Historie ÚISK a knihovnictví v letech 1948‒1968

Historie předchůdců dnešního Ústavu informační vědy a knihovnictví v letech 1948‒1968 se vyznačovala prvotní výstavbou oboru knihovnictví ve vysokoškolském prostředí a jeho ovlivněním státní ideologií. Na prvním Lektorátu knihovnictví, který vznikl v roce 1950, se realizovalo dvouleté studium, které bylo o tři roky později na Katedře knihovnictví a novinářství rozšířeno na standardních pět let studia. Katedra se v v roce 1967 přejmenovala na Katedru knihovnictví a vědeckých informací. V téže době přešla katedra pod patronaci PhDr. Jiřího Kábrta. Při zpracovávání tématu byl kladen hlavní důraz zejména na roky 1948 až 1950 a 1958 až 1960. O roce 1968 je detailněji pojednáno v článku Historie ÚISK a knihovnictví v letech 1968-1989.

Politické a kulturní pozadí let 1948‒1968

Nástup komunismu v únoru 1948 byl spojen s počátkem perzekuce obyvatelstva, skupin a institucí, které by mohli nově se etablující režim v jeho počátcích ohrozit. Období let 1948–1953 lze označit jako dobu teroru a strachu, kdy proběhla celá řada politických procesů s oponenty režimu s bývalými straníky, kteří se stali obětmi mocenského boje uvnitř KSČ. Rozběhlo se znárodňování, kolektivizace. KSČ těmto krokům ve své rétorice přiřadila termín „zostřování třídního boje”. Mnoho lidí skončilo ve vykonstruovaných politických procesech na dlouhá léta ve vězení. Proběhly velké společenské čistky, během nichž byla řada lidí označena za politicky nespolehlivé, a vyhozena ze zaměstnání nebo ze škol. Proces uvolňování přišel se smrtí Stalina v roce 1953, ale v Československu lze tento fenomén pozorovat až od druhé poloviny 50. let. Na jednu stranu se rozběhly rehabilitace a proběhla amnestie, na druhou stranu byly znovu zahájeny politické čistky a proběhla druhá vlna kolektivizace. Skutečné uvolnění jak v politickém, tak kulturním životě lze pozorovat až s příchodem 60. let, kdy se země dostala do vážných ekonomických problémů, které bylo třeba okamžitě řešit. Vyvrcholením uvolnění se stalo Pražské jaro 1968, jehož symbolem byl Alexander Dubček. Všechno snažení o demokratizaci bylo ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy z 20. srpna 1968. Československé vedení pod tlakem sovětských soudruhů souhlasilo s dočasným umístěním sovětských vojsk v Československu, které se protáhlo až do začátku 90. let. Byl přijat zákon o federalizaci Československa.

Roky 1948‒1950 v knihovnictví

Komunismus v knihovnictví

Období nástupu komunismu v Československu bylo z mnoha pohledů obdobím velkých změn a to nejen v politice, ale i v kultuře. Propaganda byla všudypřítomná a to se odrazilo i na vývoji knihovnictví. Ideál knihoven jako osvětových institucí, který byl populární v období tzv. První republiky, vzal za své a knihovna začala plně sloužit komunistickému režimu a šíření jeho ideálů. Tuto myšlenku přesně vystihl Petr Konečný v časopise Knihovna: „Osvěta, vzdělání a výchova lidu bude s politikou lidového režimu co nejtěsněji a organicky spojena.“ Na základě této ideje byl vyhlášen socialistický program výstavby knihovnictví v Československu.

Stejně jako vznik Československa v roce 1918 přinesl nový knihovnický zákon, tak ani druhý knihovní zákon, tentokrát v podání komunistického režimu, na sebe nedal dlouho čekat. Tento zákon stanovoval jednotnou síť knihoven, které by spolu vzájemně spolupracovaly. Vznikaly lidové knihovny, které měly sloužit především lidu. Celý systém našeho knihovnictví, který doposud směřoval spíše k západnímu světu, se začal orientovat směrem na východ k SSSR. Vznikaly nové knihovny, například závodní, či tzv. Gottwaldovy knihovny. Tyto knihovny byly založeny na počest 50. narozenin K. Gottwalda v roce 1946 a byly zřizovány při základních organizacích KSČ. Hlavním úkolem těchto knihoven bylo šíření marxistické literatury.

