Teoretické základy selekčních jazyků v lingvistice

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Prosím dodržte lhůtu pěti dnů od doby, kdy byla tato zpráva vložena (přesné datum vyhledejte v historii). Poté neváhejte šablonu odstranit.

Lingvistika neboli jazykověda je věda o jazyku, jeho struktuře, vztahu k myšlení a skutečnosti. Selekční jazyk může být definován jako řízený soubor lexikálních jednotek vybraných z přirozeného jazyka a užívaných k vyjádření témat dokumentů. Vlastnosti jazyka, jazykových prvků a vztahy mezi nimi výrazně ovlivňují způsob tvorby a používání selekčních jazyků, včetně nároků na identifikaci termínů použitých v daném selekčním jazyce.

Lingvistika (jazykověda)

Lingvistika studuje jazyk jako systém znaků. V tomto systému jí zajímají:

• struktura jazyka
• součásti jazyka
• pravidelnosti i nepravidelnosti
• fungování jazyku jako prostředku komunikace

Studovat lze jeden, nebo více jazyků najednou jejich porovnáváním. Jazyky jsou zkoumány v daném momentě, nebo v rámci jejich vývoje. Podle konkrétního předmětu studia dochází k dělení lingvistiky do jednotlivých odvětví.

Zájem o jistý druh sledování a studia jazyka se v lidské civilizaci objevoval od počátku starověku. Velkým impulzem byla renesance se svým zájmem o klasickou latinu. Moderní lingvistika se datuje od roku 1916, kdy byla vydána kniha Kurz obecné lingvistiky od Ferdinanda de Saussure.

Více informací v samostatném článku.

Jazyk v pojetí Ferdinanda de Saussure

Ferdinand de Saussure

V díle Ferdinanda de Saussure došlo k oddělení mluvy (parole), řeči (langage) a jazyka (langue). Nejméně prostoru je v tomto díle věnováno pojmu řeči (langage). Jazyk je systémem jazykových znaků, které mohou být vyjádřeny akusticky pomocí mluvy, nebo graficky pomocí písma. Při mluvení (mluvě) dochází k následujícím procesům:

1. V mozku mluvčího dochází k asociaci pojmů s akustickými prvky
2. Mluvidla vydávají zvuky
3. Naslouchající vnímá zvuky
4. V mozku naslouchajícího dochází k asociaci akustických prvků s pojmy.

Mluva je tedy procesem v zásadě fyzikálním. Jazyk je do značné míry svázán se společenskými konvencemi. Je však mezi nimi úzká souvislost. Bez mluvy nelze komunikovat jazyk, ale bez jazyka nelze porozumět mluvě.

Jazykový znak

Jazykový znak je základní částí jazyka. Skládá se z označujícího akustického obrazu (může být jen myšlen) a označovaného asociovaného pojmu. Díky používání pojmů označující a označený je Ferdinand de Saussure pokládán i za zakladatele sémantiky.

Vlastnosti jazykového znaku

Jazykový znak kromě toho, že v sobě kombinuje označované a označující, má i další vlastnosti:

• Arbitrárnost. Neexistuje logická souvislost mezi označovaným a označujícím. Podoba znaku je dána čistě konvencí. I zvukomalebná slova v různých jazycích liší.
• Lineárnost. Jazykový znak vždy existuje v prostoru a čase. V jiné době a na jiném místě se podoba označujícího akustického znaku může lišit i v rámci nominálně stejného jazyka.
• Neproměnlivost. Nelze libovolně volit, jaký znak použiji. Kromě výše zmíněné arbitrárnosti rozhoduje například i nutnost držet se daného jazyka komunikace.
• Proměnlivost. Tato vlastnost souvisí s výše zmíněnou lineárností. V průběhu času dochází používáním jazyka masou mluvčích k posunu mezi označujícím a označovaným. Zatímco lineárnost upozorňovala na časoprostorové ohraničení jazykového znaku, proměnlivost upozorňuje na jistotu změny.

Jazyk přirozený a jazyk umělý

Jazyk je systém znaků, ale v obecném chápání pojmu spočívá jeho přednostní funkce v umožnění komunikace mezi minimálně dvěma partnery. Těmi se nejčastěji myslí lidé. Tato podmínka však není absolutně nezbytná, abychom mohli systém znaků označit za "jazyk". Podle používaného kódu komunikace (kód = strukturovaný systém znaků) lze jazyky dělit na:

• Jazyk lidský
  • Jazyk
    • Jazyk přirozený -
      • Standardní
      • Jiný (např. dialekt)
    • Jazyk umělý
      • Formální
      • Mezinárodní (např. esperanto)
  • Nejazyk = parajazyk (mimika, gesta, držení těla)
• Jazyk živočišný
  • Akustický
  • Kinesický (mimika, držení těla, gestikulace)

Předmětem studia lingvistiky je především přirozený jazyk. Tedy jazyk běžné mezilidské komunikace touto komunikací v průběhu času vytvářen, pozměňován a inovován. Tím se liší od formálního jazyku, který je přísně exaktní a má jasně definovanou gramatiku i slovník (např. programovací jazyky).

Ve výše naznačeném rozdělení spadá selekční jazyk do kategorie jazyků umělých, formálních. Ještě konkrétněji je řazen mezi jazyky informační, tedy sloužící k zachycení a zpracování informací.

