Základní fyziologické principy vnímání, paměti

Fyziologie vnímání

Vnímání je velice komplikovaný proces aktivní konstrukce skutečnosti toho kterého živočišného druhu. Předpokladem pro vnímání je příjem fyzikálních a chemických podnětů, tzv. senzorických dat, ze smyslových orgánů. Těmto informacím se říká počitky a jejich přijímání čití.

Tím, že je organismus schopen tyto podměty v mozkové kůře zpracovat a transformovat, pak vzniká vnímání, potažmo obraz světa. Organismus je pak z krátkodobého hlediska schopen např. uniknout z nebezpečné situace a z dlouhodobého hlediska se adaptovat pro život v určitých životních podmínkách. Všechny živočišné druhy tedy nejsou vybaveny stejně vyvinutými orgány smyslového vnímání.

Pro jednotlivé druhy stimulace jsou příslušné smyslové orgány vybaveny receptory -čivými buňkami. Energie daného podmětu je poté v rámci procesu transdukce smyslovým orgánem přeměněna na nervové impulzy. Tyto nervové impulzy putují do mozkových center, kde jsou zpracovány a některé uchovány v paměti.

Určitý druh informace jde u zdravého člověka přenášet pouze příslušným nervem. Johannes Müller tento jev nazval specifickou nervovou energií a popsal jej takto:

„Počitek zvuku je speciální „energií“ nebo „kvalitou“ sluchového nervu, počitek světla a barev zrakového nervu a tak je to i s ostatními senzorickými nervy. Nerv každého smyslu je zřejmě schopen pouze jednoho určitého druhu počitků, a ne jiných, které jsou vlastní jiným smyslovým orgánům. Mezi ověřenými poznatky z fyziologie žádný nepodporuje názor, že by jeden senzorický nerv mohl zastat funkci jiného. Zvýšení citlivosti hmatu u slepců nebudeme dnes nazývat jako vidění prsty. Záznamy o schopnosti vidět prsty a epigastriem (nadbřiškem) jsou zřejmě pouhé výmysly a za případy, kdy se tato schopnost zdánlivě praktikovala, se skrývá podvod.“

Ve vzácných případech se stává, že jedinci vnímají informace z určitého smyslového orgánu i jinou či jinými smyslovými soustavami. Této poruše se říká synestézie. Lidé trpící synestézií tak pak např. mohou vidět barvy, pokud slyší zvuky; nebo mít vjem chuti, pokud se setkají s určitým slovem.

Fyziologie paměti

Paměť je mentální proces kódování, uchování a opětného vybavení si informací. Pomáhá uchopit významy vnímavých objektů a reprodukovat děje.

Lidská paměť se dělí na senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou. Senzorická paměť je první místo, kam putují vjemy ze smyslových orgánů. V senzorické paměti se informace uchovávají jen okamžik. Pokud jsou vnímané podněty posouzeny jako důležité (zaujmou naši pozornost), informace se převádějí do paměti krátkodobé. V krátkodobé paměti udrží průměrný člověk přibližně sedm informací, ale po cca dvaceti sekundách se i tato stopa vytrácí. Do dlouhodobé paměti se ukládají informace procesem propracování, kdy si asociujeme nové informace s těmi již uloženými, racionálně o nich přemýšlíme a opakujeme si je.

S jistotou se nedá říci, že paměť sídlí v jedné konkrétní části mozku. Je rozmístěná v jednotlivých částech šedé kúry. To dokázal roku 1950 psycholog Karl Lashley při pokusu na myších. Myši naučil procházet bludištěm a poté jim postupně chirurgicky odstraňoval mozek kus po kuse. Myši ale byly vždy schopny bludištěm projít.

Bez čeho ale dlouhodobá paměť nemůže pracovat, je hypokampus – část mozku těsně pod spánkovým lalokem. Bez hypokampu totiž nejsme schopni do dlouhodobé paměti ukládat žádné informace (každý nový den si nepamatujeme ten předchozí). Neméně důležitou roli hraje i oblast amygdaly, která je zodpovědná zejména za emoční paměťové stopy.