Problematika alternativních škol a didaktických přístupů. Modernizace obsahu vzdělání a jejich odraz v základních školských dokumentech.

Alternativní škola (vzdělávání)

• nejednotnost vymezení
• je obecný termín označující takové školní vzdělávání, které je odlišné od vzdělávání nabízeného státem nebo jinými tradičními institucemi; AŠ jsou obvykle spojeny s radikálními koncepcemi vzdělávání, jako je např. odmítání formálního kurikula či formálních metod výuky
• občas jako synonymum soukromé školy (školy fungující mimo sektor veřejných škol, např. církevní školy) či školy, kde se platí školné (za poplatky se nabízejí zvláštní služby)
• odlišují se částečně svými cíli, učebními obsahy, formami učení, organizací školního života a spoluprací s rodiči (nabízejí jinou možnost učení) – uplatňují nestandartní, inovativní, experimentální formy, obsahy či metody vzdělávání
• vznikly z kritiky vůči tradičním (veřejným) školám a jsou považovány za reformní školy; vliv na vznik měl také rozvoj vědy, techniky a lidského poznání (informační exploze)

Standardní škola

= reprezentuje zavedené normy; je to tzv. předepsaný vzor

Odlišnost AŠ může spočívat v jiných

• způsobech organizace výuky nebo života dětí ve škole
• kurikulárních programech (změny v obsahu či cílech vzdělávání)
• parametrech edukačního prostředí (např. jiné uspořádání učebny, jiná komunikace s žáky, častost komunikace s žáky, apod.)
• způsobech hodnocení výkonu žáků (např. slovní hodnocení)
• vztazích mezi školou a rodiči

Historie AŠ

Zakladatelem reformní linie byl O.Decroly. Založil „Školu životem pro život“ (pracovní výchova, respektování zájmů dítěte).

Dalším představitele byl P.Petersen. Kniha: „Nové výchovy v rámci neoevropského kulturního hnutí“. Odsoudil: dělení předmětů na hlavní a vedlejší, intelektuální povahu školy, systém zkoušení, vydávání vysvědčení, operování se strachem žáka a omezování pohybu ve škole. Jeho koncepce se stala teoretickým základem AŠ.

Jedním ze zakladatelů Společnosti pro novou výchovu byl A.Férriére. Napsal dílo: „Činná škola“. Jeho zásady:

• vychovatel se musí vžít do osobnosti dítěte, aby mohl rozvinout všechny jeho schopnosti
• každá výchova by měla probíhat podle zájmu dítěte

U nás byl nejvýznamnějším představitelem V.Příhoda.

Vlastnosti a funkce AŠ

Každá AŠ má své specifické rysy. Obecné rysy shodné pro všechny AŠ:

• je zaměřena pedocentricky (zaměřeno na individualitu
• je aktivní (rozhovory, skupinové a individuální práce, projektové vyučování, kreativní umělecká činnost, atd.) – rozvoj aktivity a odpovědnosti žáka
• komplexní výchova dítěte (nejen intelektuální ale i emoční a sociální rozvoj)
• formy a postupy vzdělávání jsou utvářeny společně žáky, učiteli i rodiči
• princip „z života pro život“ (zapojení žáků do světa práce)
• flexibilita rozvrhu a organizace dne
• učitele je v roli poradce (partnera)
• žák rozhoduje o pořadí plnění úkolů
• důraz na vnitřní motivaci (touha objevovat)
• důraz na spolupráci ve skupinách
• využití prostorů mimo třídu (školu)
• důraz na rozvoj tvořivosti a iniciativy

Funkce

1. Kompenzační – nahrazení nedostatků standardních škol
2. Diverzifikační – pluralita vzdělávání
3. Inovační – prostor pro experimentování a inovaci vzdělávání

Typy AŠ

1. Klasické reformní školy

• Waldorfská škola – zakladatelem byl R.Steiner; 12-ti letá škola integrovaného typu; základní stupeň tvoří 1.-8. ročník, vyšší stupeň 9.-12. ročník (+mateřská škola); podřízena tomu, aby podněcovala a rozvíjela aktivitu dítěte, jeho zájmy a potřeby; obsah vzdělávání je rozdělen časově do určitých bloků, v nichž se žáci zabývají soustavně po určitou dobu týmiž předměty; důraz je kladen na esteticko-výchovné a pracovní předměty; žáci nejsou hodnoceny známkami, ale jejich výkony se oceňují charakteristikami (+doporučení pro další rozvoj žáka); učitelé plánují výuku ve spolupráci s žáky (a rodiči); princip harmonické spolupráce (namísto soutěživosti);

• Montessoriovská škola – zakladatelka M.Montessori; základní východisko je vytvářet takové edukační prostředí, které umožňuje normální, přirozený vývoj dětí; důraz na senzitivní fáze (úkolem je připravovat podněty a prostředky specifické pro tyto fáze); zásadní roli hrají specifické pomůcky (ke cvičení činností praktického života; pro rozvoj smyslů, řeči, matematických schopností, atd.); vychovatel ustupuje do pozadí; důraz na vnitřní tvořivost dítěte; heslo: „Pomoz mi, abych to mohl udělat sám“; slučování dětí různého věku (nerozdělování podle ročníků); kosmická výchova (vztah člověka a přírodního prostředí); projektové vyučování;

• Freinetovská (pracovní) škola – zakladatel C.Freinet; idea: „Z života – pro život – prací“; nutnost vybavit třídu pracovními koutky z oblasti přírodních věd a techniky, domácích prací, umělecké tvorby a jazykové komunikace;

• Jenská škola (jenský plán) – zakladatel P.Petersen; rozdělení podle věkových skupin, ne podle ročníků; týdenní pracovní plán skupiny; „školní obytný pokoj“ – místnost, na jejímž vytváření se podílí děti;

• Daltonská škola – zakladatelka H.Parkhurst; princip svobody žáka a jeho vlastní odpovědnosti; každý má svůj plán na jeden měsíc (žák postupuje svým tempem a je zodpovědný za úspěch učení); důraz na spolupráci a osobní zkušenosti; střídání mezi výukou v rámci celé třídy a individuální prací na úkolech;

2. Církevní školy

U nás po listopadu 1989. Vyučují se předměty jako je náboženství a latina. Důraz na cizí jazyky (učí je dříve než na státních školách). Uplatňování ideologických principů (etika, tradice, postoje). Příprava pro takové profese, které nejsou pokryty standardními školami (příprava pro charitativní a náboženskou činnost, atd.).

3. Moderní alternativní školy

České alternativy: Zdravá škola (škola podporující bio-psycho-sociální zdraví); Otevřená škola; Začít spolu; Projektové vyučování; Čtením a psaním ke kritickému myšlení;

Zdroje

Průcha, J. (2004). Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál.