32. Etické zásady psychologického výzkumu

1. Etika psychologických výzkumů s lidskými účastníky

V průběhu 20. století byli lidé v mnoha pokusech vystaveni nepříjemným zážitkům, klamání atd. :

Například John Watson se svou asistentkou R. Raynerovou na počátku 20 let vypěstovali fobii z bílých předmětů u 11 měsíčního Alberta, po experimentu se ale o jeho osud dál nezajímali.

Ve výzkumech sociální konformity Solomona Asche docházelo ke klamání až u 75 % účastníků. Mezi dalšími experimenty můžeme také zmínit Zimbardův vězeňský experiment. Porušoval princip dobrovolnosti a také nezohlednil následky pokusu.

Stanley Milgram se pokusil se svými experimenty přispět k psychologickému vysvětlení příčin holocaustu, kdy se „slušní němečtí občané“ podíleli na masovém vyvražďování. Zkoumané osoby při jeho výzkumech v roli učitele trestaly žáka elektrickými šoky. Zkoumané osoby v roli žáků pociťovaly podle autorových slov obrovské vnitřní napětí, potily se, třásly, koktaly, kousaly si rty, naříkaly a zarývaly si nehty do masa. Při těchto výzkumech bylo účastníkům způsobeno psychické utrpení, aniž by byli předem varováni. Někteří mohli objevit temné stránky své povahy (stejně jako v Zibmardově experimentu), což je mohlo natrvalo poškodit.

Kritika výše uvedených studií vedla k tomu, že byly v 70. letech v USA psychologické pokusy s klamáním účastníků zakázány, proti čemuž vznikly protesty, neboť se považovalo klamání pro výzkum za nezbytné. Proto v 80. letech bylo omezení zmírněno - při pokusech s lidmi je mírné klamání a zatajování informací dovoleno, a to za předpokladu, že je účastník výzkumu vystaven minimálnímu nebezpečí, výzkum nelze provést jiným způsobem a jeho přínos lidstvu převáží rizika pro jeho účastníky. V současné době existují na univerzitách Etické komise pro výzkum, které zvažují, zda přínos výzkumu vyváží možná rizika.

APA se pokusila najít rovnováhu mezi právem vědců získat nové poznatky a lidskými právy účastníků takto:

• Zkoumané osoby by při výzkumu neměly utrpět žádnou újmu, žádoucí je, aby měly nějaký prospěch (např. finanční odměna, nové informace…).
• K výzkumu je nutný poučený dobrovolný souhlas.
• Mírné klamání zkoumaných osob je přípustné, pokud lze očekávat značný vědecký přínos, výzkumník však musí splnit tyto tři podmínky:

1) Vědecký pracovník musí informovat účastníky bezprostředně po ukončení výzkumu o jeho smyslu.

2) Klamání nepoškozuje zkoumané osoby ani fyzicky ani psychicky.

3) Experimentátor bere ohledy na osobní důstojnost.

• Důraz je kladen také na důvěrnost a ochranu osobních údajů - účast je anonymní, získaná data jsou důvěrná.
• Po skončení sběru dat by měl psycholog zkoumané osoby úplně a pravdivě informovat o podstatě a účelu dané studie a o její vědecké hodnotě.
• Dalším důležitým principem je respekt a ohled vůči účastníkům výzkumu: Badatel je povinen zvážit, zda vědecká hodnota výzkumu není v konfliktu se zájmy a právy zkoumané osoby, vůči zkoumaným osobám by měl vždy projevovat respekt a úctu. Účast ve výzkumu by pro zkoumané osoby neměla představovat větší riziko než každodenní standardní život, a v případě, že výzkum působí účastníkům nežádoucí účinky, je badatel povinen je co nejdříve odstranit
• Výzkum je založen na dobrovolnosti a zkoumaná osoba může odstoupit, kdykoliv to bude považovat za vhodné.

Miovský (2006) zmiňuje mezi důležitými etickými pravidly výzkumu také empatickou neutralitu, tzn., že výzkumník vůči účastníkům výzkumu projevuje zájem, účast a porozumění, ale ke zjištěným skutečnostem je neutrální, měl by se vyvarovat hodnocení.

2. Etika psychologických výzkumů se zvířaty

V éře behaviorismu byla zvířata často vystavována nedostatku jídla, vody, vysoké či nízké teplotě, elektrickým šokům, krysám byly odjímány smyslové orgány a části mozku, aby bylo možné sledovat rozsah poškození jejich učebních schopností.Tyto experimenty přispěly k rozvoji teorií učení a behaviorální terapie, studiu agrese a vývoje mozku, je ale zjevné, že zde narážíme na etické problémy.

V současnosti jsou pokusy, ve kterých jsou zvířata vystavena bolesti, stresu a deprivaci, realizovány pouze tehdy, když neexistuje jiná alternativa a výzkum má velkou vědeckou, vzdělávací i praktickou hodnotu. Můžeme tedy mluvit o tendenci omezit tento typ výzkumů na minimum.

3. Etická pravidla chránící výzkumníky

Vedle pravidel chránících účastníky můžeme hovořit také o principech, které by měly být dodržovány, aby chránily výzkumníky. Mezi takové principy patří:

1. Ochrana hranic kontaktu s účastníky výzkumu: Stejně jako může každý účastník odmítnout odpovídat na určité otázky či odmítnout účast na výzkumu, může výzkumník, pokud se cítí v situaci příliš nejistý nebo má z určité situace příliš velkou obavu, nepokračovat v daném tématu (např. při rozhovoru s participantem). Ukončení výzkumného kontaktu je také eticky v pořádku v případě, že výzkumníkovi hrozí např. fyzické napadení apod.
2. Ochrana soukromí a osobních údajů výzkumníka: Již před započetím výzkumu by měla být jasně stanovena hranice mezi informacemi, které o sobě výzkumník poskytne účastníků.
3. Nesmí dojít k poškození či újmě výzkumníka.
4. Ochrana vztahů mezi účastníky výzkumu a výzkumníky. Zejména v kvalitativním výzkumu je vzájemná důvěra a pozitivní nastavení podmínkou zdárného průběhu výzkumu. Přátelské vztahy s účastníky výzkumu nejsou překážkou zdárného průběhu, avšak sexuální kontakt mezi výzkumníkem a účastníkem výzkumu je nepřípustný.