Obecná charakteristika období: Porovnání verzí

Řádek 9: Řádek 9:
 
Rok 69 n. l., v němž došlo ke konfliktu o nástupnictví na císařském trůnu, bývá nazýván rokem čtyř císařů. První dva z nich, Galba a Otho, byli provinční správou i armádou v Egyptě přijati. Proti třetímu, Vitelliovi, se již Egypt aktivně postavil, i když jeho vláda, jak se zdá byla krátkodobě přijata.<ref name="Hölbl 2000" /> Provincie se tehdy shodou okolností nacházela ve výjimečné situaci. Prefektem se poprvé stal člen místních elit Ti. Julius Alexander. Zajímavé je také, že pocházel z alexandrijské židovské komunity, byl mimochodem synovcem zmiňovaného filosofa Filóna. V rámci kariérního postupu se ale své víry vzdal. Julius Alexander rozhodně nebyl nevýrazným císařským úředníkem a v nestabilní době své vlády se např. snažil uvolnit daňovou zátěž obyvatelstva.<ref name="Capponi 2010" /><ref name="Bowman 1986">Bowman A. K. (1986). after the Pharaohs, 332 BC–AD 642 from Alexander to the Arab Conquest. Berkeley: University of California Press.</ref> Nejvýznamnějším politickým krokem tehdejšího prefekta byl příklon na stranu T. Flavia Vespasiana. Ten byl v Egyptě uznán císařem prvního července, již poté co byl provolán císařem legiemi v Sýrii.<ref name="Hölbl 2000" /><ref name="Bowman 1986" /> Později téhož roku Vespasianus jako první císař po Augustovi zavítal do Alexandrie, kde byl podle jedněch přivítán s nadšením, podle jiných s urážkami a posměchem.<ref name="Capponi 2010" /> S podporou významných východních provincií Vespasianus v zápase o trůn již snadno zvítězil.
 
Rok 69 n. l., v němž došlo ke konfliktu o nástupnictví na císařském trůnu, bývá nazýván rokem čtyř císařů. První dva z nich, Galba a Otho, byli provinční správou i armádou v Egyptě přijati. Proti třetímu, Vitelliovi, se již Egypt aktivně postavil, i když jeho vláda, jak se zdá byla krátkodobě přijata.<ref name="Hölbl 2000" /> Provincie se tehdy shodou okolností nacházela ve výjimečné situaci. Prefektem se poprvé stal člen místních elit Ti. Julius Alexander. Zajímavé je také, že pocházel z alexandrijské židovské komunity, byl mimochodem synovcem zmiňovaného filosofa Filóna. V rámci kariérního postupu se ale své víry vzdal. Julius Alexander rozhodně nebyl nevýrazným císařským úředníkem a v nestabilní době své vlády se např. snažil uvolnit daňovou zátěž obyvatelstva.<ref name="Capponi 2010" /><ref name="Bowman 1986">Bowman A. K. (1986). after the Pharaohs, 332 BC–AD 642 from Alexander to the Arab Conquest. Berkeley: University of California Press.</ref> Nejvýznamnějším politickým krokem tehdejšího prefekta byl příklon na stranu T. Flavia Vespasiana. Ten byl v Egyptě uznán císařem prvního července, již poté co byl provolán císařem legiemi v Sýrii.<ref name="Hölbl 2000" /><ref name="Bowman 1986" /> Později téhož roku Vespasianus jako první císař po Augustovi zavítal do Alexandrie, kde byl podle jedněch přivítán s nadšením, podle jiných s urážkami a posměchem.<ref name="Capponi 2010" /> S podporou významných východních provincií Vespasianus v zápase o trůn již snadno zvítězil.
 
Nedlouho poté, co se nový císař v Římě pevně chopil moci, se i v Egyptě projevila jeho tvrdá finanční politika, což se pochopitelně setkalo s nespokojeností lidových mas. Dopad daní se podařilo částečně zmírnit Titovi, který setrval na východě říše, aby potlačil židovskou vzpouru v Judeji. Tento úkol i za pomoci egyptských legií završil v roce 70 n. l. dobytím Jeruzaléma.<ref name="Milne 1913" /> Na jaře příštího roku zamířil do Alexandrie. Titova návštěva byla přijata kladně a císařův nástupce mimo jiné vyjádřil nezvyklý respekt k náboženství Egypťanů, když se zúčastnil zasvěcení nového býka Apida.<ref name="Capponi 2010" /><ref name="Hölbl 2000" />
 