Cílem knihoven v období komunismu byla výchova čtenáře, který si měl vybírat literaturu, která by vyhovovala a plně sympatizovala s režimem. Zde nabývá osoba knihovníka na důležitosti. Jeho úkolem byla tzv. výchova k socialismu, jeho chápání u lidu. Proto se ani knihovní fondy nevyhnuly cenzuře. Knihovníci museli prověřovat knihovní fondy svých knihoven a odstraňovat z nich brakovou, pokleslou, či takovou literaturu, která by byla v přímém rozporu se státním zřízením. Sepisovaly se dlouhé seznamy tzv. zakázaných knih, které byly vyřazeny z volného výběru a čtenáři k nim neměli přístup.

Od roku 1948 přešlo knihovnictví pod správu ministerstva informací. Jako poradní orgán pro otázky knihovnictví byla zřízena Státní knihovnická ráda, která se skládala ze zástupců různých typů knihoven. Stejně jako byla nastolena cenzura v knihovnách, tak ani samotné vydávání a rozšiřování neperiodických publikací nebylo ušetřeno. Roku 1949 byl vydán zákon, který omezoval nakladatelskou činnost. Režim se neustále utužoval, a to i na poli knihovnickém. Například Jaroslav Drtina několikrát zdůraznil, že i knihovníci stojí na „ideologické frontě“ v boji za vítězství socialismu.

Četba v komunistickém Československu aneb Vytváření sovětského čtenáře

Komunistický režim v Československu byl naprostým zlomem pro čtenářství i knihovny – od demokratických prvků se knihovník musel posunout k plánování čtenářovy četby, upravování volného výběru i manipulaci s katalogem.

Plánování četby

Uvědomělé plánování četby bylo důležitým bodem pro naše knihovny. V časopisu Čtenář se objevovaly praktické rady a návody, revue Knihovna byla naopak zaměřená na teorii a hledání systémových opatření, jimiž by byla ovlivněna čtenářská volba. Umělecká literatura byla v plánech četby pouhým předstupněm, díky kterému se čtenář stane přístupnější pro větší problémy, které mu následně měly objasnit politické spisy a propagandistické brožury. Až ve chvíli, kdy byl poučen o ideologickém kontextu tématu, mohl postoupit k odborně zaměřeným textům. Většinu doporučovaných titulů tvořila beletrie, stejně často byly zastoupeny různé politické a hospodářské brožury. Umělecké literatuře dominovala sovětská a česká produkce. Další cestou k ovlivňování čtenáře byla specializovaná literatura, která měla získávat čtenáře k práci – například k práci v hornictví, zemědělství atp.

(Ne)volný výběr knih

Manipulace se čtenářem se projevovala i na dvou zásadních prvcích knihovnického systému – volného výběru knih a čtenářském katalogu. Na stránkách tehdejší Knihovny bylo jasně řečeno, že do volného výběru umisťujeme „spisy, na jejichž četbě nám hlavně záleží: socialistickou beletrii, budovatelská díla, aktuální četbu, státně politickou literaturu“. Zkreslování katalogů spočívalo v tom, že všechny katalogy byli důkladně cenzurované a „vhodné tituly“ byly obohaceny o doplňující a hodnotící informace (titul získal například nějakou cenu). Podobně byli propagováni i preferovaní autoři a knihy – odkazové lístky na ně se zmnožovaly, a tak se zvyšovala pravděpodobnost, že na ně čtenář narazí.

Nástěnky

„Nástěnka je informační deska obvykle pověšená na zdi sloužící účelům zveřejňování informací, propagace, vyvěšování vzkazů (např. studentská kolej) nebo propagandy.“ Nástěnky byly nedílnou součástí komunistického Československa, kde fungovaly především jako propaganda našeho bývalého režimu. Vyskytovaly se v dílnách, kancelářích, firmách a nevyhnuly se jim ani školy a knihovny. Jejich náplní byla aktuální výročí, svátky (MDŽ, svátek práce atp.) a určená komunistická hesla. Tato hesla byla sestavována z krepových, většinou rudých písmen, nalepených na tvrdší podklad a zbytek nástěnky byl doplněn výstřižky z časopisů. O nástěnky se staraly osoby přímo k tomuto určené, podniky měly své nástěnkáře, některé i celé jejich oddělení.

