Vývoj sociální psychologie v druhé polovině 20. stol.(přehodnocování dosavadního vývoje, odlišení evropského a severoamerického přístupu, obnovení pozornosti k masovým procesům, kulturně- a etnopsychologické směry)

Od počátku do konce II. světové války

Na rozdíl od mnohých jiných psychologických disciplín, u formování sociální psychologie není nejvhodnější začínat slovy "již Platón". Nakonečný vysvětluje, že toto období velkých filozofů lze označit možná spíše za prehistorické období formování sociální psychologie. Výrazněji se sociálním chováním začala zabývat až reformace a později kapitalismus; předtím kontrole chování stačily kontrolní instance, jako mravy, zákony a náboženství; se ztrátou funkční schopnosti těchto institucí se pak začíná rozvíjet sociální psychologie. Důvody vzniku sociální psychologie tkví v problémech kapitalistické společnosti, podněty pro rozvoj empirické sociální psychologie přicházejí ze sféry výrobní, z ducha amerického pragmatismu; ukázalo se, že motivujícími činiteli jsou také sociální vztahy mezi pracujícími a jejich postoje k organizaci.

Pojem sociální psychologie poprvé užil J.M.Baldwin (1897), ale o jeho ustálení se zasloužil zvláště C.H.Cooley (1902) svým spisem o lidské povaze a sociálním uspořádání. Za počátek sociální psychologie se považuje rok 1908, kdy dva autoři (McDoughal a Ross) vydali nezávisle na sobě učebnici sociální psychologie. McDoughal se zabýval hlavně instinkty. V Rossově knize je vyjádřena idea, že lidé na sebe mají navzájem vliv i bez vzájemné přítomnosti. První monografie (učebnice):

• E.A.Ross – „Sociální psychologie“ (sugestivně imitační přístup inspirovaný chováním v davu – začátek sociologické linie uvažování v SP)
• W.McDougall „Úvod do sociální psychologie“ (instinktivistický přístup inspirovaný darwinismem, důraz na emoce, které regulují sociální chování jako strach, odmítnutí, hněv, bojovnost, zvědavost, ponížení, péče; začátek psychologické linie uvažování v sociální psychologie)
  

Již dříve však byly vydány knihy na toto téma:

• 1896 A. Vierkandt: "Naturvolker und Kulturvolker: ein Beitrag zur Sozialpsychologie"
• 1897 Baldwin: "Social and ethical interpretations of mental development: A study in social psychology"
• 1871 Adolf Lindner: "Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy". Lindner vychází z Herbarta v myšlence, že lidé ve společnosti se chovají jako představy ve vědomí - vzájemně se ovlivňují. Lindner ale tento výklad překonal a nastínil ve své knize sociální psychologii. Matka Lindnera byla Češka a otec Němec.
  

V roce 1918 se díky Thomasu a Zanieckemu stal předmětem sociální psychologie postoj .

Vývojové úkoly v období od 1908 do 1945:

• zvládnutí abecedy: série publikací učebnicového a příručkového typu, první časopisy (Journal of Abnormal and Social Psychology); sociální psychologie potřebovala dosáhnout uznání akademické obce, včlenění disciplíny do vysokoškolských učebních osnov, získání spolupracovníků k výzkumu
• ohraničení vlastního pole: vymezení předmětu sociální psychologie za pomoci pojmu postoj
• vyvinutí specifických nástrojů, které by legitimizovaly oprávněnost vlastní existence – konstrukce postojových škál (Thurstone – intervalové, Guttman – kumulativní, Likert – sumační), sociometrie (J.L.Moreno)

=== Evropa ===
Sociální psychologie se vyděluje z filozofie, sociologie a etnologie. Ideál humanismu, zaměření na skupinu, prožívání, sociologické zaměření, přirozené jevy

=== USA ===
Sociální psychologie jako formuje ve 20. století jako experimentální věda. Ideál pragmatismu, zaměření na jednotlivce, chování, experimentální zaměření, konstrukty

Zdroje sociální psychologie

Mnohé z toho, co tvoří povahu člověka, je podmíněno vztahy mezi lidmi + touha přispět ke zlepšení určitých kritických mezilidských situací. Přímé ideové zdroje:

