Diskursivita pedagogiky: Porovnání verzí
Řádek 20: | Řádek 20: | ||
===== Reboulova klasifikace pedagogických diskursů: ===== | ===== Reboulova klasifikace pedagogických diskursů: ===== | ||
− | *'''Odmítající diskurs'''<br /> | + | *'''Odmítající diskurs'''<br /> Především kritika institucionální výchovy, může vést až k antipedagogice. |
− | *'''Novátorský (reformátorský) diskurs'''<br /> | + | *'''Novátorský (reformátorský) diskurs'''<br /> "Ve výchově je třeba vycházet od dítěte." |
− | *'''Funkcionální (modernistický) diskurs'''<br /> | + | *'''Funkcionální (modernistický) diskurs'''<br /> "Individuum je funkcí prostředí, protože prostředí určuje, jaké bude a k čemu bude vychované a vzdělané." |
− | *'''Humanistický (klasický) diskurs'''<br /> | + | *'''Humanistický (klasický) diskurs'''<br /> Orientace na problémy školní socializace, na zrod "člověka v dítěti." |
− | *'''Oficiální diskurs'''<br /> | + | *'''Oficiální diskurs'''<br /> Tento diskurs ovládá školské dokumenty a mínění veřejnosti, souvisí s ideou reforem. |
+ | |||
===== Klasifikace pedagogických diskursů podle Kačšáka a Pupaly===== | ===== Klasifikace pedagogických diskursů podle Kačšáka a Pupaly===== | ||
*Humanistický diskurs<br /> | *Humanistický diskurs<br /> |
Verze z 21. 1. 2015, 14:39
Pedagogiku není možné jednoznačně definovat. Jednotlivé pedagogické výpovědi jsou antinomické (nejednoznačné), či kontradiktoričné. Jejich výklad je závislý na pojetí člověka a jeho výchovy a to v souvislosti se společenskými potřebami, uspořádáním a v určitých historických kontextech.
V chápaní toho, co se skrývá pod pojmem vzdělání či výchova, existují zásadní rozdíly. Souvisejí s představami o společenském a individuálním smyslu vzdělání i jak se toto chápání mění v čase a prostoru.
Představy o výchově a vzdělávání jsou tedy vždy soušástí kontextu a to jak historického, tak teoretického, politického či ideologického. Bez těchto kontextů jsou nevysvětlitelné a nepochopitelné. Představy o těchto kontextech zároveň upozorňují na to, že tato pojetí budou vždy diferencovaná a proměnlivá, tudíž nemůže existovat nic jako univerzální definice.
Diskurs
také diskurz (z lat. Discursus - "rozhovor, rozmluva" , což je příč. trp. Discurrere "rozbíhat (se)" později "sdělovat, přetřásat")
je forma vědeckého pojednání, která se objevuje napříč vědami. Jde o pojem, který naznačuje určitou formu rozpravy, rozmluvy. Tato rozprava má historicky podmíněné pozadí a omezení, je určitým systémem. Podle Foucaulta jde o jistý způsob chápání a porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, který se charakteristickým způsobem promítá do jazyka a jeho možnosti tak podstatně ovlivňuje.
Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora. Podobnou zkušenost zmínil už dříve Martin Heidegger a nazval ji těžko přeložitelným slovem „Geschick“, jakýsi „pokyn bytí“, který určuje náš pohled na skutečnost.
V 60. letech 20. století se problematikou diskursů zabýval francouzský filosof Michel Foucault, který si všiml odlišností jazyka jednotlivých diskursů a tento rozdíl se projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně, co se o věcech dá a nedá říci. Celé diskursivní formy označuje Foucault jako "epistémé", tedy neuvědomovanou, přesto však stále působící a každé individuální myšlení organizující strukturu kolektivních idejí a myšlenkových schémat, přání i obav, institucí a zvyklostí.
Diskurs jako forma vědeckého pojednání se objevuje napříč vědami a to především humanistickými a sociálními, pro které je plasticita, konceptuální diferencovanost, protiřečivost až soupeřivost základní charakteristikou.
Pedagogický diskurs
Problematikou pedagogických diskursů se hlouběji věnoval francouzský filosof Olivier Reboul a později jeho žák Charbonnel. Reboul zdůrazňuje především to, že diskurs není pouze vykládající, ale je zde silný preskriptivní proud (pravda praktického řádu- tzn. pragmatická pedagogika úspěšná, protože pravda motivuje k činnosti a řeší problémy běžného života). Ve Slovensku se pedagogickými diskursy zabývají Ondřej Kaščák a Bronislav Pupala.
Reboulova klasifikace pedagogických diskursů:
- Odmítající diskurs
Především kritika institucionální výchovy, může vést až k antipedagogice. - Novátorský (reformátorský) diskurs
"Ve výchově je třeba vycházet od dítěte." - Funkcionální (modernistický) diskurs
"Individuum je funkcí prostředí, protože prostředí určuje, jaké bude a k čemu bude vychované a vzdělané." - Humanistický (klasický) diskurs
Orientace na problémy školní socializace, na zrod "člověka v dítěti." - Oficiální diskurs
Tento diskurs ovládá školské dokumenty a mínění veřejnosti, souvisí s ideou reforem.
Klasifikace pedagogických diskursů podle Kačšáka a Pupaly
- Humanistický diskurs
- Funkcionální diskurs
- Interakční diskurs
- Rekonstukcionistický diskurs
- Konsenzuální diskurs
- Neoliberální diskurs
Reboulova klasifikace:
Odmítající diskurz
je zaměřen na kritiku institucionální výchovy .
Novátorský diskurs
ve vzdělávání je třeba vycházet od dítěte. Klíčovým slovem tohoto diskursu je dítě.
Funkcionalistický diskurs
individuum je v tomto diskursu funkcí prostředí, protože prostředí určuje, jaké bude a k čemu bude vychované a vzdělané.
Humanistický diskurs
tradice tohoto diskursu sahají už k Rousseauaovi - všechno je dobré, co vychází od tvůrců světa, člověk je od přírody dobrý, všichni lidé se rodí svobodní.
Oficiální diskurs
tento diskurs ovládá školské dokumenty a mínění veřejnosti. Souvisí s ideou reforem.
Zdroje
BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998. 179 s.ISBN 80-7184-518-3.
FOUCAULT, Michel. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové, 2002.
KAŠČÁK, Ondrej a PUPALA, Branislav. Výchova a vzdelávanie v základných diskurzoch. Prešov: Rokus, 2009. 175 s. ISBN 978-80-89055-98-2.
STROUHAL, Martin. Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. 192 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4212-0.