat Aristotelovy metafyziky. Nalezení příčiny (''aitiá'', latinsky ''causa'')je pro něj jedním ze základních úkolů poznaní.<br />
 +
1) Příčina '''formální''' ''causa formalis'' ptáme se na ni otázkou: "Podle čeho byla věc vyrobena?" Může to být například tvar, idea sochy "v hlavě" sochaře.<br />
 +
2) Příčina '''látková''' ''causa materialis'' ptáme se na ni otázkou: "Z čeho věc je?" V našem příkladu sochy to může být například mramor.<br />
 +
3) Příčina '''působící'''(účinná) ''causa efficiens'' ptáme se na ni otázkou: "Kdo věc vyrobil, nebo ji způsobil?" To jsou například sochařovy ruce.<br />
 +
4) Příčina '''účelová''' ''causa finalis'' ptáme se na ni otázkou: "Proč ?" Ve významu cíle, nebo smyslu. Příčina toho proč vznikla socha je v tomto případě prožitek z krásy uměleckého díla.<ref>Pavel Hlavinka. (2008). <i>Dějiny filosofie: jasně a stručně</i>. (1., p. 265). Praha: Triton.</ref><br /><br />
 +
Poznat něco, pro Aristotela znamená, poznat působící příčinu,formu,látku a účel.<ref>Zdeněk Kratochvíl. (2009). <i>Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta</i>. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.</ref><br />
 +
==== Aristotelův pohled na duši ====
 +
Aristoteles je autorem spisu O duši (Peri psychés, De anima), který je možné označit za první psychologickou soustavu. Můžeme jej považovat za jeden z hlavních mezníků v dějinách psychologie. Spis "O duši" se skládá ze tří částí.<br />
 +
První část je úvodem, kde Aristoteles vymezuje oblast předmětu psychologie a nesnáze spojené s jeho zkoumáním.Tato úvodní část je pak zejména věnována přehledu a kritické diskusi dosavadních názorů o duši.<br />
 +
V Druhé části je podán "výměr duše". Zde je právě vymezen předmět psychologie tak, jak jej vnímal Aristoteles. Jeho pohled je podstatně odlišný od pojetí předmětu naší vědy. U Aristotela není předmět psychologie vymezován pojmem vědomí. Byl chápán v podobě mnohem širšího obsahu, a to organického života. Pro Aristotela je projev duševna prolnut s projevem života. Každý projev života je tedy také projevem duševna. 
 +
=== Reference ===
 +
<references/>
 +
==== použitá literatura ====
 +
Zdeněk Kratochvíl. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia<br />
 +
Josef Stavěl. (1972). Antická psychologie. (1., p. 140). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.<br />
 +
Pavel Hlavinka. (2008). Dějiny filosofie: jasně a stručně. (1., p. 265). Praha: Triton.
 +
[[Kategorie:Dějiny psychologie|*]]

Aktuální verze z 9. 12. 2014, 11:10

Aristoteles byl řecký myslitel, badatel a učitel. Společně se Sokratem a Platonem patří mezi filosofy klasické řecké filosofie. Stal se nejvýznamnějším Platonovým žákem a vychovatelem Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Aristoteles se narodil roku 384 ve Stageiře, umírá v roce 322 v Chalkidě.

život

Aristotelés se narodil roku 383 ve Stageiře v severním Řecku. Jeho otec byl dvorním lékařem makedonského krále Filipa II. Když Aristotelovi bylo 17 let, odešel do Athén a po dobu asi 20 let byl Platonovým žákem a spolupracovníkem na akademii. Po Platonově smrti stál v čele akadémie Speusippos a Aristotelés odešel do maloasijského Assu, kam akademiky už dlouho lákal tamější vládce. V roce 343 byl králem Filippem pozván do Pelly, aby se mohl stát vychovatelem jeho syna Alexandra. Poté se Aristotelés vrátil do Athén, kde v roce 335 zakládá školu, jež měla rozsahem zájmů a svou plánovitostí práce překonat Akadémii. Athény opouští v roce 323, když znovu převládají protimakedonské nálady a odchází do Chalkidy, kde roku 322 také umírá.[1]