Nedlouho poté, co se nový císař v Římě pevně chopil moci, se i v Egyptě projevila jeho tvrdá finanční politika, což se pochopitelně setkalo s nespokojeností lidových mas. Dopad daní se podařilo částečně zmírnit Titovi, který setrval na východě říše, aby potlačil židovskou vzpouru v Judeji. Tento úkol i za pomoci egyptských legií završil v roce 70 n. l. dobytím Jeruzaléma.<ref name="Milne 1913" /> Na jaře příštího roku zamířil do Alexandrie. Titova návštěva byla přijata kladně a císařův nástupce mimo jiné vyjádřil nezvyklý respekt k náboženství Egypťanů, když se zúčastnil zasvěcení nového býka Apida.<ref name="Capponi 2010" /><ref name="Hölbl 2000" />
−
Toto gesto jako by předznamenávalo rostoucí respekt pro kulturu původního egyptského obyvatelstva a její větší integraci v multikulturní směsi římského impéria. Za císaře Domitiana byly například raženy mince s typy odrážejícími identitu jednotlivých egyptských nomů. Naopak vně Egypta se začaly více šířit některé odtud pocházející kulty, například Isidy a Serapida. K jejich podpoře přispíval Domitianus osobně.<ref name="Hölbl 2000" />
+
Toto gesto jako by předznamenávalo rostoucí respekt pro kulturu původního egyptského obyvatelstva a její větší integraci v multikulturní směsi římského impéria. Za císaře Domitiana byly například raženy mince s typy odrážejícími identitu jednotlivých egyptských nomů. Naopak vně Egypta se začaly více šířit některé odtud pocházející kulty, např. Isidy a Serapida. K jejich podpoře přispíval Domitianus osobně.<ref name="Hölbl 2000" />
 +
Následující období, ve kterém vládli tzv. adoptivní císaři, téměř kopírující druhé století n. l., se v celé Římské říši nese ve znamení relativního klidu a vyvrcholení hospodářského růstu. Po něm však následovala stagnace a poměrně rychle i počínající krize.
 +
Téměř po celé období Traianovy vlády byl v Egyptě mír. Klid byl udržen i díky tomu, že Traianus dokázal předejít nepokojům kvůli hladu, tím že snížil daňové zatížení provinčního zemědělství.<ref name="Milne 1913" /> Na konci jeho vlády však došlo k velkému povstání židovského obyvatelstva. Nevraživost mezi Židy a Řeky, ale také k Římské říši jako celku, se od alexandrijských nepokojů v polovině prvního století opět stupňovala i v souvislosti s válkou, kterou v Judeji vybojovali Flaviovci. Povstání probíhalo ve dvou vlnách v letech 115 až 117 n. l. První povstání bylo lokální a bylo rychle potlačeno. Další nepokoje se do Egypta rozšířily z Kyrenaiky, kde se měl objevit mesiáš. Kromě této provincie a Egypta zachvátilo i Kypr a blízkovýchodní území říše.<ref name="Harker 2012" /><ref name="Bowman 1986" /> Toto povstání v letech 116 až 117 n. l., i díky tomu, že římské legie byly tehdy zaměstnány válkou s Parthy, přerostlo do rozměrů, které nedovolovaly návrat k původním pořádkům.<ref name="Capponi 2010" /> Židé se dopustili řady masakrů zvláště na řeckém obyvatelstvu. Také se jim podařilo ovládnout okolí Alexandrie, ale samo město zůstalo v rukou Řeků, kteří povraždili celou místní židovskou menšinu. Boje byly nakonec ukončeny jen za cenu vypravení speciálního vojska do postižených oblastí.<ref name="Harker 2012" /> Rokem 117 n. l. prakticky končí dějiny židovské menšiny v Alexandrii i celém Egyptě.<ref name="Harker 2012" /><ref name="Bowman 1986" />
  
 
<references />
 
<references />

Verze z 19. 10. 2014, 17:15

Pojem římská doba označuje závěrečnou etapu starověkých dějin Egypta, kdy byl ve statutu provincie součástí teritoria ovládaného Římskou říší. V moci Říma a jeho přímého nástupce, Byzantské říše, byl Egypt s krátkými přestávkami od r. 30 př. n. l. do dobytí Araby v r. 641 n. l.

