Formování a vývoj osobnosti.

Definice základních pojmů

Formování a vývoj osobnosti jsou pojmy, jejichž vymezení není zcela zřejmé. Tyto pojmy bývají některými autory striktně odlišovány a jinými používány coby synonyma. I proto je nezbytné uvést zde některé definice.

Formování osobnosti (personality shaping) bývá chápáno jako změna osobnosti způsobená vlivem aktivního, cíleného a záměrného působení na osobnostní charakteristiky jedince.

Vývoj osobnosti (personality/character development) je rovněž proces, při němž dochází ke změnám osobnosti, ale oproti formování jde i o změny, které nejsou důsledkem cíleného a záměrného působení na konkrétní charakteristiky jedince, ale také změny probíhající přirozeně spolu s narůstajícím věkem.

Determinanty vývoje osobnosti

Historicky se společnost dělila na 2 tábory, vedoucí spor o tom, zda je vývoj osobnosti podmíněn biologicky (nativistické teorie zastávající názor, že zásadní vliv mají vnitřní faktory), či sociálně (environmentalistické teorie říkající, že hlavní roli mají vnější faktory). Jednalo se tzv. o spor „nature vs. nurture“. V současnosti je často zmiňován tzv. bio-psycho-sociální model, který bere v potaz vlivy vnější, vnitřní, i jejich vzájemnou interakci. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Vnitřní faktory

Jak již bylo výše naznačeno, vnitřními faktory rozumíme vrozené dispozice. Jedná se tedy o dědičný základ osobnosti, naší genetickou výbavu, již nám předali rodiče. Celou genetickou výbavu jedince souhrnně označujeme jako genotyp. Na genotyp již od nejrannějšího prenatálního období působí vnější faktory (stres matky, její strava, toxiny, …), které ovlivňují, jak moc se které geny z celého genotypu projeví. Výsledek interakce genotypu a vnějších faktorů označujeme jako fenotyp – souhrn všech vnějších znaků a vlastností jedince. V souvislosti s geny je také důležité zmínit 2 typy genů – major geny a minor geny. Major geny jsou takové geny, které mají na určitý znak velký vliv, a které jsou jen velmi málo ovlivnitelné prostředím. Patří mezi ně například geny nesoucí informaci o krevní skupině, či barvě očí. Oproti tomu minor geny mají na konkrétní znak jen velmi malý vliv, jelikož takový znak je kódovaný velkým množstvím minor genů, na jejichž expresi má prostředí značný vliv. A právě minor geny jsou geny mající vliv, mimo jiné, na naše osobnostní charakteristiky.

Karel Balcar (1991) uvádí tzv. čtyřstupňovou hierarchii biologických podmínek dle R. Cattela, v níž rozlišuje:

o  dědičnou výbavu – genové zakódování vývoje organismu získané od rodičů v momentě početí

o  genová výbavu – dědičná výbava zahrnující navíc změny způsobené vlivem mutací a segregací v genech

o  vrozená výbavu – genová výbava dále ovlivněná vnějšími faktory po čas prenatálního období, až do porodu

o  konstituční výbavu – kromě výše zmíněného zahrnuje veškeré působení vnějších vlivů na jedince po jeho narození, jedná se v podstatě o fenotyp jedince

Dědičnost temperamentových vlastností

Temperamentové vlastnosti, coby minor geny kódované znaky, jsou podmíněny multifaktoriálně – celou řadou genů, mírou jejich exprese, i nejrůznějšími vlivy prostředí. Jejich dědičnost bývá nejčastěji zkoumána na jednovaječných (tzv. monozygotních) dvojčatech, která mají shodný genotyp a lze tak u nich pozorovat míru ovlivnění fenotypu vnějšími vlivy.

Základní temperamentové charakteristiky jsou patrné již u novorozenců. Od narození lze pozorovat sklon k určitému emočnímu prožívání (některé děti jsou plačtivé, jiné méně), úroveň aktivity (zda je spíše živější, či klidnější), společenskost (jak moc dítě preferuje být mezi lidmi, či si vystačí ve větší míře samo), plachost (zda a jak moc se bojí cizích lidí) a míru vytrvalosti či pozornosti (jak dlouho vydrží u jedné činnosti, nebo zda potřebuje častěji střídat stimuly). Geneticky podmíněná je i aktivace konkrétních genů později během života. Zejména během dospívání tak dochází ke změnám na úrovni genové exprese, což se následně odráží i na změnách v chování a prožívání. Navzdory tomu je temperament považován za poměrně stabilní charakteristiku jedince.

Výzkumy ukazují, že míra genetické podmíněnosti temperamentových vlastností se pohybuje kolem 50 %, zbývající podíl fenotypové variability je ovlivněn vnějšími faktory. Největší vliv dědičnosti se ukazuje u emocionality a úrovně aktivity.

Dědičnost osobnostních rysů

Koeficienty dědičnosti pro osobnostní rysy Big Five (Zdroj: Corr & Matthews, 2009)

Současné výzkumy potvrzují určitý podíl genotypu nejen na našem temperamentu, ale přímo i na osobnostních vlastnostech. Mezi nejpoužívanější osobnostní dotazníky patří tzv. Big Five, sestávající z 5 základních faktorů – otevřenosti vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitosti (conscientiousness), extraverze (extraversion), přívětivosti (agreeableness) a neuroticismu (neuroticism). Mnoho studií zabývajících se dědičností osobnostních vlastností pracovalo právě s modelem Big Five, a ačkoli se jejich výsledky na podílu dědičnosti jednotlivých faktorů různí, obecně se shodují, že osobnostní rysy Big Five mají genetický základ.

Jako nejvíce geneticky podmíněné se ukazují extraverze, otevřenost vůči zkušenosti a neuroticismus. Naproti tomu přívětivost a svědomitost patří k osobnostním rysům, které lze ve větší míře ovlivnit prostředím. Vysoká míra dědičných předpokladů u otevřenosti vůči zkušenosti může být rovněž dáno tím, že tato charakteristika bývá dávána do souvislosti s inteligencí, jež patří, za určitých podmínek, mezi osobnostní charakteristiky s největším podílem dědičnosti.

Dědičnost inteligence

Rozvoj inteligence, podobně jako temperament a osobnostní rysy, závisí kromě genetických dispozic také na vlivu prostředí. Z vlivů prostředí je však pro rozvoj inteligence nejzásadnější míra stimulace a její přiměřenost aktuálním schopnostem jedince.

Studie věnující se této problematice, uvádí odhad dědičnosti inteligence někdy až 80 %. Je však důležité uvést, že význam genetických dispozic se odvíjí právě od prostředí, v němž dítě vyrůstá. Žije-li dítě, v prostředí s nízkým socio-ekonomickým statusem a nízkou úrovní vzdělanosti, nedostane se mu dostatečné množství podnětů k rozvinutí jeho předpokladů a dědičné dispozice nebudou mít možnost se projevit. Oproti tomu v prostředí s velkým množstvím kvalitních stimulů bude vliv individuálních dispozic mnohem více patrný.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., získané v rámci kurzu Vývojová psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK.