Základní témata informační etiky: Porovnání verzí

m
m (rekategorizace)
Řádek 58: Řádek 58:
 
etika, informační etika, duševní vlastnictví, informace
 
etika, informační etika, duševní vlastnictví, informace
  
−
[[Kategorie: Informační studia a knihovnictví|*]][[Kategorie: Informační společnost a využívání informací]]
+
[[Kategorie: Informační studia a knihovnictví]]
 +
[[Kategorie: Informační společnost a využívání informací]]

Verze z 26. 2. 2015, 11:56

Etika

Etika je vědní disciplína, zabývající se studiem mravního chování, mravního cítění, mravních hodnot a norem, mravních povinností.[1] Etika se dotýká veškerého lidského bádání a lidských oborů, od hospodářství, ekologii a politiky, přes vědu a techniku až k medicíně.

Informační etika

Jde o oblast morálky uplatňované při vzniku, šíření, transformaci, ukládání, vyhledávání, využívání a organizaci informací.[2] Cílem informační etiky je vytvořit a zformulovat pravidla určená pro práci s informacemi, tzv. kodexy informační etiky.

Právo na informace

Právo ke svobodnému přístupu k informacím má v demokratické společnosti každý občan a dokládá to i náležitá legislativa. Ovšem v některých zemích (Korejská lidově demokratická republika, Čína) bývá toto základní právo porušováno. V České republice zajišťuje tuto oblast zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. S právem na informace se mohou však dostat do konfliktu i jiná práva, např. právo na soukromí a ochranu dat.

Ochrana dat a soukromých údajů

V dnešní době, kdy mají informace velkou cenu, a kdy nám technologie umožňují vyhledávat informace rychleji než kdykoli dříve, je ochrana dat (zejména těch osobních), obzvláště důležitá. Shromažďování osobních údajů může být totiž snadno zneužitelné. Tuto oblast pokrývá celá řada legislativ, přičemž jedna z nejdůležitějších je Listina základní práv a svobod, která nám ukládá:[3]

  • nedotknutelnost osoby a jejího soukromí
  • ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, soukromého a rodinného života
  • ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě

Ochrana soukromých dat a údajů je paradoxně v konfliktu s ochranou bezpečnosti obyvatel. Vyvstává tu otázka, co je důležitější. Naše soukromí nebo bezpečnost? Řada států, ze strachu z teroristických útoků, monitoruje soukromé údaje lidí. Např. v Austrálii má stát právo číst všechny e-maily australských občanů.[4] Teroristické útoky jako události z 11. září 2001 přispěly k tomu, že monitoring osob i jejich činností na internetu a přístup státu k těmto informacím je nyní běžný.

Ochrana duševního vlastnictví

Duševní vlastnictví, tedy právo rozhodovat o využití výsledku svého intelektuálního úsilí, má podobu ochrany autorských práv či patentové ochrany.[5] Autorské právo se vztahuje na vydávání, reprodukci a prodej uměleckého, hudebního či literárního díla. Toto se ovšem netýká jmen, titulů, metod či jiných faktů, o které se starají patenty, ochranné známky, průmyslové vzory a užitné vzory.

Etické publikování informací

Hlavní zásadou informací je jejich pravdivost. Velkým problémem je zkreslení informací či podávání pouhým polopravd, se kterým se často setkáváme v médiích (bulváry). Tvůrce informací je zodpovědný za jejich ověření a přesnost a měl by se vyhnout takovým informacím, které dosud nebyly oficiálně potvrzeny, jinak může dojít k tomu, že místo pravdivé informace šíří tzv. fámy.

Další zásadou pro tvůrce informací je morální odpovědnost. Jediný výrok či dílo totiž stačí k tomu, aby ovlivnilo celou společnost (Hitlerovo Mein Kampf). Autor sice má právo svobodně vyjadřovat své myšlenky a názory, ale má i povinnost nepodněcovat nenávist mezi lidmi.

Citační etika

Citování je uvádění informačního pramene, ze kterého jsme čerpali. Každá citující práce se stává potencionálním zdrojem nových poznatků. Citace mají svá pravidla, která je třeba dodržovat.

Nejčastějšími prohřešky proti citační praxi bývají tyto případy, kdy autor:[6]

  1. cituje díla, která nepoužil
  2. necituje díla, která použil
  3. odkazuje na vlastní minulá díla, i přesto, že nemají souvislost s daným tématem
  4. cituje nepřesně, neúplně

Je třeba citovat podle oficiálních citačních norem, aby bylo dílo zpětně vyhledatelné. Nedodržením těchto norem, či jejich úplné pominutí je chápáno jako porušení autorského zákona a je tudíž trestné. Dobrým nástrojem pro tvorbu citací jsou citační managery.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Hemerová-Hájková 2004, str. 11
  2. ↑ Janoš 1993, str. 47
  3. ↑ Hemerová-Hájková 2004, str. 47
  4. ↑ Činčera 2002, str. 29
  5. ↑ Činčera 2002, str. 34
  6. ↑ Vaněk 2005, str. 208

Použitá literatura

  • VANĚK, Jiří. Principy obecné, ekonomické a informační etiky. 1. vyd. Brno: Eurolex Bohemia, 2005, 246 s. Ekonomie (Eurolex Bohemia). ISBN 80-868-6154-6.
  • ČINČERA, Jan. Informační etika: Sylabus k bakalářskému studiu informační vědy. 1. vyd. Brno: Masarykova universita, 2002, 81 s. ISBN 80-210-2981-1.
  • JANOŠ, Karel. Informační etika. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra informačních studií a knihovnictví, 1993. 134 s.
  • HEMEROVÁ - HÁJKOVÁ, Kateřina. Etické principy v informační činnosti. Praha, 2002. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze.

Související články

Klíčová slova

etika, informační etika, duševní vlastnictví, informace

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Základní_témata_informační_etiky&oldid=17907“