hlavní myšlenky

logické Organon

V díle Organon Aristotelés rozlišuje podstatu (úsiá, jsoucnost) a akcidenty ("případky")
Akcidentem je vše to, co může být na něčem a nemůže tedy existovat samo o sobě. Takovými pojmy jsou například kvantita, kvalita, vztah.
Podstatou je to, co může nést akcidenty, třeba člověk, nebo kámen.
Soud je v Aristotelově podání spojení dvou pojmů, subjektu a predikátu. To je například "Sókratés je člověk", nebo "Člověk je smrtelný." Soudy také tvoří hierarchii podle své obecnosti. Například "Člověk je smrtelný." je obecnějším soudem než "Sókratés je člověk".
Důkaz potom spočívá ve správném zařazení soudu do hierarchie, kde soudy obecnější rozhodují o soudech méně obecných. Aby tahle operace byla správná, musíme mít potvrzenou platnost obecnějšího soudu, se kterým pracujeme. Znamená to, že pokud je potvrzen obecnější soud "člověk je smrtelný" a soud "Sókratés je člověk" pak platí konkluze, že "Sokrates je smrtelný". Je to důkaz ve smyslu dedukce, který aplikuje obecnější poznání na méně obecný případ téhož rodu. Formou důkazu je sylogismus, což je závěr ze dvou soudů, jež mají společný("střední") pojem. Naším společným střením pojmem je pojem "Sókratés".[2]

filosofie a věda

Aristotelés podal systematické rozdělení filosofie na "teoretickou filosofii", "praktickou filosofii" a "poetickou filosofii". "Teoretická filosofie" zkoumá čisté kvantity. Dala by se považovat za oblast toho,co bývalo vždy nejvíce hodno teorie a považováno za oblast ideality. Taková oblast filosofie,co poznává řád. Je to například matematika, nebo fyzika. "Praktická filosofie" je moudrost náležející těm činnostem, jež nezanechávají výrobek. Je to taková oblast filosofie,co utváří řád, například politika,etika, nebo rétorika. "Poetická filosofie" je oblast moudrosti, náležející tvorbě. Takovou filosofií je především poezie.[3]

Rozdílný pohled Platona a Aristotela

Na rozdíl od Platóna,který je básnicky založený, je jeho žák Aristoteles střízlivým badatelem, sběratelem údajů v celé škále vědních oborů. U Platóna hrají velkou roli etické motivy, které Aristotelés neuplatňuje. Aristoteles také podrobuje Platónskou koncepci zvláštního světa idejí ostré kritice.Tato koncepce se mu jeví jako nelogická a neúčelná. Aristoteles tedy vypracovává svou vlastní metafyziku, " první filosofii",která by umožnila pochopit realitu, která je přístupná smyslům. Podle něj nejde pomocí Platonova předpokladu transcendentálního světa neměnných ideií, jež jsou oddělené od smyslového světa, pochopit přírodu, její řád, svět konkrétně daných jednotlivin, vznik věcí, jejich vývoj a celé dění. Podobně jako pro Platona je pro Aristotela vůdčím hlediskem pro pochopení světa hledisko teleologické. Aristotelés neopouští pojem ideje, pořád zůstávají jako neměnné rodové a druhové formy, kterými je určena jejich vlastní podstata. Ovšem na rozdíl od Platonova dualismu Aristotelés ideje spojuje se samotnými věcmi, kam je vkládá, přímo do konkrétních jednotlivin. Tedy jako Platonovi je i Aristotelovi idea obecninou, jen s tím, že toto obecné dáno v jednotlivé věci.[4]

