Literatura a nová média

Vznik nových technologií umožnil přenos textu do digitální podoby. Tato změna média přinesla nové možnosti propojení literární tvorby s jinými médii a také vznik nových literárních směrů. Stejně jako v ostatních odvětvích umění se i zde projevily změny v tvorbě a recepci díla – nově je čtenář často i součástí tvorby, z dříve esenciální složky literatury – trvalosti – se nyní stává pouze možnost, díla jsou naopak mnohdy pomíjivá a neopakovatelná.

Písmo v umění

Nové přesahy v literatuře mají své kořeny již na počátku 20. století v dadaistické hře se slovy. Proti dadaismu se posléze negativně vymezilo hnutí lettrismu v polovině minulého století. Lettristé si zvolili za výchozí pod své tvorby právě písmo, východisko skupiny bylo čistě básnické, postupně však jejich tvorba začala zasahovat do všech odvětví umění. V 70. letech se začíná ve větší míře projevovat opačná tendence než u lettrismu, umělci mající na zřeteli zejména estetické hledisko začínají pracovat s písmem a s textem jako prostředkem výtvarného vyjádření.

Jeden z prvních videoartistů Gary Hill ve svých instalacích zkoumá problematiku jazyka, zkušenost řeči a dialog člověka s technologií (například Why Do Things Get in a Muddle? ). Gary Hill také často spolupracuje s básníky či využívá texty filosofů. Další zajímavou osobností využívající texty k umělecké tvorbě je americká konceptuální umělkyně Barbara Kruger – jako své médium používá zejména kolážovanou fotografii stylizovanou do reklamního plakátu, ke které vždy přidává úderný slogan. Svou prací reflektuje konzumerismus moderního světa, zkoumá vliv massmédií na naše vnímání moci, násilí či sexuality. Svými texty Kruger útočí přímo na diváka, pokládá mu otázky, které jej nutí k zamyšlení nad současným děním (slogany typu: Láska na prodej; Nakupuji, tedy jsem, ad.). Jiným způsobem se práce s textem zhostila Jenny Holzer – jako médium si zvolila rozměrné světelné instalace, slova a myšlenky umisťuje do veřejného prostoru, když své texty promítá na architektonicky významné stavby. Pracuje jak s texty, které vytvořila sama, tak s díly významných literátů či s úryvky ze státních dokumentů nebo záznamy vojenských výslechů. Světelné instalace tak často bývají metaforou, kterou chce „osvětlit“ něco, co bylo doposud skryté a neveřejné.

Z českého prostředí se k písmu jako výtvarnému vyjádření hlásí například Magdalena Jetelová, která v 90. letech začíná k tvorbě používat laserové paprsky, kterými píše na různá místa po celém světě (Atlantický val, 1991). Její díla jsou často na pomezí land-artu a světelné instalace, v nich ráda vystihuje povahu místa či reflektuje jeho historii.

Technologie a literatura

Nové technologie přinesly i nové možnosti tvorby v oblasti literatury. Již v počátcích internetu si někteří spisovatelé uvědomili potenciál hypertextu – ten byl po dlouhou dobu hlavním ozvláštněním literární tvorby. S webem 2.0 pak přišel zcela zásadní obrat v literatuře a tím byla demokratizace autorství. Spolu s jednoduchým uživatelským rozhraním se před uživateli internetu objevil veřejný prostor, ve kterém měli najednou možnost publikovat své texty bez jakékoliv nutnosti konzultace s editory a nakladatelstvím. Další výhodou publikace na internetu byla i možná anonymizace děl a také rychlá zpětná vazba čtenářů – autor, který si nebyl jist svým výtvorem se jednoduše skryl za přezdívku a díky komentářům čtenářů se dozvěděl, co by měl na svém psaní změnit. I role čtenáře se v tomto případě změnila – kromě možnosti vyjádřit se k dílu se z něj vlastně stává i kritik a potažmo mentor začínajících internetových přispěvatelů. Komunikace na literárním serveru tak nabývá komunitního charakteru, zároveň už nesleduje lineární model: autor — dílo — čtenář, ale model variabilní: role účastníků jsou proměnlivé. Tento boom volné literární tvorby podpořil vznik literárních fór, blogů a také jednoho z největších fenoménů nového století – fanfikcí. Díky internetu se tak umělecká tvorba a její publikace stala přístupná široké veřejnosti. S tímto faktem se museli vyrovnávat i profesionální spisovatelé – otázku, zda do své tvorby zapojit i svět internetu si asi kladl každý literární umělec. Názory se různily, řada umělců se však pokusila svá díla propojit s novým světem virtuální reality a vznikly tak zajímavé projekty. V České republice například Petr Odillo Stradický spustil projekt HyperHomer (1999), který měl naplnit vizi kolektivního autorství (bohužel se nesetkal s větším ohlasem čtenářů): „Čtenář má podle vize toho to projektu přestat být pasivním příjemcem textu a stát se spoluautorem — je vyzván, aby tvořil svá vlastní pokračování výchozího textu v podobě vlastních webových stránek, které bude zasílat administrátorům projektu, a ti je následně umístí na příslušné místo hypertextu. Role čtenáře má být posílena rovněž samotnou hypertextovostí, která čtenáři umožňuje řídit proces čtení nehledě k předem dané linearitě textu, číst pokaždé jinak, asociativně — tudíž opět vnášet do procesu čtení výrazný tvůrčí aspekt.“ S podobným projektem přišel i Michal Viewegh, který na webových stránkách MF Dnes založil „blogový román“ (2009) – Viewegh napsal úvodní kapitolu románu a čtenáři měli posílat svá vlastní pokračování, z nichž určitý počet byl uveřejněn a odměněn. V rámci literární tvorby v oblasti nových médií však není potřeba omezovat se pouze na pole internetu, někteří umělci například využívali SMS zprávy, jako platformu pro svá díla. Podobně jako například francouzská skupina Oulipo zakládá svou tvorbu na sérii předdefinovaných omezení, i nové technologie skýtají určitá omezení, která někteří umělci mohou chápat jako výzvu k tvoření. Krátké zprávy mohou svou úsečností a zhuštěností lákat k tvorbě poezie či absurdních textů, e-maily zase k epistolární formě románu na pokračování. Fenomén literatury, která vzniká pro digitální nosiče a není určena k tisku, naopak má digitální podobu jako svou jedinou podobu se nazývá elektronická literatura. Jedná se o e-booky, literaturu určenou pro dotykové displeje, SMS zprávy, interaktivní příběhy s hypertextovými odkazy (často na pomezí her), digitální poezie atd.

Například Pry, a Novella (Samantha Gorman a Danny Cannizzaro) je multimediální příběh určený pro tablety využívající video, zvuk, obraz a text. Zároveň vyžaduje participaci čtenáře, který text nečte lineárně, nýbrž v něm objevuje stopy příběhu používáním klasických dotykových gest.

Možné dělení interakce literatury a nových médií

Karel Piorecký ve své studii Česká literatura a nová média určuje tři základní způsoby interakce literatury a nového média v postmoderním kontextu:

a) distributivní využití: nové médium je využito jako volný prostor pro distribuci textů;

b) marketingové využití: využití potenciálu média k prezentaci autora, jehož tvorba s novým médiem jinak nijak úzce nesouvisí, využití nových způsobů oslovení čtenáře, resp. podbízení se mu;

c) umělecké využití: nové médium není primárně využíváno, je spíše zkoumána jeho estetika a sémantika jazyka v digitálním prostředí, základní princip je zpochybňování a kritika zdánlivě samozřejmých principů fungování nového média.