Soustava a funkce smyslových orgánů

Smyslové orgány jsou vstupní branou informací do mozku organismu a jsou základním předpokladem pro vnímání. Mezi smysly řadíme:

Zrak

Orgánem zraku je oko, jedná se o orgán párový. Oko vnímá viditelné spektrum barev, resp. světlo. Jedná se o elektromagnetické vlnění v rozsahu 380 až 760 nanometrů. Pod tímto rozsahem (rentgenové a UV paprsky) nevidíme, nad tímto rozsahem (radiové či radarové paprsky) také ne. Paprsky světla dopadají na objekty, odráží se od nich a poté vstupují do oka. Díky tomu vidíme tvary a barvy.

Oko se skládá z rohovky, čočky, duhovky, sítnice, zornice, nervů a cév. Zevnitř je oko vyplněno sklivcem. Duhovka je sval, který reflexivně a plynule mění průměr zornice, čímž reguluje množství světla, které do oka vstupuje. Když světlo vstoupí rohovkou a zornicí do oka, láme se na čočce, a poté dopadá na sítnici, kde stimuluje fotoreceptory. Jde o tyčinky, které jsou citlivé na světlo a čípky, které jsou citlivé na barvy. Čípky dokáží vnímat pouze tři barvy, a to fialovou, zelenou a červenou, přičemž spektrum barev, které dokážeme vnímat, vzniká kombinací těchto barev. Čípky se nalézají hustě v tzv. žluté skvrně, dále od ní jich ubývá a naopak přibývá tyčinek. Signál z fotoreceptorů poté nervy putuje do mozku, kde je zpracován. V místě, kde zrakový nerv opouští oční bulvu, resp. lebeční očnici, je tzv. slepá skvrna. Z každého oka jde nerv do pravé i do levé poloviny mozku. Středové nervy se setkávají v oblasti chaismatu a poté pokračují do příslušných oblastí talamu, odkud putují do mozkové kůry, kde jsou zpracovány za pomocí znakových detektorů – nervových buněk, které reagují na určité zrakové podměty.

Sluch

Orgánem sluchu je ucho, jedná se i orgán párový. Ucho zachycuje kmitání molekul vzduchu, které vzniká pohybem těles. Kromě funkce slyšení pomáhá sluch orientovat se v prostoru a lokalizovat objekt, vydávající zvuk. Lidský sluch je schopen vnímat zvuky o frekvencích mezi 20 Hz a 20000 Hz, zvuky přesahující 120dB mohou působit již bolestivě.

Lidské ucho se dělí na vnější, střední a vnitřní. Zvuk je zachycen vnějším uchem (boltcem) a dál putuje zvukovým kanálem a naráží na membránu bubínku. Vibrace membrány bubínku rozkmitávají části středního ucha - třmínek, kovadlinku a kladívko, čímž se zvuk několikanásobně zesiluje. Třmínek rozpohybuje membránu tzv. oválného okénka, díky čemuž se plní tekutinou kanálky hlemýždě. Tato tekutina poté tlačí na bazální membránu, kde se jejím pohybem ohýbají vlasové buňky napojené na nerv. Nerv putuje do talamu, odkud signál putuje do šedé kůry mozkové, kde se zpracovává.

Čich

Díky tomuto smyslu jsme schopni rozeznávat pachy a vůně. U lidí zastává čich spíše druhořadou roli, ve světě zvířat je ale často tím nejdůležitějším smyslem. Čichový vjem vzniká ve chvíli, kdy je nosní dutinou nasát vzduch obsahující rozptýlené molekuly rozličných látek. Tyto molekuly jsou zachyceny čichovými receptory, které tento vzruch převedou na signál, který putuje čichovým nervem do bulbu a odtud do příslušných částí mozku. Čich je velmi úzce spjat s chutí.

Chuť

Vjem chuti vzniká stimulací chuťových receptorů (pohárků) na jazyku a v ústech, a kterých je kolem deseti tisíc. Stimulantem jsou molekuly potravin a nápojů, které jsou při styku s chuťovým pohárkem vstřebávány jeho buňkami. Buňky tyto vzruchy převádějí k neuronům, které nesou signál do talamu a šedé kůry mozkové. Chuti rozlišujeme čtyři: slanou, sladkou, kyselou a hořkou. (Někdy se jako další chuť považuje i chuť umami, kterou způsobují glutamáty.)

Hmat

Přijde-li naše tělo do kontaktu s jiným objektem, je způsoben dojem dotyku. Hmat je tedy vjem, který přivozuje stimulace receptorů v kůži. Tu můžeme pokládat za největší smyslový orgán těla. Pokud dotyk iniciujeme, jedná se o hmat aktivní, pokud jej iniciuje něco jiného nebo někdo jiný, jde o hmat pasivní. Hmat umožňuje vnímat tlak, teplotu (teplo/chlad) a při silné stimulaci i bolest. Různými kombinacemi těchto základních vjemů vznikají vjemy nové, které interpretujeme jako hmatové vlastnosti objektu, kterého se dotýkáme (kluzkost a drsnost, měkkost a tvrdost atd.).

Kinestetické a statické počitky

Pohybová soustava člověka obsahuje tzv. proprioceptory, které vytvářejí kinestetické počitky. Statické počitky naopak vznikají ve vnitřním uchu, a to díky polokruhovým kanálkům tzv. vestibulárního systému. Oba tyto systémy v ideálním případě spolupracují a dodávají tak mozku informace o poloze a pohybu jednotlivých částí těla.

Orgánové počitky

Orgánové počitky mají původ v tzv. interoceptorech, které jsou součástí vnitřních orgánů, a v jejich stimulaci. Orgánové počitky úzce souvisí se základními pudy – příjmem potravy, vylučováním a pohlavní stimulací, neboť podávají informace o jejich momentálním stavu. Všechny počitky jsou posílány ke zpracování do senzorické oblasti a případně do paměťových center mozku.

Reference

Použitá literatura

NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 863 s. ISBN 9788073874438.

HUNT, Morton. Dějiny psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 708 s. ISBN 80-717-8386-2.

KASSIN, Saul M. Psychologie. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, xxiii, 771 s. ISBN 978-80-251-1716-3.