Řeč

Schopnost člověka vyjádřit členěnými zvuky obsah vědomí a používat výrazové verbální (mluva, písmo) a neverbální (posunky, mimika, gesta) prostředky. Řeč slouží ke sdělování a vyjadřování toho, co máme „v sobě“. Umožňuje rozhovor a vytváření společenství, spojuje já a ty. Pro vývoj jedince má řeč mimořádný význam, ovlivňuje kvalitu myšlení, poznávání, učení, jeho orientaci a fungování v lidském společenství.

Druhy řeči

Řeč mluvená: Řeč, při které osoba mluví, předem uspořádaně sděluje, často někdy sklouzne do spontánního charakteru, nazýváme řečí monologickou. Řeč, která je vhodná tehdy, pokud dva lidé mluví o stejném tématu, vyměňují si vzájemné reakce a mají promyšlenou formu otázek, nazýváme řečí dialogickou.

Řeč vnitřní: Nezvučná řeč, která probíhá tehdy, když člověk o něčem přemýšlí, řeší potichu nějaký problém, vytváří si v duchu plány, vzpomíná, učí se text apod. Je fází výpovědi, která předchází vnější řeči. [4]

Řeč psaná: Je v myšlení a v představách, zbavená nejpodstatnějšího znaku mluvené řeči – zvuku. Je to řeč – monolog, rozmluva s bílým listem papíru. [4]

Řeč těla: Neverbální komunikace. Sdělování významu pomocí pohybů těla a gest. Je přítomna v každé situaci lidské komunikace. [3]

Řeč znaková: Řeč hluchoněmých využívající pohyby rukou, paží, těla a mimiku obličeje. Od mluvy se liší strukturou i pravidly. Konvenční posunky vznikají dohodou hluchoněmých z posunku přirozených. Při jejím stálém používání dochází k výrazně jiné orientaci sluchové oblasti mozkové kůry. [3]

Řeč a jazyk

Obojí spolu souvisí, aby mohl člověk mluvit (řeč), musí umět (jazyk), jazyk se však může naučit jen tak, že se pokusí mluvit (Jespersen 1946). Mezi kulturou řeči a kulturou jazyka je souvislost. Jazyk se navenek projevuje pouze v řeči a dorozumění řečí je mezi lidmi možné jen na základě společného jazyka. Řeč slouží k transformaci zkušenosti do pojmů, má stránku obsahovou (to, co říkáme) a stránku formální (jak to říkáme). Vnitřní, sémantická stránka řeči a vnější, zvukově fyzikální stránka, ač tvoří jeden celek, mají každá své vlastní vývojové zákonitosti. [4]

Funkcí jazyka je uspořádávání zkušeností - vybírat ze změti informací to podstatné, skládat a rozkládat vjemy na uchopitelné věci, které se snaží označit a dát jim jméno. Další funkcí jazyka je komprimování (zmenšování objemu), zhušťování a zkracování. Zázrak řeči začíná ovšem tam, kde hlasovým projevům rozumějí druzí, kde nastává skutečná komunikace. Smyslem ovládnutí řeči a následně jazyka je tedy komunikace mezi lidmi. [1]

Evoluce řeči

Prvotní potřebou byl přenos významu. Význam = myšlení + řeč + zobecnění + sdělování. (Vygotskij, 1934)

Pravá příčina toho, že se všechny podmínky nutné pro vznik řeči setkaly a lidé začali používat artikulované specializované zvuky, je zřejmě kulturní povahy. Různé teorie míní, že primárním popudem byly například: potřeba instrukce při výrobě nástrojů, sdílení emocí, organizovaný lov, potřeba kmenové sounáležitosti nebo organizace dětských her. Je také možné, že vývoj řeči byl potřebný jako předpoklad složitějšího uvažování o světě. S rozrůstající se skupinou lidí byla potřeba vytvořit a sdělovat složitější pravidla.

Řečí můžeme nazvat již posunky, neartikulované zvuky nebo symboly (úprava zevnějšku, vlastnictví zbraní, zářezy a značky na předmětech apod.), které lidé používali k zjednodušení a strukturování každodenních činností a vztahů. Komunikace vázaná na specifický objekt ale nebyla příliš praktická. Zvuky používané pro určité lidi, předměty či zvířata začaly usnadňovat lov a přežití.

Schopnosti mluvit užíval již člověk zručný (Homo habilis). Nejprve v podobě posunkové komunikace, která předcházela kódům, založeným na diverzifikovaných skřecích. Zdokonalují se první neartikulované projevy a mění se v pravidelné útvary. Jejich repertoár se rozšiřuje v závislosti na tom, jak byli schopní pomocí symbolů artikulovat myšlenku do uspořádaných znaků, vyjádřených kombinací zvuků. Takový vývoj předpokládal značnou časovou rezervu a po velkých migračních vlnách pomalu vyústit do vzniku jazyků v dnešním slova smyslu. Sluch převážil nad zrakem, do té doby se dorozumívali gesty a posunky, ale ve tmě a na větší vzdálenost se uplatnil právě sluch nad zrakem. Lidé dávali přednost hláskám, tvořeným výdechem (expirací), oproti zvířatům, které produkovali zvuk prostřednictvím vdechování vzduchu. [2]