Dějiny do konce principátu (30 př. n. l. – 284 n. l.)

Připojení ptolemaiovského Egypta k Římské říši bylo vyvrcholením dlouhotrvajících vzájemných vztahů. Bezprostřední příčnou však byla účast Kleopatry VII. v občanské válce mezi M. Antoniem a C. Juliem Caesarem Octaviánem, budoucím císařem Augustem. Tato válka vyvrcholila v r. 31 př. n. l. námořní bitvou u Aktia, kde byli Antonius Kleopatra poraženi. Octaviánus v následujícím roce zaútočil přímo na Egypt a 1. srpna roku 30 př. n. l. vstoupil přímo do Alexandrie.[1][2] Egypt se tak stává římskou provincií. Augustus později ve své politické autobiografii Činy božského Augusta jen lakonicky konstatuje: „Egypt jsem připojil k říši římského lidu.”[3] Octaviánus dokázal obsadit Egypt téměř bez odporu a vznik provincie nebyl žádnou radikální změnou poměrů, ale spíše postupným procesem. Nově vytvořená provincie však zdaleka nebyla v klidu. Místodržitelem Egypta se v hodnosti Prefekta (praefectus Aegypti) se stal jeden z Octaviánových vojevůdců, C. Cornelius Gallus.[1][4] Brzy po jeho nástupu do úřadu vypukly, mimo jiné i v důsledku Římany uvalených daní, nepokoje.[2] Otevřené povstání začalo roku 29 př. n. l., nejsilněji v oblasti Théb. Prefekt zareagoval vojenským tažením proti proudu Nilu. Lehkost s jakou dobře organizovaná a zkušená římská armáda postupovala proti živelné vzpoře ilustruje situace právě v oblasti Théb, kde Římané povstání potlačili během patnácti dnů. Cornelius Gallus pokračoval s vojskem až do Asuánu, kde se setkal s vyslanci Merojského království.[2] Průběh svého tažení nechal zaznamenat na trojjazyčnou (latinsky, řecky a v hieroglyfech) stélu nalezenou na ostrově Fílé.[5][6] A právě přehnaná sebe prezentace snad také zavinila pád prvního egyptského prefekta. Ten začal své úspěchy oslavovat tak sebevědomým a okatým způsobem, že tím popudil Augusta, který ho z jeho pozice odvolal, zabavil jeho majetek a poslal jej do vyhnanství. Cornelius Gallus místo stanoveného trestu zvolil sebevraždu. Kromě tohoto tradičního podání, lze ale v antických pramenech nalézt i jiné důvody, které měly vést k neslavnému konci prvního egyptského prefekta. Okolnosti prefektova odvolání tak zdaleka nejsou jasné.[7] Dosáhnout vojenských úspěchů se pokoušeli i dva následující prefekti, Aelius Gallus a C. Petronius. Na rozdíl od svého předchůdce už ale nemuseli řešit vnitřní neklid a mohli se zaměřit na expanzi římských hranic. Aelius Gallus vytáhl s vojskem proti Nabatejskému království na severozápadě Arabského poloostrova. Toto tažení skončilo neúspěchem. Druhý prefekt, Petronius, se střetl s Merojci, ale dosáhl jen drobných úspěchů. Další egyptští místodržící výbojů zanechali a ve vztahu k sousedům provincie zaujali defenzivní postoj. Po zbytek Augustovy vlády byl v Egyptě klid.[8] Další významné události v dějinách římského Egypta jsou spojeny až s vládou Augustova nástupce Tiberia. Hned v roce 14 n. l., prvním roce své vlády, císař odvolal prefekta Aemilia Recta.[9] Důvodem byl prefektův příliš horlivý přístup ve shánění obilí pro každoroční dodávku obilí do Říma. Na příjezd většího než plánovaného množství Tiberius reagoval již výše zmíněným odvoláním a údajně i komentářem, že má své ovce raději ostříhané, nežli stažené z kůže.[10] Tato událost ukazuje nejen na míru efektivity, jíž byl egyptský úřednický aparát schopen vyvinout, ale také na to, že si císař velmi dobře uvědomoval, co může způsobit nespokojenost v nejlidnatější provincii říše. Ostatně to ani nebylo naposled, kdy musela být přílišná tvrdost provinciální správy korigována zásahem shora. Podruhé se tak stalo roku 19 n. l., kdy Egypt navštívil císařův synovec Germanicus. Ten byl v té době čerstvě pověřen správou východních provincií a rozhodl se vykonat inspekční cestu po Egyptě, během které zavítal až do Asuánu. Velkou popularitu si vysloužil v Alexandrii, kde pomohl čelit hrozícímu hladomoru tím, že nechal otevřít sýpky, v nichž bylo skladováno obilí připravené k vývozu do Říma. K Alexandrijskému obyvatelstvu se jinak choval velmi přátelsky, takže mu zde byly nabídnuty božské pocty. Ty ale odmítl. Tiberius se nejen těmito, ale i dalšími kroky správce východu logicky cítil ohrožen. Ke konfrontaci však nedošlo, neboť nedlouho poté co navštívil Egypt, Germanicus umírá.[8][2] I za vlády císaře Caliguly se Egypt stal svědkem významné státnické návštěvy. Židovský král Agrippa však nebyl v roce 38 n. l. v Alexandrii vítaným. Jeho návštěva se stala záminkou pro výbuch pouličního násilí, jež bylo pouze vyvrcholením již delší dobu se zhoršujících vztahů mezi Řeky a početnou židovskou menšinou. Nakonec obě strany vyslaly své delegace k císaři do Říma. Jejich vedení se ujali dva významní Alexandrijští vzdělanci, řecký gramatik Apión a židovský filozof Filón. Rozsouzení se dočkali až od Caligulova nástupce Claudia, který se, jak vyplývá z dochovaného dopisu, pokoušel zachovat ve vztahu obou komunit status quo.