Organizace

Pojem organizace používá mnoho vědních disciplín (např. biologie, sociologie, psychologie, teorie řízení). Biologie zkoumá v této souvislosti především lidský, či biologický organismus, jenž má různé části a funkce, které se doplňují, tak aby mohl fungovat jako celek. V běžném hovoru můžeme organizaci chápat jako řád, systém, pořádek či jako instituci. Můžeme najít celou řadu dalších významů.

Organizace z pohledu sociologie, psychologie a teorie řízení

Samozřejmě i tyto vědní disciplíny nahlížejí na problematiku různě, avšak můžeme najít společné znaky.

Několik definic pojmu organizace:

Jan Keller (2007, s. 10) hovoří o formálních organizacích, které definuje jako „(…) uměle ustavený sociální útvar vybavený normativními procedurami za účelem mobilizace a koordinace kolektivního úsilí k dosaţení stanovených cílů“.

Podobně jako Jan Keller definuje organizaci Milan Nakonečný (2005, s. 12), který říká že „(…) organizace je strukturovaná sociální skupina se zacílenou, plánovanou, koordinovanou, kontrolovanou a účelně řízenou společnou, nicméně funkčně diferencovanou, činností“.

Také podle Edgara H. Scheina (1969, s. 15) je organizace „(…) racionální koordinace činností určitého počtu lidí k dosažení určitého společného účelu nebo cíle na základě dělby práce a funkcí a na základě hierarchie autority a odpovědnosti“.

Výše uvedené definice si jsou velmi podobné, přestože každá zdůrazňuje něco jiného. Vyplývá z nich, že organizace představuje sociální skupinu, která chce dosáhnout určitého cíle. Tato skupina má vlastní hierarchii (strukturu), která představuje klíč k odpovědnosti a k rozdělení úkolů, díky jejichž splnění dosáhne celá skupina stanoveného cíle. Využíváním principů dělby práce dosáhnou jedinci daleko větší míry užitku, než kdyby každý z nich pracoval sám. Kvůli různorodosti úkolů je nutné, aby výsledek práce jednotlivců ve skupině byl kontrolovaný a plánovaný.

Charakteristiky organizace

Amitai Etzioni (1964, s. 3) považuje za základní charakteristiky organizace dělbu práce, centra moci, která koordinují průběh procesů vedoucích k cíli, a nábor členů. Člen organizace by tedy měl chtít dosáhnout stejných cílů jako organizace, ale také by měl být ochoten dodržovat její pravidla. V případě nesouladu může dojít ke konfliktu. Přestože lidský faktor hraje v organizaci velkou roli, jsou její členové nahraditelní. Tím se mimo jiné odlišuje od jiných sociálních skupin, které nevznikly formálním způsobem s konkrétním účelem. V současné době můžeme pozorovat velmi široké spektrum organizací v ekonomické, sociální, kulturní, náboženské či politické oblasti. „Organizace je totiž symbolem pokroku, vysoké efektivnosti všech forem práce, podmínkou blahobytu i dosažení politických, vojenských, sociálních a kulturních cílů“ (Szczepański, 1968, s. 24). Růst počtu organizací je jedním ze znaků moderní společnosti, avšak organizace se objevovaly například už ve starověkém Egyptě. „Důsledkem toho je, že se vytváří zvláštní typ osobnosti, který byl (…) nazván ‚organizačním člověkem‘ “(Szczepański, 1968, s. 27). Na jedince tak ve společnosti stále více dohlížejí různé organizace, které ovlivňují jeho život a do jisté míry omezují jeho individualitu, protože je žádoucí, aby byl jejich členem a řídil se jejich pravidly. Organizaci můžeme chápat dvěma způsoby. Tím prvním je na organizaci nahlíženo jako na proces, „(…) jehož základem je snaha o koordinované a harmonizované propojení činností (úkolů) jednotlivců vedoucí k dosažení společného cíle (…)“ (Tureckiová, 2004, s. 7). V tomto případě se také někdy hovoří o organizování. Jan Keller (2007, s. 12–13) považuje tento přístup za tzv. technickou linii, která soustředí svou pozornost především na problematiku fungování organizací. Blanka Doktorová (1992, s. 8) dodává, že „předností této koncepce je důraz na dynamičnost každé organizace a předmětem pozornosti jsou procesy správní, technické, technologické, ekonomické, obchodní apod.“. Druhý způsob chápe organizaci jako systém „(…) vyznačující se vnitřní strukturou (formální a neformální vazby/struktury) a vztahy mezi jednotlivými prvky struktury (…)“ (Tureckiová, 2004, s. 7). Jan Keller (2007, s. 12–13) hovoří o tzv. teoretické linii, jež se zabývá spíše obecnými strukturami vztahů uvnitř organizace. Podle Blanky Doktorové (1992, 3 Jedná se o termín W. H. Whyta, který ho použil ve stejnojmenné knize The Organization Man (vydané r. 1956). Podle Jana Kellera (2007, s.153) „však mnohé nasvědčuje tomu, že organizovaná modernita byla jen jednou relativně krátkou a historicky přechodnou fází ve vývoji moderní společnosti.“ Podle něj můžeme v současné době spíše pozorovat přechod od organizací k sítím. 11 s. 8) představuje spojení interpersonálních vztahů „společný cíl, spolupráce a systém komunikace“.

