Synchronicita: Porovnání verzí

Řádek 2: Řádek 2:
  
 
=== Původ ===
 
=== Původ ===
−
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] v rozsáhlém článku.<ref>Carl G. Jung,  . (1952). <i>Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge.</i> (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.</ref> Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 [[Paul Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i [[Arthur Koestler]] v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
+
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] v rozsáhlém článku.<ref>Carl G. Jung,  . (1952). <i>Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge.</i> (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.</ref> Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 [[Paul Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například [[Arthur Koestler]] v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
  
 
=== Druhy ===
 
=== Druhy ===
 
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
 
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
 +
 
„ ''1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.  
 
„ ''1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.  
  
Řádek 13: Řádek 14:
  
 
=== Kritika ===
 
=== Kritika ===
−
Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role [[Konfirmační zkreslení|konfirmačního zkreslení]], které vede člověka k vyhledávání informací, které fenomén synchronicity potvrdí. Z pohledu statistiky je pak vysvětlením synchronicity pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt synchronicity možný.<ref>Bishop Paul. (c2000). <i>Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung</i>. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.</ref>
+
Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role [[Konfirmační zkreslení|konfirmačního zkreslení]], které vede člověka k vyhledávání informací, které fenomén synchronicity potvrdí. Z pohledu statistiky je pak vysvětlením synchronicity pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt synchronicity pravděpodobný.<ref>Bishop Paul. (c2000). <i>Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung</i>. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.</ref>
  
 
Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:  
 
Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:  
Řádek 20: Řádek 21:
 
=== Reference ===
 
=== Reference ===
 
<references />
 
<references />
 +
 +
=== Použitá literatura ===
 +
* Jung Carl Gustav. (1993). <i>Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky</i>. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
 +
* Stevens Anthony. (2001). <i>Jung: a very short introduction</i>. (175 p.) New York: Oxford University Press.
 +
* Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref>
 +
 +
===  Externí odkazy ===
 +
[http://Zápis%20přednáška%20C.G.Junga%20o%20synchronicitě http://hi.wz.cz/jung/Jung-Synchronicita.htm]
 +
 +
=== Související články ===
 +
[[Carl Gustav Jung]]
 +
 +
===  Klíčová slova ===
 +
Jung, Analytická psychologie, psychologie
 +
 +
[[Kategorie: Psychologie|*]]

Verze z 22. 12. 2014, 20:40

Synchronicita (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.

Původ

Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku.[1] Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.[2]

Druhy

Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:

„ 1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“[3]

Kritika

Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role konfirmačního zkreslení, které vede člověka k vyhledávání informací, které fenomén synchronicity potvrdí. Z pohledu statistiky je pak vysvětlením synchronicity pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt synchronicity pravděpodobný.[4]

Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí: „Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“[5]

Reference

  1. ↑ Carl G. Jung, . (1952). Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.
  2. ↑ Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
  3. ↑ Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.
  4. ↑ Bishop Paul. (c2000). Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.
  5. ↑ Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.

Použitá literatura

  • Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
  • Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
  • Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.</ref>

Externí odkazy

http://hi.wz.cz/jung/Jung-Synchronicita.htm

Související články

Carl Gustav Jung

Klíčová slova

Jung, Analytická psychologie, psychologie

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Synchronicita&oldid=12927“