[2][11]Do dobrého stavu se začala dostávat ekonomika, která po celé první století n. l. postupně rostla. Římská nadvláda zajistila dostatečný klid pro rozvoj zemědělství, těžby nerostů i obchodu. Podobně jako další dobyté provincie nebyl Egypt Římskou říší pouze využíván, ale sám dokázal využít příslovečného římského míru (pax romana).[10][12] Význam největší římské provincie se plně projevil po smrti posledního vládce Juliovsko-Claudijské dynastie, císaře Nerona, kdy hrál Egypt důležitou roli v boji o moc. Rok 69 n. l., v němž došlo ke konfliktu o nástupnictví na císařském trůnu, bývá nazýván rokem čtyř císařů. První dva z nich, Galba a Otho, byli provinční správou i armádou v Egyptě přijati. Proti třetímu, Vitelliovi, se již Egypt aktivně postavil, i když jeho vláda, jak se zdá byla krátkodobě přijata.[8] Provincie se tehdy shodou okolností nacházela ve výjimečné situaci. Prefektem se poprvé stal člen místních elit Ti. Julius Alexander. Zajímavé je také, že pocházel z alexandrijské židovské komunity, byl mimochodem synovcem zmiňovaného filosofa Filóna. V rámci kariérního postupu se ale své víry vzdal. Julius Alexander rozhodně nebyl nevýrazným císařským úředníkem a v nestabilní době své vlády se např. snažil uvolnit daňovou zátěž obyvatelstva.[2][13] Nejvýznamnějším politickým krokem tehdejšího prefekta byl příklon na stranu T. Flavia Vespasiana. Ten byl v Egyptě uznán císařem prvního července, již poté co byl provolán císařem legiemi v Sýrii.[8][13] Později téhož roku Vespasianus jako první císař po Augustovi zavítal do Alexandrie, kde byl podle jedněch přivítán s nadšením, podle jiných s urážkami a posměchem.[2] S podporou významných východních provincií Vespasianus v zápase o trůn již snadno zvítězil. Nedlouho poté, co se nový císař v Římě pevně chopil moci, se i v Egyptě projevila jeho tvrdá finanční politika, což se pochopitelně setkalo s nespokojeností lidových mas. Dopad daní se podařilo částečně zmírnit Titovi, který setrval na východě říše, aby potlačil židovskou vzpouru v Judeji. Tento úkol i za pomoci egyptských legií završil v roce 70 n. l. dobytím Jeruzaléma.[10] Na jaře příštího roku zamířil do Alexandrie. Titova návštěva byla přijata kladně a císařův nástupce mimo jiné vyjádřil nezvyklý respekt k náboženství Egypťanů, když se zúčastnil zasvěcení nového býka Apida.[2][8] Toto gesto jako by předznamenávalo rostoucí respekt pro kulturu původního egyptského obyvatelstva a její větší integraci v multikulturní směsi římského impéria. Za císaře Domitiana byly například raženy mince s typy odrážejícími identitu jednotlivých egyptských nomů. Naopak vně Egypta se začaly více šířit některé odtud pocházející kulty, např. Isidy a Serapida. K jejich podpoře přispíval Domitianus osobně.[8] Následující období, ve kterém vládli tzv. adoptivní císaři, téměř kopírující druhé století n. l., se v celé Římské říši nese ve znamení relativního klidu a vyvrcholení hospodářského růstu. Po něm však následovala stagnace a poměrně rychle i počínající krize. Téměř po celé období Traianovy vlády byl v Egyptě mír. Klid byl udržen i díky tomu, že Traianus dokázal předejít nepokojům kvůli hladu, tím že snížil daňové zatížení provinčního zemědělství.[10] Na konci jeho vlády však došlo k velkému povstání židovského obyvatelstva. Nevraživost mezi Židy a Řeky, ale také k Římské říši jako celku, se od alexandrijských nepokojů v polovině prvního století opět stupňovala i v souvislosti s válkou, kterou v Judeji vybojovali Flaviovci. Povstání probíhalo ve dvou vlnách v letech 115 až 117 n. l. První povstání bylo lokální a bylo rychle potlačeno. Další nepokoje se do Egypta rozšířily z Kyrenaiky, kde se měl objevit mesiáš. Kromě této provincie a Egypta zachvátilo i Kypr a blízkovýchodní území říše.[11][13] Toto povstání v letech 116 až 117 n. l., i díky tomu, že římské legie byly tehdy zaměstnány válkou s Parthy, přerostlo do rozměrů, které nedovolovaly návrat k původním pořádkům.[2] Židé se dopustili řady masakrů zvláště na řeckém obyvatelstvu. Také se jim podařilo ovládnout okolí Alexandrie, ale samo město zůstalo v rukou Řeků, kteří povraždili celou místní židovskou menšinu. Boje byly nakonec ukončeny jen za cenu vypravení speciálního vojska do postižených oblastí.[11] Rokem 117 n. l. prakticky končí dějiny židovské menšiny v Alexandrii i celém Egyptě.[11][13]

