Dlouhodobá ochrana digitálních dokumentů

Definice dlouhodobé ochrany digitálních dokumentů

Dlouhodobá ochrana digitálních dokumentů (DODD), anglicky digital preservation zahrnuje širokou škálu definic lišících se úhlem pohledu na danou problematiku. Jedna z definic vytvořená H. M. Gladneym říká, že DODD je: „organizované opatření k zajištění dlouhodobé použitelnosti digitálních objektů; zásadní je, že digitální objekty nebudou nikdy ztraceny nebo poškozeny, jsou důvěryhodné, je možné je vždy najít, rozumět jim a to i přes problémy zastarávání technologií.“

Ochranu digitálních dokumentů je možné rozdělit na:

• ochranu dat nyní i v budoucnu neboli ochranu bit-streamu
• ochranu použitelnosti dat v budoucnu tzv. ochranu logickou, která je podstatou dlouhodobé ochrany

Logická ochrana zahrnuje procesy, které digitálním objektům dávají do budoucna záruku:

• snadné vyhledatelnosti
• zpřístupnění
• opakované využitelnosti
• smysluplnosti
• autentičnosti

DODD spadá pod širší rámec konceptu digital curation. Zájmem digital curation je směřovat k dlouhodobému uchování a použitelnosti celého životního cyklu digitálního dokumentu. Tento proces začíná ještě před samotným vznikem digitálního dokumentu, kdy dochází ke klíčovým rozhodnutím o jeho formátu, způsobu vzniku a výběru vhodných metadat. Následuje uchováním, správou a kontrolou integrity a autenticity tohoto dokumentu. Cílem je zajistit zpřístupnění dokumentu pro budoucí uživatele.

Cíle DODD

Cílem DODD je zabezpečit věčnou udržitelnost digitálních dat, tj. trvalý přístup k informacím, který nebude závislý na degradaci nosičů a na technologických změnách a udržet jejich srozumitelnost a využití.

K dosažení těchto cílů by měly být digitální objekty pochopeny a řízeny na čtyřech úrovních:

• jako fyzikální jevy
• jako logické kódování
• jako koncepční objekty, které mají význam pro člověka
• jako sady základních prvků

Cílem knihoven a dalších zainteresovaných institucí je dlouhodobě chránit obsahově cenné digitální dokumenty jako součást kulturního dědictví. Kulturní a paměťové instituce tak mají za úkol vyvíjet a následně zavést nové strategie v oblasti ochrany pro trvalé zajištění digitálního kulturního bohatství.

Problémy dlouhoudobé ochrany digitálního dědictví

Dochází k zastarávání hardwaru a softwaru, tím pádem je téměř nemožné udržet digitální informace věčné prostřednictvím neustálého kopírování na nové nosiče. Další potíží je nebezpečí změny dokumentu nepotřebným způsobem, a to buď omylem, nebo jako výsledek úmyslného poškození. Je potřeba zachovat původní podobu dokumentu, respektive jeho intelektuální obsah. Tyto a řada dalších rizik vyvstává při řešení dlouhodobé ochrany digitálních dokumentů.

Vývoj oboru

Situace do 90. let

Již na přelomu šedesátých a sedmdesátých se začaly zálohovat digitální data na magnetické pásky a pěstovat o těchto datech dokumentace např. v podobě kartoték. [Beedham et al., 2004, s. 6]. Do 90. let byly digitální dokumenty jednoduché, tím pádem je bylo snadné interpretovat a jejich softwarová podpora byla nenáročná[Fresko, 1999].

Změny od 90. let

V devadesátých letech se začíná zvyšovat význam digitálních informací a roste jejich objem. S tímto nárůstem roste i jejich obchodní význam a tudíž i cena práv duševního vlastnictví týkající se digitálních objektů, včetně softwaru. Kvůli těmto faktorům se stupňují i nároky na ochranu digitálních informací. Od 90. let vymýšlejí zainteresované instituce nové strategie ochrany před možnými riziky týkající se digitálních dat. Tyto okolnosti daly vzniknout novému oboru dlouhodobé ochrany digitálních dokumentů.