Tvarosloví a pravopisná variabilita přirozeného jazyka

Morfém, lexém, foném

Morfém

Morfém je "minimální funkční a abstraktní jednotka jazyka s vlastním významem". Jedná se o základní jednotku morfologie, tedy odvětví lingvistiky věnující se tvorbě slov. Podle role morfému při tvorbě slov rozlišujeme morfém lexikální, který tvoří základ slova, a morfém gramatický, který nese gramatický význam - číslo, rod, pád. Toto dělení úzce souvisí s níže popsanými prvky lexému.

Lexém

Lexém je stavební jednotka slovníku, neboli znaková jednotka vyjadřující pojem nesoucí význam. Jedná se o základní jednotku, se kterou pracuje odvětví lingvistiky věnující se slovní zásobě - lexikologie.

Každý lexém je možné rozložit na tyto nižší prvky:

• Koncovka – určuje tvar slova, může být i nulová („žen“)
• Kmen – zbytek lexému po odstranění koncovky
• Kořen – neredukovatelná část, společný základ všech souvisejících slov, nižší prvek, než kmen
• Prefix – předchází kořenu při tvorbě slova
• Sufix - připojením za kořen vytváří kmen

Foném

Foném je hláska, neboli minimální systémová jednotka nesémantická, avšak funkční, schopná rozlišit v kombinaci s jinými prvky význam.
např.:
den X ten
Zvukové stránce jazyka se věnují obory fonetika a fonologie.

Flexe

Některé jazyky mají bohaté časování, skloňování nebo ohýbání slov. Jedná se o grafickou změnu souboru znaků tvořících lexém pro vyjádření gramatické kategorie (rod, pád, vid,...). Odborným termínem se tento jev nazývá flexe.

Tyto změny grafické podoby slova bez změny podoby denotátu (označovaného) komplikují situaci při vytváření a využívání selekčních jazyků. Selekční jazyky se musí vyrovnat s faktem, že na první pohled odlišné kombinace znaků je třeba chápat jako čistá synonyma se stejným denotátem.

Pravopisná variabilita

Některé jazyky používají rozdílné zápisy pro stejná slova v geograficky odlišných územích. Velmi známým je rozdíl mezi americkou a britskou angličtinou. Opět zde lze narazit na graficky odlišnou podobu zápisu označení pro stejný denotát.

Problematika nejednoznačnosti jazyka

Při obecné komunikaci i zpracovávání textu nám mohou dělat potíže problémy nejednoznačnosti jazyka. Jedná se o situaci, kdy jedna označovaná entita nemá v rámci jazyka jeden označující termín, nebo pokud při flexi (skloňování, časování) dochází k vytváření nejednoznačných tvarů slov. V těchto situacích není snadné rozhodnout, k jakému denotátu konkrétní podoba slova odkazuje.

Prvky jazyka mohou nabývat různých vztahů, se kterými je potřeba v oblasti selekčních jazyků počítat. Ačkoliv tyto vztahy mohou nabývat mezi sebou i celé věty, pro selekční jazyky jsou důležitější vztahy mezi jednotlivými slovy.

Možnosti řešení lingvistických problémů

Problematika neúplnosti a nepřesnosti

Lingvistická nejednoznačnost jazyka, stejně jako lexikální a tvaroslovná flexibilita mohou snížit úspěšnost rešeršních dotazů.

• Homonymie - získáme i nerelevantní výsledky pro nerelevantní denotace termínu. Klesá přesnost.
• Synonymie - nezískáme všechny relevantní dokumenty bez použití všech vhodných synonym. Klesá úplnost.
• Variabilita zápisu a flexe jazyka - bez vyhledání všech v úvahu přicházejících podob termínu přicházíme o část relevantních výsledků. Klesá úplnost.
• Slovní spojení u prekoordinovaných selekčních jazyků - pokud není vyhledávána přesná podoba slovního spojení, nejsou ve výsledku všechny relevantní zdroje. Klesá úplnost.

Odkazy

Použitá literatura

• ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 4., V Karolinu 2., dopl. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1946-0.
• HAJIČOVÁ, Eva. Zpracování přirozeného jazyka. MAŘÍK, Vladimír. Umělá inteligence. Praha: Academia, 1997, s. 244-256. ISBN 80-200-0504-8.
• HAJIČOVÁ, Eva, Petr SGALL a Jarmila PANEVOVÁ. Úvod do teoretické a počítačové lingvistiky. Praha: Karolinum, 2002. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 80-246-0470-1.
• KOVÁŘ, Blahoslav. Věcné pořádání informací a selekční jazyky: pro potřeby ústředních úřadů, výzkumných ústavů, podniků socialistického sektoru, vysokých a odborných škol. 2. vyd. Praha: UVTEI, Institut pro mimoškolní vzdělávání, 1984. Učební texty (ÚVTEI).
• KUČEROVÁ, Helena. Organizace znalostí [online]. Verze 1.0. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK, 2014, 138 s. [cit. 2016-05-29]. Elektronické studijní texty ÚISK. Dostupné z: http://uisk.ff.cuni.cz/listing.do?categoryId=20240
• SAUSSURE, Ferdinand de. Kurs obecné lingvistiky. Vyd. 3., upr., V nakl. Academia 2. Přeložil František ČERMÁK. Praha: Academia, 2007. Europa (Academia). ISBN 978-80-200-1568-6.
• STROSSA, Petr. Počítačové zpracování přirozeného jazyka. Praha: Oeconomica, 2011. Odborná kniha s vědeckou redakcí. ISBN 978-80-245-1777-3.

Související články

• Selekční jazyk
• Ferdinand de Saussure
• Vztahy mezi prvky jazyka
• Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice

Klíčová slova

• Lingvistika, Selekční jazyk, Jazykový znak