Pojízdné knihovny

Pojízdná knihovna či bibliobus je autobus, který je speciálně upravený pro účely nahrazení kamenných poboček knihoven v určitých částech měst a vesnic. Interiér pojízdné knihovny je upraven tak, aby fungoval jako plnohodnotná pobočka knihovny. Bibliobus je určen převážně pro čtenáře, kteří jsou vázání na lokalitu, kde žijí a nemají možnost dostat se do kamenné knihovny. Například jim to nedovoluje jejich zdravotní stav, mají to daleko apod. Tento typ knihovny proto vyhovuje jak seniorům, zdravotně postiženým, tak i matkám s malými dětmi. Do bibliobusu se vejde od jednoho do čtyř tisíc knih, záleží ale na typu vozidla. Funguje převážně na principu výměnného fondu, fond bibliobusu se pravidelně obměňuje. Jak často je obměňován závisí na dané knihovně. Pojízdná knihovna má vždy řidiče a knihovníka, někdy tyto dvě funkce zastává i jeden člověk najednou. V zahraničí se pojízdná knihovna objevila mnohem dříve než na našem území. První zmínky jsou již z 19. století, a to převážně z Velké Británie a Spojených států amerických. V tehdejším Československu se vůbec první pojízdná knihovna objevila poprvé v roce 1939. Vůz, který měl hodnotu 150 000 korun, Městské knihovně v Praze darovala Pražská městská pojišťovna. Pojízdná knihovna bohužel fungovala jen velmi krátce, protože jí v roce 1940 zabavila německá armáda, která autobus využívala jako jakýsi pojízdný lazaret. Známější proto začala být právě v 50. letech 20. století. V roce 1949 začaly fungovat bibliobusy dva. Měly 18 zastávek, a díky tomu umožnily zrušení několika poboček Městské knihovny v Praze, které nebyly tolik využívané. Bibliobus v podstatě zastal práci několika poboček najednou. V průběhu 50. let byl jeden ze dvou bibliobusů zrušen a tak musel práci zvládnout pouze jediný bibliobus. Druhý bibliobus byl do funkce vrácen až v roce 1961. V nynější době se pojízdné knihovny těší stále větší oblibě. V Praze fungují tři pojízdné knihovny, které jezdí, pracují a fungují ve 20. zastávkách po celé Praze. Zajíždějí do oblastí, kde nejsou kamenné pobočky knihoven. Zajímavostí z historie pojízdných knihoven je, že nejstarší bibliobus na našem území jezdil až do roku 2010. V tomto roce svojí kariéru bohužel zakončil. V loňském roce pojízdné knihovny oslavily 75 let od svého vzniku.

Vývoj výpočetní techniky v letech 1948‒1950

V těchto letech byly veškeré moderní technologie ještě v plenkách, neexistovaly moderní pevné disky, ani dnes rychlé flash paměti, dokonce nebyla ani výpočetní technika v tom smyslu, v jakém ji chápeme dnes. V době socializmu navíc technický vývoj v mnoha směrech zaostával za vyspělým světem o 10 – 15 let. Když pak režim padl, Československo přeskočilo vývoj mnoha let a snažilo se hladově uvést do života veškeré technické vymoženosti dostupné ve světě. Akademická scéna samozřejmě vývoj výpočetní techniky sledovala vždy, a rozhodně nebyla nepřipravená. Počátky výzkumu vývoje a výroby československých počítačů sahají do poválečného období, v němž byla zahájena etapa našeho vlastního výzkumu. Pod vedením profesora Antonína Svobody začalo oddělení matematických strojů (Ústředního matematického ústavu) pracovat na projektu SAPO (samočinný počítač, reléový). Kvůli nedostatku součástek však trvalo mnoho let, než se mohl reálně spustit jeho zkušební provoz. Tento akt (o sedm let později) je považován za reálný počátek výpočetní techniky v Československu. Působí to však celkem úsměvně, protože sériová výroba elektronkového počítače IBM 604 začala ve světě už v roce 1948! Nicméně SAPO byl průkopnický v odolnosti vůči chybám. Počítač měl trojnásobnou aritmetickou jednotku. Pokud se neshodovaly alespoň dva ze tří paralelně počítaných výsledků, provedla se poslední aritmetická operace znovu a teprve po opakovaném špatném výsledku počítač zahlásil chybu. Vstupní a výstupní zařízení také odpovídalo době. Vstupem byl snímač děrných štítků a výstupem zpráv o chybách byl psací stroj. SAPO měl bubnovou paměť o kapacitě 1024 slov o délce 31+1 bit. Čísla byla zobrazována v binárním kódu v pohyblivé řádové čárce. Instrukce procesoru měly dva operační kódy. V Československé republice se v období před pádem komunizmu v knihovnách již běžně prováděly rešerše. Byly ovšem časově velmi náročné. Prováděly se na obrovských sálových počítačích sovětské výroby, které měly mimo svou velikost nevýhodu v generování velkého množství tepla. Musely být tedy neustále chlazené. Jejich paměť tvořily rešeršní magnetické pásky, které mohly obsahovat i anotace. Vyhledávání probíhalo tedy na principu adresného zasílání informací – SDI. Na základě zadaného hledaného výrazu počítače postupně projížděly všechny zapojené magnetické pásky a hledaly shody, které následně konkrétnímu uživateli vrátily. Shodám se říkalo HITy.

Rok 1958 v knihovnictví

Politické přeměny

Jedním ze základních stavebních kamenů československé společenské diskuze roku 1958 (i roku předcházejícího) byla reflexe a kritické zhodnocování tehdejších politických přeměn ve Svazu sovětských socialistických republik, spuštěných z iniciativy generálního tajemníka KSSS Nikity Chruščova, který o dva roky dříve přednesl tajný referát s názvem „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“. Ten ve své původní podobě unikl na veřejnost a zanedlouho se s jeho obsahem seznala i západní média. V atmosféře našeho politického a kulturního prostoru byla v roce 1958 znatelná nechuť a nedůvěra vůči převracení dosavadní sovětské politiky, vyznačující se mj. procesem tzv. destalinizace. Názorový diskurz na toto téma se pochopitelně nevyhnul ani oboru knihovnickému, jenž byl dosavadní ideologickou výchovou viditelně zasažen. Nebylo proto žádným překvapením vidět na stránkách knihovnických měsíčníků poměrně ostrou kritiku soudobého anti-stalinského ikonoklasmu, nazývaného příznačně revisionismus. Taktéž poměrně běžné bylo stavět tuto transformaci do kontrastu s desetiletým výročím převzetí výkonné moci ve státě komunistickou stranou. Dlužno podotknout, že nechyběla ani otevřená provolání ke kritice a sebekritice vůči činům a názorům předcházejících let. Dochází k postupnému připouštění faktu, že vědecká práce byla mnohdy přepolitizována, a že takovéto jednání nevyhnutelně vedlo k pozměnění historických pravd. Součástí úvah byl i smysl politickovýchovné činnosti knihoven.

Narozeniny a úmrtí

Méně politicky zatíženým tématem bylo již zkraje roku osmdesáté výročí narození historika a literáta Zdeňka Nejedlého, známého svými rozvláčnými a detailními kompilacemi na témata českých dějin. Nejedlý se coby někdejší ministr školství, stranický teoretik a dlouhodobý obránce leninského učení, těšil značné úctě. Na jeho počest zazněly oslavné referáty a vznikla inscenace opery Prodaná nevěsta. Na stránkách knihovnického měsíčníku Čtenář byl uveřejněn Nejedlého stručný životopis, přičemž čtenář nezůstal na pochybách o autorově odvěkých sympatiích pro lidové, avšak umělecky hodnotné tvůrčí počiny. Vyzdvižen byl i jeho literární um, smysl pro historický detail a dialektický pohled na dějiny. Význačným tématem obdobného charakteru byla i událost nepoměrně chmurnější - úmrtí jednoho z nejvěhlasnějších a nejrespektovanějších autorů první poloviny 20. století - národního umělce Petra Bezruče, jemuž byla na stránkách tehdejších, nejen knihovnických deníků a časopisů věnována značná pozornost.