• pozitivní filozofie (A.Comte) – vytvořil pojetí pravé finální vědy, kterou spatřoval v sociologii, ale která v podstatě odpovídá dnešnímu pojetí sociální psychologie
• egoismus (T.Hobbes) – teze „válka všech se všemi“ zdůrazňuje egoistickou podstatu člověka; (N.Machiavelli) – ve svém Vladaři radí,jak ovládat lidi; (F.Nietzsche) – společenské vztahy jako výsledek regulování touhy pomoci či vůle k moci
• hédonismus (J.Bentham) – cílem lidstva by mělo být co možná největší štěstí pro co možná největší počet lidí
• psychologie národů (M.Lazarus, H.Steinthal, W.Wundt) – srovnávací historické zkoumání objektivních produktů sociální interakce (řeč, mýtus, mravy); lidská psychika nemůže být oddělena od svého sociokulturního kontextu; spojení a vzájemné působení individuí
• W.Wundt: duše národa je víc než suma mentálních aktivit jednotlivců, přináší novou kvalitu; stukrturu tvoří řeč, mýty a zvyky; to, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je jazyk
• psychologie davu (G.Tarde, G.LeBon, S.Sighele, S.Freud): v seskupeních lidí dochází ke vzniku nadindividuálních duchovních útvarů, důraz na iracionalitu, spontánnost, neorganizovanost, hlubinné zdroje aktivity a hypnoticko-sugestivní mechanismy formování davu
• G.LeBon: podle zákona mentální jednoty se vytvoří kolektivní mysl (duše davu), v které se ztrácejí uvědomělé osobnosti, převahu získává iracionální primitivní složka člověka; probouzejí se destruktivní instinkty, uvolňují se morální zábrany; duše davu vzniká působením mechanismu sugesce a sugestibility (člověk nekriticky přijímá, co se mu řekne), nákazy (šíření afektu nebo chování z jednoho účastníka na druhého) a anonymity (ztráta zodpovědnosti, pocit nepotrestatelnosti a svobody projevovat se destruktivně)
• G.Tarde: masy se mohou proměnit na organizované; vztahy v nich jsou založené na společných principech a ideálech, které se mezi členy rozšiřují mechanismem nápodoby (imitace)
• S.Freud: uznával existenci duše davu utvářející se mechanismem identifikace; její podstatu tvoří libidózní pouta mezi členy davu; vertikální struktura vztahů - vztahy členů k vůdci, kdy základním vztahem je láska; když vůdce nemůže prokazovat lásku každému členovi, část z nich je frustrovaná a jejich vztah k vůdci se dostává na primitivní úroveň (vzdávají se svého superega v prospěch vůdce a upadají do stavu dětské závislosti na něm); horizontální struktura vztahů – proces identifikace mezi členy davu navzájem na základě toho, že všichni mají společný ideál (vůdce a symboly)
• teorie skupinové mysli (W.McDougal): interakce jednotlivých myslí vede k společnému způsobu myšlení, cítění, chtění, který není totožný s myšlením, cítěním a chtěním jednotlivce ani sumou myšlení, cítění a chtění jednotlivců
• W.James: já jako poznávací subjekt (me) a já jako objekt poznání (I)
• první experimenty (N.Triplett):výzkum sociální facilitace
  

Sociální psychologie čerpá také z těchto vědních oborů a psychologických škol:

• sociologie: É.Durkheim – individuální vědomí je zprostředkováno kolektivními reprezentacemi
• interakcionistický přístup a „self“ psychologie (J.M.Baldwin, C.H.Cooley, G.H.Mead): interakce je zdrojem vytváření významů; lidská interakce je zprostředkovaná interpretacemi, významy a je vzájemnou výměnou významů; symbol představuje všeobecně rozšířený význam a je zárukou, že bude pochopený na obou stranách; schopnost člověka vytvářet a používat symbolické systémy (jazyk) určuje lidské bytí; nutnost zkoumat a vysvětlovat lidské jednání v kontextu významů a symbolických systémů
• kulturní antropologie (M.Meadová, B.K.Malinowski)
• psychoanalýza (S.Freud, K.Horneyová, E.Fromm)

• S.Freud: vznik lidské společnosti odvozuje od malé skupiny se silným mužem včele; rozhodujícím krokem k civilizaci je nahrazení výlučné dominance jednoho člověka silou sjednocené skupiny; kulturu definuje jako souhrn výkonů a regulací, které odlišují náš život od života zvířat; kultura reguluje vztahy lidí tak, aby se tito vzájemně nezničili; civilizace potlačuje přirozenost člověka, zbavuje ho jeho svobody
• E.Fromm: adlerovský pohled na člověka jako bytost obdařenou sociálními potřebami; sociální charakter vzniká jako důsledek základních zkušeností a způsobů života, které jsou v kultuře společné; funkcí sociálního charakteru je usměrňovat energii členů společnosti tak, že bez vědomého rozhodnutí chci konat jak konat mám (podle požadavků kultury a v zájmu fungování společenstva) a nacházím v tom potěšení
• D.Riesman: sociální charakter je ta část charakteru, kterou mají společné skupiny, a která je výsledkem zkušenosti těchto skupin; tři typy sociálního charakteru (jakým způsobem si společnost zaručuje konformitu svých členů): (1) společnost závislá na tradičním řízení (do renesance); konformita se zaručuje dodržováním společenských norem, zvyků a tradic předávaných z generace na generaci; od člověka se vyžaduje chování schváleným způsobem, na psychologické úrovni ho k němu nutí strach ze zahanbení; (2) společnost závislá na vnitřním řízení (od renesance do konce 19. století); zvnitřnění nejbližšími autoritami zprostředkovaných požadavků společnosti na to, jaký mám být; na psychologické úrovni se objevuje pocit viny; (3) současné moderní společnosti založené na vnějším řízení; konformita je založená na očekávání a přáních ostatních; úzkost je vyjádřením obav, že člověk nevyhovuje očekáváním

