Proxemika: Porovnání verzí
Řádek 44: | Řádek 44: | ||
=== Osobní území - teritorium === | === Osobní území - teritorium === | ||
− | Teritorialita je dalším aspektem | + | Teritorialita je dalším aspektem souvisejícím s proxemikou a [[neverbální komunikace|neverbální komunikací]]. Reagujeme v podstatě na tři typy teritorií: |
* '''Primární teritoria''' - prostor, který můžeme označit za své vlastnictví, například byt, stůl v kanceláři, auto aj. | * '''Primární teritoria''' - prostor, který můžeme označit za své vlastnictví, například byt, stůl v kanceláři, auto aj. |
Verze z 3. 1. 2015, 18:19
Obsah
Proxemika
Proxemika je věda zabývající se vnímáním osobního prostoru - vzdálenosti, blízkosti a odstupu v mezilidské neverbální komunikaci. Tato vzdálenost se nazývá proximita. Informace o vzdálenosti je vnímána především opticky, dále jsou zapojeny smysly jako čich, hmat, sluch apod.
Výraz proxemika prosadil v roce 1963 kulturní antropolog Edward T. Hall. Zároveň zdůrazňoval její vliv v lidské komunikaci. Mluví o osobním prostoru (zóně), jako o prostoru bezprostředně obklopujícím každého člověka, a o osobním území (teritoriu), které popisuje jako oblast, jež si člověk může nárokovat a bránit.
Osobní prostor
Osobní prostor je zóna kolem každého člověka, jejíž narušení může být pokládáno za snahu o její ovládnutí a způsobit nejistotu nebo agresi. Doporučuje se udržování odstupu přibližně jednoho metru. Do osobního prostoru pouštíme převážně jen rodinné příslušníky a blízké přátele. Narušení také tolerujeme u některých profesí - lékařů, masérů, kadeřníků apod. Meziosobní vzdáleností dále vyjadřujeme i vztah podřízeného a nadřízeného, sympatie a antipatie.
Vliv na velikost osobního prostoru může mít také věk, rasa, kultura, typ osobnosti, zdravotní postižení apod. Různé kultury udržují různé úrovně osobního prostoru. V severských zemích potřebují lidé větší prostor, naproti tomu v jižních státech a na Blízkém východě je potřeba osobního prostoru daleko menší. Mladší lidé mají sklon stát si navzájem blíž než lidé starší. Venkované dávají přednost delším vzdálenostem než lidé z města.[1]
Edward T. Hall stanovil 4 základní komunikační vzdálenosti:
- Intimní vzdálenost - do 45 cm; její spodní hranice je totožná s haptickým kontaktem, probíhá v ní například objímání a šeptání. Komunikaci ovlivňují i čichové a hmatové kanály, zrakové vjemy jsou zorným polem dost omezeny
- Osobní vzdálenost - 45-120 cm; již nedochází ke zkreslování zrakových vjemů přílišnou blízkostí. Čichové kanály nejsou v popředí. Horní hranici tvoří vzdálenost umožňující sledování partnerovy mimiky.
- Sociálně poradní vzdálenost - 120-370 cm; v této sféře dochází k většině formálních či skupinových komunikací
- Veřejné pásmo - od 370 cm; horní limit se pohybuje na hranici srozumitelnosti komunikačních signálů, závisí také na podmínkách prostředí (viditelnost, hluk, aj.)
Proxemický tanec
tento "tanec" nastává při setkání dvou či více lidí s rozdílným vnímáním osobního prostoru. Jeden se snaží přiblížit k partnerovi, ten všek ustupuje nebo uhýbá do stran. Obvykle bývá řešen určitým kompromisem ve vzdálenosti.
Prostorová orientace
Jedná se především o úhel, pod jakým spolu účastníci hovoří. Pokud partneři spolupracují, často si sedají vedle sebe. Jestliže je jejich vztah spíše kompetitivní, sedají si naproti sobě. Rohové postavení, přibližně v 90°úhlu, zaujímají lidé v přátelském a neformálním rozhovoru, zároveň ale může roh fungovat jako bariéra v případě, že se jeden cítí ohrožen. Podle průzkumu mužům více vadí, sedne-li si někdo neznámý proti nim, zatímco pokud si sedne vedle něj, vnímají to méně nepřátelsky. U žen je to právě naopak, často proto dávají na místa vedle sebe tašky nebo oblečení.[2]
Vertikální proxemika
Jedná se o výšku, pod kterou spolu účastníci hovoří. Je prokázáno, že nastavení úhlu pohledu mezi komunikujícími partnery je v komunikaci důležitým faktorem. Kladný vliv nastává v situacích, kdy jsou oči hovořících ve stejné rovině. Pokud dojde k tomu, že oči jednoho jsou výše než oči druhého, pak dochází k vytváření pocitu nadřazenosti. S výškou lze manipulovat sezením či stáním, nebo nebo nošením podpatků u žen. Příkladem udržování vyšší výšky jako symbolu nadřazenosti je mimo jiné stupínek pro učitele ve škole, soudní stolice, vyvýšené postavení řečníka nebo nejvyšší postavení vítěze na stupních.
Osobní území - teritorium
Teritorialita je dalším aspektem souvisejícím s proxemikou a neverbální komunikací. Reagujeme v podstatě na tři typy teritorií:
- Primární teritoria - prostor, který můžeme označit za své vlastnictví, například byt, stůl v kanceláři, auto aj.
- Sekundární teritoria - místo, které nám nepatří, ale které jsme si oblíbili - stůl v kavárně, lavička v parku aj.
- Veřejná teritoria - místa, kam může svobodně vstoupit každý, vlastní ho většinou nějaká osoba, ale je využíváno všemi - oblíbená restaurace, knihovna, kino nebo obchod.
Lidé si primární a sekundární teritoria označují podobně jako zvířata. Používají k tomu
- centrální vyznačení - umisťování předmětu do "našeho" teritoria - kniha na stole v knihovně, oblečení přes židli v podniku
- Pomezní vyznačení - odlišení svého teritoria od ostatních - oplocení kolem domu, konce sedaček v hromadných dopravních prostředcích apod.
- Označkování visačkou - označení vlastnictví na předmětu (jmenovky, ochranné známky, monogramy aj.)
Reference
Literatura
Justasymbol.com: Proxemics. ARJUN 'JOHN' BUXI. www.JustaSymbol.com [online]. [cit. 2015-01-03]. Dostupné z: http://justasymbol.com/tag/proxemics/</ref>
ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i běžný život]. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, x, 254 s. ISBN 978-80-251-1658-6.
LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: Hodego ve spolupráci s East West Publishing Company, 229 s. ISBN 80-721-9018-0.
DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 502 s. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2018-0.