Komunikace

Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.

„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie“ Zdeněk Vybíral

V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, jenž proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).

Příklady knižních definic komunikace:

• „Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi." Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss
• „Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem.“ J.W. Vander Zanden

Dělení komunikace

Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na:

1. Intrapersonální
2. Interpersonální
3. Masová

Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince jako jeho vnitřní dialog. Jedná se o rozmlouvání „sám se sebou“, sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace. Pokud se vnitřní rozmluva týká rozboru komunikace, označujeme ji jako metakomunikaci (komunikaci o komunikaci).

Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.

Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Většinou jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci neprobíhá zpětná vazba, je proto důležité přijaté informace samostatně kriticky zhodnotit.

Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na:

1. verbální 2. neverbální

Verbální komunikace využívá jazyk a řeč. Součástí verbální komunikace jsou i tzv.paralingvistické jevy, jenž souhrnně označují ...

Neverbální komunikace vyjadřuje zejména emoce, její funkcí je regulovat či nahradit řeč.

neverbální komunikace

• funkce:

1. regulovat
2. nahradit
3. vyjádřit emoce
4. sebevyjádření

Funkce komunikace

Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.

5+2 hlavních funkcí komunikace podle Vybírala (2000):

1. informovat (in-form= tvarovat uvnitř),
2. vzájemně se domluvit,
3. instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě),
4. pobavit,
5. přesvědčit (persuáze),
6. navázat kontakt, sdružovat se,
7. exhibovat.

Motivace ke komunikaci

Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, jenž se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy: existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty), přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout), adaptační (v rámci plnění sociální role), (Vybíral, 2000).

Komunikační kontext

Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme:

vnitřní

-které můžou ovlivňovat pozornost a příjetí obsahu sdělení (např. filtrování informací), osobnost - temperament, názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a mentální reprezentace, sebepojetí, momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění), minulé zkušenosti, vědomé i nevědomé motivy,

vnější

fyzikální - čas, hluk, počasí, kulturně-společenský - vzájemné postavení účastníků, společenské normy, kulturní zvyklosti, situační - v rámci specifické skupiny (slang x spisovný jazyk).

== Různé přístupy a teorie komunikace == Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.

Teorie komunikace podle Alberta Bandury

A.Bandura, jenž vytvořil a rozvinul teorii transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci: 1. rodič, 2. dospělý, 3. dítě.

Teorie komunikace podle Virginie Satirové

V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace: 1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí), 2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe), 3. počítač (superracional - anglicky???), 4. rušič (odvádí konverzaci od tématu).

kongruentní komunikace- používá přímou a otevřenou komunikaci -> přidat k definici!! nekongruentní komunikace-

Zdravá a efektivní komunikace

Důležitou součástí komunikace je naslouchání. Dle xy tvoří naslouchání až 60% veškeré komunikace. == Reference ==

Doporučená literatura

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace,