Synchronicita: Porovnání verzí

 
Řádek 14: Řádek 14:
  
 
=== Kritika ===
 
=== Kritika ===
−
Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role [[Konfirmační zkreslení|konfirmačního zkreslení]]. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.<ref>Bishop Paul. (c2000). <i>Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung</i>. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.</ref>
+
Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role [[Konfirmační zkreslení|konfirmačního zkreslení]]. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.<ref>Bishop Paul. (2000). <i>Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung</i>. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.</ref>
  
 
Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:  
 
Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:  

Aktuální verze z 3. 7. 2015, 16:18

Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.

Původ

Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku.[1] Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.[2]

Druhy

Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:

„1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“[3]

Kritika

Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role konfirmačního zkreslení. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.[4]

Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:

„Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Carl G. Jung, . (1952). Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.
  2. ↑ Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
  3. ↑ 3,0 3,1 Carl Gustavl Jung. (1958). O synchronicitě. Praha: Academia.
  4. ↑ Bishop Paul. (2000). Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.

Použitá literatura

  • Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
  • Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
  • Carl Gustavl Jung. (1958)O synchronicitě. Praha: Academia.

Externí odkazy

Zápis z Jungovy přednášky o synchronicitě

Související články

Analytická psychologie, Carl Gustav Jung

Klíčová slova

Jung, Analytická psychologie, psychologie

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Synchronicita&oldid=21634“