Počátky nového oboru

OAIS

Během celých 90. let probíhala snaha o vytvoření základní normy pro dlouhodobou ochranu digitálních dokumentů. Došlo k vývoji důležité aktivity pro obor dlouhodobé ochrany digitálních dokumentů a to rereferenčního modelu OAIS (Open Archival Information System). Práce na vytváření normy byly zahájeny v roce 1995. V červnu 2000 byl OAIS schválen jako návrh normy. V lednu 2002 byla zveřejněna konečná verze normy, která byla následně schválena jako norma ISO 14721:2002. Tento model určuje povahu digitálních informací. Ty by podle něj měly být řízeny takovým způsobem, aby bylo možné se vypořádat s měnícími se technologiemi a změnami očekávání uživatelské komunity. Řízení digitálních informací spravuje digitální archiv, ve kterém jsou uloženy. Na modelu OAIS může být také postavena dlouhodobá ochrana elektronických publikací. V rámci projektu NAKI vzniká návrh procesu ukládání elektronických publikací do LTP systému. Počítá se se sběrem a ukládáním jak elektronických předloh tištěných verzí publikací, tak samotných e-publikací. http://pro.inflow.cz/dlouhodoba-ochrana-elektronickych-publikaci

Výzkumné projekty v zahraničí

Nejvýznamnější výzkumnou aktivitou 90. let byla činnost Pracovní skupiny pro digitální archivaci (Task Force on Digital Archiving). V roce 1966 byla zveřejněna jejich významná studie s hlavními výsledky zkoumání, která je dodnes velmi často citována. [Task Force, 1996, s. 40]. První výzkumné projekty pocházejí z anglosaského světa např. britsko-americký projekt CAMiLEON (Creative Archiving at Michigan & Leeds: Emulating the Old on the New; http://www.si.umich.edu/CAMILEON/) či mezinárodní projekt InterPARES (International Project on Permanent Authentic Records in Electronic Systems; http://www.interpares.org/). Projekty pro archivaci internetových zdrojů přicházejí v roce 1996 v Austrálii a v USA. Díky modelu OAIS, který přinesl obecný vzor pro první výzkumné úkoly, vzrostl počet výzkumných projektů. Kongres USA (United States Congress) zřídil na období 2000-2010 Národní program pro ochranu a infrastrukturu digitálních informací (National Digital Information Infrastructure and Preservation Program; NDIIPP;http://www.digitalpreservation.gov/). Německé Spolkové ministerstvo pro vzdělávání a výzkum (Bundesministerium für Bildung und Forschung) financuje od roku 2003 národní program Nestor (Network of Expertise in Long-term STOrage of Digital Resources; http://www.langzeitarchivierung.de/). Novozélandská národní knihovna zahájila (National Library of New Zealand) v roce 2004 program NDHA (National Digital Heritage Archive; http://ndha-wiki.natlib.govt.nz/ndha/) pro rozvoj celonárodního digitálního repozitáře. Australská národní knihovna (National Library of Australia) a Nizozemská národní knihovna (Koninklijke Bibliotheek), spolupracují s organizací UNESCO a rozvíjejí nejdůležitější projekty pro digitální repozitáře. Britská organizace JISC (Joint Information Systems Committee) podstatně zasahuje do projektů, které zkoumají široké spektrum rizik týkající se dlouhodobé ochrany digitálníchdokumentů ve Velké Británii.

Dlouhodobá ochrana digitálních dat v NK ČR

Logická dlouhodobá ochrana dat se v České republice dlouho neřešila, i přesto, že se o ní vědělo. Na konci 90. let lze vypozorovat v různých článcích stopy po dlouhodobé ochraně digitálních dat a po jejich problémech. Až v roce 2005 vznikl v NK ČR Referát pro digitální knihovnu NFS. Z referátu vznikl později Odbor digitální ochrany. V koncepci rozvoje knihoven ČR na léta 2004-2010 je o něco podrobněji popsáno řešení dlouhodobé ochrany digitálních dat. Rok 2006 byl příznivý v oblasti logické ochrany dat, kdy se stala NK ČR partnerem evropského projektu DPE (DigitalPreservationEurope64). Projekt DPE dal problematice ochrany digitálních dat pevnější obrysy. Z projektu vyústila spolupráce na dalších evropských projektech CASPAR65 a PLANETS66, ze které v roce 2008 vzešel týdenní workshop WePreserve/DRAMBORA konající se na půdě Národní Knihovny ČR. Díky projektu DPE také vznikl první český ucelený dokument PLATTER vysvětlující logickou ochranu digitálních dat. Později dochází ke vzniku plánu na projekt NDK vycházející právě ze zkušeností z projektu DPE. V letech 2009-2010 vzniká příprava obecných požadavků na LTP systém – LONG TERM PRESERVATION - systém logické dlouhodobé ochrany digitálních dat (udělat vysvětlivku pod čarou…).

V rámci dotačního projektu NAKI ministerstva kultury byl navrhnut projekt „Správa elektronických publikací v síti knihoven ČR“ rozvržený na léta 2012 – 2015. Projekt je postaven na vytvoření poloprovozu, kde budou vydavatelé odevzdávat a knihovny přijímat elektronické publikace. Z dat i metadat odevzdaných od vydavatelů se vytvoří balíček SIP, který bude vložen do LTP systému. Logická dlouhodobá ochrana digitálních dokumentů jako taková v NK ČR však neexistuje. Dodnes nemá odpovídající LTP systém.