Ekonomická antropologie

Předmětem ekonomické antropologie je komparativní výzkum ekonomických systémů, procesů a institucí tradičních i moderních společností v čase a prostoru.

Původně byly v centru zájmu ekonomických antropologů analýzy ekonomických struktur a činností v tradičních rodových společnostech. Později, pod vlivem modernizace a industrializace, které začaly probíhat také v rozvojových zemích, antropologové rozšířili spektrum zájmů na studium procesů ekonomické transformace lovecko-sběračských a rolnických společností ve společnosti industriálního typu.

Mezikulturní komparace se opírají o předpoklad, že ve všech lidských společnostech lze identifikovat ekonomický systém, který institucionálním způsobem zajišťuje produkci a distribuci ekonomických statků a služeb sloužících k uspokojení materiálních potřeb člověka. Konfrontovat tak lze různé způsoby využití přírodních zdrojů, formy lidské spolupráce, organizace a dělby práce, výrobní způsoby a typy technologií, organizaci obchodu a užití peněz, fungování tržního mechanismu apod.

Historie a vývojové proměny ekonomické psychologie

Již od svého vzniku nebyla ekonomická antropologie disciplínou čistě teoretickou a akademickou, ale představovala významnou oblast antropologie aplikované.

Její kořeny lze spatřovat v dílech antropologů věnující se ekonomickým výzkumům v třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Již v tomto meziválečném období byly její výsledky aktivně využívány pracovníky koloniální správy při řízení a ovlivňování sociokulturních procesů v zemích třetího světa. Význam ekonomické antropologie proto významně vzrostl v souvislosti s rozpadem koloniální soustavy po druhé světové válce a se snahou západních zemí udržet svůj vliv na ekonomický vývoj v rozvojových zemích.

Bronisław Malinowski

K rozvoji výzkumů distribuce, výměny a reciprocity jako základní tematické oblasti ekonomické antropologie přispěl zejména britský antropolog Bronisław Malinowski.

Marcel Mauss

Otázkám výměny ekonomických statků a služeb a problematice reciprocity se pak věnoval francouzský sociolog a etnolog Marcel Mauss. Ten je také autorem slavné Eseje o daru, která je dodnes považována za průkopnické dílo v oblasti ekonomické antropologie. Dary dle Mausse představují reciproční systém, jenž zabezpečuje mír mezi sousedy, upevňuje stabilitu sociální struktury a legitimuje společenskou hierarchii. Formuloval v této souvislosti myšlenku závazku, který je dle něj spojen se všemi dárkovými transakcemi. Tento závazek se přitom netýká jen povinnosti darovat, ale také dar přijmout a oplatit.

Po publikování Malinowského a Mausse se stala problematika distribuce, výměny a reciprocity jedním z dominantních statků ekonomické antropologie. Naopak studiu způsobu produkce ekonomických statků byla věnována podstatně menší pozornost.

Karl Paul Polanyi

V šedesátých letech 20. století dostala ekonomická antropologie nový teoretický impulz ze strany teoretické ekonomie. Velkou zásluhu na tom měl originální myslitel a učitel Karl Paul Polanyi. Ten interdisciplinárně spojoval poznatky z oblasti ekonomie, historie a antropologie. Předložil nadčasovou analýzu „vzestupu a pádu“ tržní ekonomiky v kontextu průmyslové revoluce, třídních konfliktů a sociokulturních proměn moderní společnosti, kdy výchozím axiomem jeho úvah byla teze, že moc a ekonomická hodnota jsou paradigmatem společenské reality.

Významně také zapůsobil na výzkum dějin ekonomických systémů ve starověku a na další rozvoj ekonomické antropologie. Vystoupil totiž proti aplikování teorií a pojmů neoklasické ekonomiky na studium předkapitalistických ekonomických formací, které se od sebe liší nejen stupněm ekonomického rozvoje, ale také typem distribuce materiálních statků. Zatímco v kapitalistické ekonomice je totiž distribuce spjatá s tržní výměnou, v tradičních a rodových společnostech převládá výměna ceremoniální a dar.

Polanyi tedy rozdělil systémy distribuce na tři typy:

1. reciprocitu,
2. redistribuci a
3. tržní výměnu.

Byl přitom přesvědčen, že každý z těchto typů by měl být studován v odlišné perspektivě prostřednictvím různé třídy analytických pojmů a kategorií.

Mechanismus reciprocity

Mechanismus reciprocity je založen na pohybu statků a služeb mezi jedinci a skupinami v symetrickém postavení, jako jsou například příbuzenské systémy nebo sousedství. Reciprocita je realizována prostřednictvím obdarování, které lidi uvádí do vzájemné závislosti a podporuje jejich integraci. Reciprocita jako princip vzájemnosti málokdy souvisí se ziskem a jen v krajních případech nabývá formy přinucení.

Mechanismus redistribuce

Mechanismus redistribuce představuje centrálně řízený pohyb služeb a statků, jež jsou přerozdělovány například vůdcem nebo vládou, které její pravomoci umožňují uložit a vybrat daně apod.