metafyzika

Jsou spisy pojednávající o jsoucnu jako jsoucím ve své vlastní podstatě. Aristotelés připisuje každé věci dvě složky.
První je hylé, „látka“. Tu odlišuje jako hmotu, nebo složky, ze které se věc skládá. Hylé slouží jako podklad světa, jež na sebe může brát různé formy a je pasivním přístupem.
Druhým principem je morfé, „tvar“ je aktivním principem a činí věc tím, čím ve skutečnosti je.Jako příklad si uvedeme "dům". Látkou domu jsou cihle, kameny, či trámy, nebo cokoli co tvoří potenciální dům. Formou samotné věci je v tomto příkladu ten aktivní, konkrétní, skutečný dům. Pokud bychom formulovali samotný dům, tak formule dávající dohromady složky, ze kterých je dům tvořen, je údělem látky, kdežto formule sdružující rozdíly mezi věcmi je naopak stopou formy. [5]

Příčiny

Nauka o příčinách je jedním z nejdůležitějších témat Aristotelovy metafyziky. Nalezení příčiny (aitiá, latinsky causa)je pro něj jedním ze základních úkolů poznaní.
1) Příčina formální causa formalis ptáme se na ni otázkou: "Podle čeho byla věc vyrobena?" Může to být například tvar, idea sochy "v hlavě" sochaře.
2) Příčina látková causa materialis ptáme se na ni otázkou: "Z čeho věc je?" V našem příkladu sochy to může být například mramor.
3) Příčina působící(účinná) causa efficiens ptáme se na ni otázkou: "Kdo věc vyrobil, nebo ji způsobil?" To jsou například sochařovy ruce.
4) Příčina účelová causa finalis ptáme se na ni otázkou: "Proč ?" Ve významu cíle, nebo smyslu. Příčina toho proč vznikla socha je v tomto případě prožitek z krásy uměleckého díla.[6]

Poznat něco, pro Aristotela znamená, poznat působící příčinu,formu,látku a účel.[7]

Aristotelův pohled na duši

Aristoteles je autorem spisu O duši (Peri psychés, De anima), který je možné označit za první psychologickou soustavu. Můžeme jej považovat za jeden z hlavních mezníků v dějinách psychologie. Spis "O duši" se skládá ze tří částí.
První část je úvodem, kde Aristoteles vymezuje oblast předmětu psychologie a nesnáze spojené s jeho zkoumáním.Tato úvodní část je pak zejména věnována přehledu a kritické diskusi dosavadních názorů o duši.
V Druhé části je podán "výměr duše". Zde je právě vymezen předmět psychologie tak, jak jej vnímal Aristoteles. Jeho pohled je podstatně odlišný od pojetí předmětu naší vědy. U Aristotela není předmět psychologie vymezován pojmem vědomí. Byl chápán v podobě mnohem širšího obsahu, a to organického života. Pro Aristotela je projev duševna prolnut s projevem života. Každý projev života je tedy také projevem duševna.

Reference

  1. ↑ Zdeněk Kratochvíl. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.
  2. ↑ Zdeněk Kratochvíl. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.
  3. ↑ Zdeněk Kratochvíl. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.
  4. ↑ Josef Stavěl. (1972). Antická psychologie. (1., p. 140). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  5. ↑ http://en.wikipedia.org/wiki/Aristotle#Substance.2C_potentiality_and_actuality
  6. ↑ Pavel Hlavinka. (2008). Dějiny filosofie: jasně a stručně. (1., p. 265). Praha: Triton.
  7. ↑ Zdeněk Kratochvíl. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia.

použitá literatura

Zdeněk Kratochvíl. (2009). Filosofie mezi mýtem a vědou: Od Homéra po Descarta. (1., p. 472). Praha: Nakladatelství Academia
Josef Stavěl. (1972). Antická psychologie. (1., p. 140). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Pavel Hlavinka. (2008). Dějiny filosofie: jasně a stručně. (1., p. 265). Praha: Triton.

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Aristoteles&oldid=11891“