• gestalt psychologie – teorie pole (K.Lewin): systémový přístup, akcentování dynamiky; důraz na vzájemné vztahy jednotlivce a prostředí; chápání živých bytostí jako systémů snažících se dosáhnout rovnováhu ve vztahu k svému prostředí; zaměřuje se na procesy vytváření narušené rovnováhy; orientace na motivaci (dynamiku lidského jednání); skupina je založená na podobnosti (odlišnosti) členů a na vzájemné závislosti členů; teorie konfliktu (člověk mezi dvěma pozitivními hodnotami, dvěma negativními hodnotami, negativní a pozitivní hodnotou)
  

Od konce II. světové války po krizi v 60. letech

Po II. světové válce euforie z poznatků psychologie, teorie sociálního poznávání a sociálního učení

• teorie sociální percepce (F.Heider): založena na principu strukturní rovnováhy; v kognitivních jednotkách je možné určit stabilní a nestabilní stavy, přičemž jednotky mají tendenci vyhledávat ustálené stavy; kognitivní jednotky jsou tvořené osobami, objekty a vztahy mezi nimi
• teorie sociálního srovnávání (L.Festinger)
• teorie kognitivní disonance (L.Festinger): kognice (názory, přesvědčení, poznatky) mohou být navzájem v relevantním nebo irelevantním vztahu; relevantní kognice mohou být navzájem konsonantní (v souladu) či disonantní (neslučitelné); stav kognitivní disonance poškozuje jednotlivce, proto se ji člověk snaží zmírnit či odstranit utvořením nových kognicí nebo změnou existujících
• teorie sociální interakce (J.W.Thibaut, H.H.Kelley): dyadická interakce je popsatelná v pojmech možností reciproční kontroly; každý člen dyády má k dispozici alternativy chování, pravděpodobnost úspěchu, které závisí na chování druhého; pojmy kooperace (oba uspějí nebo neuspějí) a kompetice (jeden získává, druhý ztácí)
• teorie sociálního učení (J.B.Rotter): výskyt určitého chování v dané situaci závisí na očekávání jednotlivce, že toto chování bude posíleno, a na hodnotě, kterou posílení připisuje; hodnota je daná relativní preferencí cílových objektů; pojem „locus of control“ (chápal lokalizaci kontroly jako kontrolu posílení); vnitřní jedinci jsou přesvědčeni, že výsledky jejich chování závisí na nich samých; vnější jednotlivci jsou přesvědčeni, že výsledky jejich chování jsou dány působením vnějších sil)

Shrnutí

• rozšíření záběru
• punc vědeckosti: experimentování
• cesta k teorii: nepodařilo se vypracovat ucelenou teorii vědního oboru; existovali pouze teorie středního dosahu (teorie, které našli uplatnění jen v určité oblasti poznání)
• praktická využitelnost sociálněpsychologických poznatků

70. léta až současnost

Pozitivistická metodologie: snaha přiblížit sociální psychologii přírodním vědám; parametry měřitelnosti, stálosti, kauzality; problémy: experiment - ekologická validita, etika metod a praktik sociální psychologie (manipulace, podvádění, vstup do soukromí)

• „Social psychology as History“ (K.Gergen): sociálněpsychologické zkoumání je v základu historické, tj. nemůže poskytnout nic víc, než systematický popis současnosti (nemožnost stanovit zákony sociálního jednání)
• etnometodologie (G.Garfinkel): pochopení prožívání, zkušeností, vlastního světa subjektu; odhalení metod, které lidé používají při utváření představ o skutečnosti, při konstrukci sociální reality; jediná realita je právě ta konstruovaná subjektem; úlohou etnometodologie je zkoumat, jaké jednání se uskutečnilo, jak je zdůvodňované, jaká vysvětlení jsou samozřejmá, jak aktér poznává důležité podněty, jak formuluje odpovědi, které považuje za vhodné.
  