Mechanismus tržní směny

Mechanismus tržní směny je založen na lidské touze po zisku řízené cenovými signály. Cílem tržních aktivit je akumulace majetku a finanční profit. Podstatou trhu je potom soutěž – kupci soutěží o zboží a služby a prodejci soutěží o kupce. Jakožto soutěživá hra by pak měl trh umožňovat rovné příležitosti pro všechny účastníky ekonomických transakcí. Ve skutečnosti ale někteří aktéři vstupují do hry s vyššími finančními zdroji a větším ekonomickým zázemím a podmínky tak rovné nejsou.

Substantivistická a formalistická antropologie

Polanyiho názory vyvolaly v šedesátých letech 20. století ostrou polemiku mezi jeho přívrženci, představiteli substantivistické antropologie, a jeho odpůrci reprezentujícími formalistickou antropologii. Mezi představitele substanivitstické antropologie řadíme např. P. Bohannana, G. Daltona, A. L. Oppenheima a M. J. Finleye. Mezi představitele formalistické antropologie pak řadíme např. T. S. Epsetinovou, H. K. Schneidera a D. Goodfellowa. Jádro jejich sporu lze spatřovat v odlišném chápání podstaty ekonomiky v tradičních a moderních společnostech. Stanovisko substantivistů vychází z předpokladu, že ekonomika sice existuje ve všech společnostech, ale v rodových a tradičních kulturách je založena na principu reciprocity a redistribuce, zatímco v kapitalistických formacích je založena na tržním mechanismu. Oproti tomu se vyhrazovali formalisté, kteří považovali ekonomické principy, na kterých tradiční a moderní společnosti fungují, za analogické. Na to substantivisté reagovali, že mechanismus trhu a ekonomického zájmu se v rodových společnostech vyskytuje na kvalitativně jiné úrovni než v moderních společnostech, a nehraje proto tak významnou roli jako v ekonomikách kapitalistické formace.

Tento spor na sklonku šedesátých let ztratit na ostrosti. Přetrval však jeho pozitivní rys, a to fakt, že ekonomičtí antropologové začali v mnohem větší míře než dosud soustavně studovat elementy tržní ekonomiky v rozvojových zemích a přihlížet k tomu, jak zde tržní mechanismus postupně vytlačuje tradiční ekonomické systém založené na reciprocitě, distribuci a redistribuci.

Neomarxistická ekonomická antropologie

Přívrženci neomarxistické ekonomické antropologie (mezi které řadíme např. M. Godeliera a R. Frankenbergovou) preferovali primární výzkum produkce materiálních statků. Neoklasické dělení ekonomických sfér na produkci, distribuci a spotřebu v podstatě odmítli a zařadili tyto oblasti do všeobecné, integrující kategorie výrobního způsobu. Rozhodující determinantu vývoje lidských společností podle nich představuje výrobní způsob zahrnující dialekticky spjaté výrobní síly (pracovní sílu, pracovní předmět a pracovní prostředek) a výrobní vztahy.

Kulturistické paradigma

V opozici k substantivistům, formalistům i neomarxistům se zformovalo kulturistické paradigma výkladu ekonomických jevů a procesů. Jeho stoupenci považují za zavádějící užívat při studiu cizích kultur ekonomické teorie, které jsou produktem vývoje západní židovsko-křesťanské kultury. Důraz kladou na jedinečnost kulturního kontextu, ve kterém daný ekonomický systém existuje, a na interperetační rozmanitost idejí, hodnot a metafor sdílených členy lokálních kultur. Za adekvátní tedy považují porozumění významu ekonomických jevů z perspektivy studovaných domorodců.

Předmětem jejich výzkumu se tak stávají ekonomické modely, folktaxonomie a ideje sdílené členy dané společnosti. Tito antropologové jsou si samozřejmě vědomi toho, že koloniální expanze západní kultury a současná globalizace světa narušily identitu lokálních kultur. Přesto ale vývoz euroamerických idejí nevedl k nastolení kulturní homogenity. V jednotlivých lokalitách totiž došlo ke vzniku nových unikátních kulturních konfigurací zahrnujících kombinace původního a nového, lokálního a globálního. Stejné produkty ekonomické činnosti tedy v různých zemích nabývají odlišného významu – stávají se kulturními konstrukcemi, které přetvářejí nebo modifikují jejich původní funkci nebo smysl.

Současná ekonomická antropologie

Zájem o procesy distribuce, směny a reciprocity stojí i nadále v centru výzkumů ekonomických antropologů, zatímco otázky vlastní produkce materiálních statků zůstávají spíše na okraji výzkumného zájmu.

Současně se dnešní ekonomičtí antropologové zaměřují zejména na komparativní výzkum transformace ekonomických systémů v rozvojových zemích. Velmi aktuální výzkumnou oblastí je stále narůstající proces ekonomické integrace vyspělých zemí světa a socioekonomické důsledky globalizace světové kultury.

Literatura

• Firth, R. (1967). Themes in Ecomonic Anthropology.. London: Tavistock.
• Mauss, M. (1999). Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha: Sociologické nakladatelství.
• Polanyi, K. (2006). Velká transformace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK).
• Polanyi, K., Arensberg, C. M., & Pearson, H. (1957). Trade and Markets in the Early Empires. Glencoe: Free Press.
• Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.

Klíčová slova

antropologie, sociální a kulturní antropologie, výzkum, ekonomická antropologie, ekonomie