Psychologie symbolu

Symbol je jakýkoli objekt, obrázek, ale i gesto nebo zvuk, který zastupuje či reprezentuje něco jiného, odkazuje na nějaký význam či myšlenku. Může tak na malém prostoru shrnovat široký objem informací a obsahů (např. kříž jako symbol křesťanství). Umožňuje tedy člověku jít za to, co je viděno, skrze vytváření vztahů mezi někdy zdánlivě nesouvisejícími koncepty a zkušenostmi. Tyto vztahy mezi významem a jeho symbolem mohou být utvářeny na základě konceptuální nebo povrchní podobnosti, ale i na základě společenské dohody a konvence. Ve druhém zmíněném případě pak symbol nemá žádnou podobnost s významem a je čistě arbitrární (např. v jazyce slovo pes nemá vnitřní souvislost s objektem, který označuje). Symboly jsou užívány napříč lidskými činnostmi pro zjednodušení komunikace (např. dopravní značky, písmo, jazyk) či naopak pro umožnění rozvoje vlastních myšlenek a fantazie (např. v umění růže jako symbol krásy, lásky, ženskosti).

Klasifikace symbolů

Americký filosof a zakladatel moderní sémiotiky Charles Sanders Peirce rozdělil symboly či znaky do tří kategorií, přičemž v každé rozlišil tři typy. První kategorie rozlišuje symboly na základě symbolu samotného (qualisigns, sinsigns, legisigns), dle toho, zda můžeme fenomén poznat bezprostředně (např. vjem červené barvy), jako reakci ve vztahu k jiným (např. síla) nebo zprostředkovaně skrze spojitost s určitou myšlenkou či pravidlem. Druhá kategorie rozlišuje znaky na základě způsobu jakým tento znak odkazuje na daný objekt (index, ikon, symbol). Třetí pak klasifikuje na základě vztahu k interpretovi symbolu (rhemes, dicisigns, arguments). Zde popíšeme pouze nejznámější a nejužívanější druhou kategorii klasifikace symbolů, pro více informací o ostatních kategoriích viz anglický článek Semiotic theory of Charles Sanders Peirce.

Index odkazuje na objekt přímo, přirozeně, na základě reálného spojení s daným objektem. Může být i přímo jeho součástí či kauzální reakcí na objekt. Například kouř odkazuje na oheň, hrom odkazuje na blesk. V jazyce pak indexem mohou být ukazovací zájmena „to“, „ten“ apod. Vztah mezi indexem a objektem je faktický, nezávislý na interpretaci jedince.

Ikon odkazuje na objekt na základě podobnosti, analogie. Ikon napodobuje či připomíná daný objekt, obsahuje některé zásadní charakteristiky objektu, které nás vedou k jeho rozpoznání a interpretaci. Ikon může být obraz (např. piktogram) či diagram nebo metafora. V jazyce to jsou např. onomatopoické výrazy napodobující přirozené zvuky jako „klap“, „bác“, „žbluňk“.

Symbol pak odkazuje na objekt či myšlenku pouze arbitrárně na základě konvencí, tradice, zvyku či pravidla. Denotace symbolu je pak závislá na interpretaci jedince, významy symbolů se lidé musí učit v rámci socializace. Je to např. většina dopravních značek a slov (např. slovo pes či auto).

Pojetí symbolu v angloamerické a evropské myšlenkové tradici

Pojetí symbolu je v angloamerické a evropské literatuře mírně odlišné. Angloamerická literatura pojímá symbol jakožto znak, který jednoznačně odkazuje k něčemu jinému. Tento znak lze tedy jednoznačně přiřadit ke svému významu. Angloamerický přístup reprezentuje např. již zmíněný Peirce. V evropské myšlenkové tradici není uznávána tato jednoznačnost významu symbolu, je zde snaha neredukovat symbol na pouhý znak. Tento přístup zastupuje např. švýcarský jazykovědec Ferdinand de Saussure.

Například obrázek kříže v angloamerické tradici může být vysvětlen jednoznačně jako znaménko sčítání, případně po otočení jako znaménko násobení či jako hláska „x“. Podle kontextu danému znaku přiřadíme jednoznačný význam. V evropské tradici obrázek kříže nemá jednoznačný význam, v různých kontextech jde o tentýž kříž, který nemůžeme jednoznačně vysvětlit. Symbol v této tradici také vždy obsahuje emoční hodnocení (např. symbol tmy). (poznámky z přednášky Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy)

Symbol ve vybraných psychologických směrech

V historii lidstva hrály symboly vždy důležitou roli např. ve formě různých mýtů a bájí. Dále se však budeme zabývat pouze symbolem od období, kdy byl přinesen do vědecké oblasti v rámci psychologických směrů, tedy od klasické psychoanalýzy.

