Synchronicita: Porovnání verzí

(Založena nová stránka s textem „'''Synchronicita''' (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro př…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
−
'''Synchronicita''' (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr [[Carl Gustav Jung|C. G. Jung]] jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání člověka získávají význam.  
+
'''Synchronicita''' (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr [[Carl Gustav Jung|C. G. Jung]] jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.  
  
−
== Původ ==
+
=== Původ ===
−
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a o rok později jev znova komentoval společně s fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] v rozsáhlém článku.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
+
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] v rozsáhlém článku.<ref>Carl G. Jung,  . (1952). <i>Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge.</i> (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.</ref> Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s opakovaným motivem ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu jakožto motivy objevující se během jednoho dne. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala význam smysluplnosti.
  
−
Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 [[Paul Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i [[Arthur Koestler]] v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.  
+
Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 [[Paul Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i [[Arthur Koestler]] v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
  
 +
=== Druhy ===
 
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
 
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
 
„ ''1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.  
 
„ ''1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.  
Řádek 11: Řádek 12:
 
2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně (jako například požár Stockholmu).  
 
2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně (jako například požár Stockholmu).  
  
−
3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově  zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.''“<ref><i>O synchronicitě</i>. (1952). Carl Gustav Jung.</ref>
+
3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově  zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.''“<ref>Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref>
  
−
Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s opakovaným motivem ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala význam smysluplnosti. Subjektivita nazíraní je v tomto případě argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Odpůrci mohu argumentovat, že smysluplnost vztahů lze vidět všude, kde člověk chce, a tudíž lze nalézt nespočetně mnoho synchronicit. Zastánci existence fenoménu mohou však namítnout, že subjektivita a předpojatost je součástí západní vědy. Mezi fenomény spojené se synchonicitou patří dále i „prorocké“ sny, nebo takzvané déjà vu, pocit již zažitého.
+
=== Kritika ===
−
Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení a řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung žíka: „Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“
+
Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Odpůrci mohu argumentovat, že smysluplnost vztahů lze vidět všude, kde člověk chce, a tudíž lze nalézt nespočetně mnoho synchronicit. Zastánci existence fenoménu mohou však namítnout, že subjektivita a předpojatost je součástí západní vědy.  
 +
 
 +
Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení a řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung žíka: „''Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní''.“<ref>Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref>
 +
 
 +
== Odkazy ==
 +
 
 +
=== Reference ===
 +
<references />

Verze z 22. 12. 2014, 20:21

Synchronicita (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.

Původ

Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku.[1] Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s opakovaným motivem ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu jakožto motivy objevující se během jednoho dne. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala význam smysluplnosti.

Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.[2]

Druhy

Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují: „ 1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně (jako například požár Stockholmu).

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“[3]

Kritika

Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Odpůrci mohu argumentovat, že smysluplnost vztahů lze vidět všude, kde člověk chce, a tudíž lze nalézt nespočetně mnoho synchronicit. Zastánci existence fenoménu mohou však namítnout, že subjektivita a předpojatost je součástí západní vědy.

Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení a řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung žíka: „Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Carl G. Jung, . (1952). Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.
  2. ↑ Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
  3. ↑ Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.
  4. ↑ Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Synchronicita&oldid=12919“