  1. ↑ 1,0 1,1 Hölbl G. (2001). A History of the Ptolemaic Empire. London – New York: Routledge.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 2,8 Capponi L. (2010). The Roman Period, in A Companion to Ancient Egypt. Chichester: Wiley-Blackwell.
  3. ↑ Augustus. Res gestae divi Augusti.
  4. ↑ Herklotz F. (2012). Aegypto Capta, Augustus and the Annexation of Egypt, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  5. ↑ Egyptské muzeum v Káhiře, CG 9295.
  6. ↑ Bernand A., & Bernand, E.(1969). Les inscriptions grecques de Philae I–II. Paris: Institut français d'archéologie orientale.
  7. ↑ Hoffmann F. & Minas-Nerpel M. – Pfeiffer S. (2009). Die dreisprachige Stele des C. Cornelius Gallus, in Archiv für Papyrusforschung und verwandte Gebiete, Beiheft 9. Berlin: Walter de Gruyter.
  8. ↑ 8,0 8,1 8,2 8,3 8,4 8,5 Hölbl G. (2000). Altägypten im Römischen Reich, Der Römische Pharao und seine Tempel, Band 1. Mainz: Philipp von Zabern.
  9. ↑ Brunt P. A. (2012). The Administrators of Roman Egypt, in The Journal of Roman Studies. London: Society for the Promotion of Roman Studies.
  10. ↑ 10,0 10,1 10,2 10,3 Milne J. G. (1913). History of Egypt under Roman Rule. London: Methuen & Co.
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 11,3 Harker A. (2012). The Jews in Roman Egypt, Trials and Rebellions, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  12. ↑ Gibbs M. (2012). Manufacture, Trade and the Economy, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  13. ↑ 13,0 13,1 13,2 13,3 Bowman A. K. (1986). after the Pharaohs, 332 BC–AD 642 from Alexander to the Arab Conquest. Berkeley: University of California Press.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecná_charakteristika_období&oldid=6859“