Symbol v klasické psychoanalýze

Otázku symbolizace a symbolického jazyka přinesl do vědecké oblasti významně a jako jeden z prvních Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy. Jak bude podrobněji rozebráno dále, symboly jsou podle něj především projevy nevědomí ve vědomém životě. Symbolickou funkci tedy mají například sny, symptomy nemocí či parapraxe.

Freudovo pojetí symbolu úzce souvisí s jeho topografickým modelem, ve kterém lidskou psychiku člení na vědomí, předvědomí a nevědomí. Nevědomí popisuje jako zapomenuté, potlačené a vytěsněné obsahy naší psychiky, společensky nepřijatelná přání a pudy. Tyto obsahy jsou odsunuty do nevědomí, aby neohrožovaly sebeobraz jedince, avšak přesto se mohou v některých situacích dostat do oblasti vědomí. Tento přesun do vědomí je cenzurován předvědomím, které za pomoci obranných mechanismů brání proniknutí příliš ohrožujících obsahů z nevědomí a předchází tak zahlcení vědomí těmito obsahy. Nevědomí se do kontaktu s vědomím dostává v situacích, kdy je tato cenzura oslabena. Děje se tak především ve spánku prostřednictvím snů, při bdění v rámci parapraxí (např. přeřeknutí) či v rámci metody volných asociací. Sny a symptomy některých nemocí chápe Freud právě jako symboly nevědomých přání, potlačovaných pudů či vnitřních konfliktů. Nevědomí se sice v těchto situacích dostane do kontaktu s vědomím, ale jelikož je obsah zakódován do symbolického jazyka, pro jedince nemá zřejmý význam. Symbol je tak méně ohrožující formou nevědomého obsahu. Pro porozumění symbolickému jazyku nevědomí je potřeba překonávat vědomé obrany (např. prostřednictvím psychoanalýzy). (poznámky z přednášek psychologie osobnosti)

Nejvíce pozornosti ve vztahu k symbolům věnoval Freud výkladu snů. Dle něj předvědomí prostřednictvím tzv. snové práce za pomoci symbolizace převádí surové nevědomé obsahy (latentní význam snu, tedy skutečný, ale skrytý) do více přijatelné symbolické podoby (manifestní význam snu, tedy jak se nám jeví). Nejčastějším latentním obsahem snů jsou přitom dle Freuda nevědomá pudová přání, především sexuálního charakteru. Například mužské genitálie mohou být dle něj ve snu zobrazeny jako jakýkoli vertikální objekt nebo objekt, ze kterého může téct voda, např. fontána. Výčet věcí reprezentovaných ve snu různými symboly je dle Freuda nepočetný – je to nejčastěji lidské tělo, rodiče, děti, sourozenci, zrození, smrt a nahota. Rodiče mohou být např. symbolizováni jako král, královna, děti jako malá zvířata, porod jako výstup z vody či zachránění tonoucího.

Přestože je někdy Freud kritizován za deterministický přístup ke snové symbolice, on sám uvádí, že i když po výkladu stovek snů vidí určité pravidelné symboly, nelze k interpretaci snů přistupovat mechanicky, pouze se „slovníčkem“ snových symbolů a jejich významů. Každý sen je dle Freuda potřeba interpretovat v kontextu daného snu, ve vztahu k dalším prvkům, které jsou v něm prostřednictvím snové práce zhuštěné. Dnes se pak k výkladu snů přistupuje spíše fenomenologicky (např. Medard Boss), tedy z hlediska toho, co pro člověka daný sen znamená, jak ho sám interpretuje, jaký mu přikládá význam. Ke snu se tak přistupuje v podstatě jako k projektivnímu materiálu, do kterého si člověk může vkládat své asociace.

Další významnou oblastí symbolizace v klasické psychoanalýze je Freudův výklad nemocí. Freud pokládá symptomy nemocí za symboly či projevy nevědomých konfliktů a traumatických zážitků z dětství, opět často spojených se sexualitou. Například hysterii spojuje se zážitkem svádění během vývoje, obsedantní poruchu s fixací v análním stadiu a úzkost považuje za důsledek nahromadění libida. Tato Freudova sexuální etiologie neuróz je však již překonaná, i Freud sám později o sexuální příčině neuróz pochyboval. I dnes se však má za to, že mnoho somatických chorob vzniká v důsledku vnitřního konfliktu, a tak mohou symptomy vystupovat jako symboly psychického stavu.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného na Katedře psychologie (KPS) FF UK. Dále byly využity poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. z předmětu Obecná psychologie na KPS FF UK. Také byly využity poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc. z kurzu Vývojová psychologie na KPS FF UK.