Synchronicita: Porovnání verzí
| Řádek 14: | Řádek 14: | ||
=== Kritika === | === Kritika === | ||
| − | + | Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role [[Konfirmační zkreslení|konfirmačního zkreslení]]. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.<ref>Bishop Paul. (c2000). <i>Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung</i>. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.</ref> | |
| + | |||
| + | Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí: | ||
| − | |||
„''Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní''.“<ref>Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref> | „''Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní''.“<ref>Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref> | ||
| Řádek 28: | Řádek 29: | ||
=== Externí odkazy === | === Externí odkazy === | ||
| − | [ | + | [[Zápis Jungovy přednášky o synchronicitě|http://hi.wz.cz/jung/Jung-Synchronicita.htm]] |
=== Související články === | === Související články === | ||
Verze z 22. 12. 2014, 20:46
Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.
Obsah
Původ
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku.[1] Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.[2]
Druhy
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
„1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.
2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.
3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“[3]
Kritika
Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role konfirmačního zkreslení. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.[4]
Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:
„Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“[5]
Reference
- ↑ Carl G. Jung, . (1952). Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.
- ↑ Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
- ↑ Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.
- ↑ Bishop Paul. (c2000). Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.
- ↑ Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.
Použitá literatura
- Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
- Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
- Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.
Externí odkazy
http://hi.wz.cz/jung/Jung-Synchronicita.htm
Související články
Klíčová slova
Jung, Analytická psychologie, psychologie
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
