Současné trendy v psychologii osobnosti.

Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí).

V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.

Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti

Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.

Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.

Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.

Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)

Kvalita života

Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/

Sebepojetí

Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).

Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)

Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech.

Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.

Psychopatie (v americkém slova smyslu)

Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.

V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.

Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.

Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.

Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.