Podle mého názoru je potřeba se na organizaci dívat komplexně, a tedy z obou úhlů pohledu. Obecné charakteristiky struktury nám mohou pomoci lépe vysvětlit dynamické procesy fungování uvnitř organizace. A naopak.

Str

uktury v organizaci

V organizaci můžeme pozorovat dva typy struktury – formální a neformální.

• Formální struktura je jasně vymezená podle hierarchie řízení. Obvykle bývá sestavena podle funkcí,

které členové vykonávají. ¨

• Neformální struktura se odlišuje, tím, že na rozdíl od formální

vznikala spontánně na základě osobních sympatií mezi členy.

V pohledu na organizaci jako celek je tedy potřeba brát v úvahu obě struktury, které se od sebe mohou odlišovat. Každá totiž určitým způsobem ovlivňuje chování jednotlivců a jejich vnímání okolí.

Principy fungování organizace

Principy fungování organizace se zabývá vědní disciplína teorie organizace (teorie řízení), která má interdisciplinární charakter (vychází z poznatků teorie her, matematiky, psychologie, sociologie a dalších teorií).

3 koncepce teorie řízení

1. První z nich klade důraz na specializovanou formální strukturu a na pravidla, díky kterým lze

dospět k vytyčeným cílům. Za představitele této koncepce jsou považováni například Frederick Winslow Taylor(dílo The Principles of Scientific Management z roku 1911), Max Weber (dílo Wirtschaft und Gessellschaft z roku 1925) a Henri Fayol (dílo Exposé des principes généraux ď administrativ z roku 1908).

1. Druhá koncepce, škola Human Relations, nahlíží na organizaci z pohledu

neformálních vztahl, které vznikají zcela spontánně. Zdůrazňuje úlohu jednotlivců, nikoliv formální strukturu, kterou tato koncepce považuje za neefektivní. Cílem organizace je přežít. Představiteli této koncepce jsou například Elton Mayo (dílo The Human Problems of an Industrialized Civilization z roku 1933), George Caspar Homans (dílo The Human Group z roku 1950) nebo Michel Crozier (dílo The Bureaucratic Phenomenon z roku 1964). Třetí koncepce je charakterizována pohledem na organizaci jako na otevřený systém. Na organizace se pohlíží jako na proces, který reaguje na vnější prostředí a jeho podněty. Představiteli jsou například Tom Burns a George MacPherson Stalker(dílo The Management of Innovation z roku 1961).

Pouze jsem chtěla

nastínit obecné charakteristiky, ze kterých budu dále vycházet. Na organizaci je moţné nahlíţet rŧzně, ale vţdy by se mělo brát v úvahu, ţe se jedná o sloţitý komplex procesŧ, které 12 se dějí uvnitř určité struktury. Organizaci nejenţe limituje její struktura a vlastní členové, ale také ji prokazatelně ovlivņuje její okolí, ve kterém pŧsobí.