Vsedmdesátých letech pokračovala krize sociální psychologie – směřování od behaviorismu ke kognitivismu, nepřesvědčivost poznatků. Individuum jako jednotka analýzy, sociální jako interindividuální a pozitivistická metodologie nestačily pro porozumění a vysvětlení sociálního chování.

Ke kritické reflexi sociální psychologie přispělo snažení o specifické postulování evropské sociální psychologie od 60.let – Tajfel, Israel, Moskovici. Důraz na humanistický pohled na člověka, na jeho schopnost tvořit symboly, vytvářet kultury. Na pozitivismu založená americká SP – empirický výzkum x evropská se pokoušela o globálnější sociálně-psychologické myšlení. V 60.letech ustanovena Evropská asociace experimentální sociální psychologie. V 80.letech pozvolné ukončení krize. Dále se řešila otázky univerzální platnosti a mezikulturní relevantnosti teorií a poznatků. Rozvoj mezikkulturní psychologie. Vznik alternativních paradigmat a metodologií oznaočvaných jako kritická psychologie – nová paradigmata, angažování psychologie ve společenských tématech, inter a transdisciplinarita. Důraz na sociální konstrukci reality, zkoumá diskurz (organizovaný jazyk – mluvená komunikace nebo psaný text), přednost kvalitativním metodám. To postupně vedlo k vyhranění sociologizující a psychologizující větvi sociální psychologie.

Postupně se začaly rozlišovat 3 oblasti SP výzkumu: intrapsychická úroveň (sebepojetí, atribuce, změna postojů), interpersonální (sociální facilitace, přitažlivost, malé skupiny) a meziskupinová (socializace, sociální reprezentace, sociální identita, kolektivní chování).

Postmodernismus

• modernismus: osvícensko-humanistické odmítnutí tradice a vnější autority

• postmodernismus: založen na zdůraznění odlišností dnešního světa od doby považované za moderní, ideový odraz sociálně ekonomických a technologických proměn v Z zemích po 2.sv.v. vedoucí ke vzniku postindustriální společnosti

• Spjat s multinacionálním stadiem vývoje společnosti = fáze konzumního kapitalismu – charakterizován nikoli produkcí, ale marketingem, prodejem a konzumací.
• Rozhodující nejsou bezprostřední každodenní zážitky, ale to, co zprostředkují/simulují média

Sociální psychologie na prahu 3.tisíciletí

• Patrná expanze:

• Kvantitativní – nárůst institucí, publikací i psychologů
• Obsahová – šíře a rzmanitost studovaných oblastí i hloubka a detailnost
• Geografická – nově institucionalizace i mimo USA a Evropu

• Rozmanitost obsahová – propojení behavioristického a kognitivistického pohledu, zkoumání ambivalence postoje jako důsledek aplikace přstupu sociálního poznávání na oblast postojů; emoce jako sociální fenomén
• Vysoká úroveň specializace
• Nejrozšířenějším rámcem je kognitivismus – akcentuje interpersonální, intersubjektivní a reflexní charakter poznání a vyjadřuje, že jde o kognitivní úroveň analýzy sociálněpsychologických jevů (pojem sociální poznávání)
• Dále je vlivná teorie sociální identity a evolucionistická teorie (přibližuje SP biologickým vědám, na sociální jevy z úhlu pohledu evoluce)
• Přetrvává dělení na psychologizující a sociologizující větev – spíše úrovní zkoumaných jevů (indi x nadindividuální) než použitou metodologií
• Pokus o globálnější integrativní koncepce: strukturní symbolický interakcionismus – Stryker = spojení teorie rolí a symbolického interakcionismu

Sociální psychologie v Čechách

Počátky spjaty s Lindnerem – ve 2.polovině 19.st.publikace „Myšlenky k psychologii společnosti jako základ sociální vědy“ = první evropská monografie o sociální psychologie a první použití pojmu sociální psychologie. Po vzniku československa otázka národní mentality a národního charakteru: Masaryk, Chalupný. 1946 založen ústav pro výzkum veřejného mínění. Vlivná sovětská psychologie: veškerý duševní život člověka je sociálně podmíněn, proto je speciální sociální psychologie zbytečná. Koncem 50.let opětovný návrat sociální psychologie. V 60.letech Jurovský publikoval první příručku sociální psychologie = Duševný život v společenských podmienkách. V 60.letech vliv amerického výboru pro transnacionální sociální psychologii – Festinger a evropské asociace experimentální sociální psychologie – Tajfel. Od konce 60.let se sociální psychologie institucionalizovala na univerzitách i akademiích věd. Nové příručky v té době: Nakonečný, Janoušek. Publikace věnované metodologii: Petrusek, Janoušek, Musil, Hrabal. Po roce 89 rozvolnění, spolupráce, publikace, překlady, výzkumy. Nové nároky na vysvětlení a popis a výzkumy nových společenských jevů.