Technologický rozvoj a administrace knihoven

Zcela v souladu s pokrokovým rázem doby se opakovaně objevovaly články na téma vývoje a zkvalitňování technologického vybavení knihoven. Velký důraz byl kladen obecně na vědu a výzkum, tomu měla pomáhat i knihovna; cílem bylo zdokonalení informační a dokumentačně-bibliografické služby, aby se zvyšovala technická úroveň čtenářů.

Nadále probíhal proces rozšiřování knihovnické sítě do malých měst a vesnic. Časopisy byly doprovázeny ilustračními fotografiemi obyčejných vesničanů, listujících rozličnými svazky. Součástí ilustračního materiálu byly i početné statistiky. Důraz byl i nadále kladen na ideovou výchovu čtenářstva v duchu marxismu-leninismu. Publicistická rétorika však, byť pozvolna, opouštěla bojovné budovatelské tóny předcházející dekády. Zároveň se jako každý rok udílely ceny za Vzornou lidovou knihovnu. Ze statistiky: knihovna v Klučově, která obdržela cenu o čtyři roky dříve, za rok 1958 vypůjčila 127 ks politických knih, 4 knihy technické a 1389 ks krásné literatury, přičemž knižní fond se rozrostl o 109 knih.

V dubnu 1958 byla přijata direktiva KSČ „O dalším rozvoji a prohloubení ideové činnosti osvětové práce“. Zaznívaly často se opakující termíny třídnost a političnost.

Historické povědomí

Téma, o němž bychom mohli říci, že se v letech bezprostředních po únoru 1948 stalo jakousi stálicí, byly historické rozpravy o životě a významu V. I. Lenina, v tomto případě v kontextu kulturním a uměleckém. Nechyběly zmínky o potřebě odpoutání se od nechtěných pozůstatků carského režimu a nastolení nového, realistického proudu v umění. Zvýšeného zájmu odborné i laické veřejnosti se v druhé polovině roku 1958 těšilo příznačné výročí čtyřiceti let existence Československé republiky, v tuto chvíli ovšem ovlivněné dobovým výkladem, přičemž „nit“ nebyla ponechána suchá na žádném z prvorepublikových politických představitelů - jmenovitě na Masarykovi, Benešovi i Štefánikovi, kteří byli považování za buržoazní vůdce. Časté byly obecné výklady válečných dějin skomírajícího Rakouska-Uherska a nespokojenosti jeho obyvatel, které však, pro svou neorganizovanost, nemohly přerůst ve skutečně lidovou demokracii, nezrazenou a neoloupenou deziluzí elitářství. Historie tzv. mnichovského diktátu je vnímána velmi negativně a v historii československého lidu má místo jakéhosi „černého puntíku“, tedy definitivní tečky za důvěryhodností prozápadně orientovaného parlamentarismu před nastolením druhé republiky a Protektorátu. Speciální pozornost je věnována i „zásluhám“ sociálnědemokratických politiků, dopustivších se zrady na dělnících pro otevřenou ochotu spolupráce s buržoazií. Význam dědictví Velké říjnové socialistické revoluce je značně vyzdvižen, kladen je i důraz na líčení průběhu masových dělnických demonstrací v první polovině roku 1918 a požadavek samostatného Československého státu, k němuž se prý buržoazie připojila až „v hodině dvanácté“. Nechyběl ani bibliografický seznam doporučené literatury, sloužící zejména účelu odhalení „wilsonovského mýtu“ a kritiky amerických imperialistických zájmů.

Příprava knihovnického zákona

Rok 1958 měl dalšího specifického jmenovatele, důležitého především pro knihovnický obor - oficiálně se započalo s přípravami nového knihovnického zákona, přijatého o rok později, 9. července 1959 (zákon č. 56/1959). Tento zákon má obecný charakter, jeho osnova se skládá ze 14. paragrafů. Byly zde kodifikovány všechny klíčové aspekty socialistické iniciativy. Ustanovena byla politickovýchovná činnost knihoven, došlo ke konkretizaci administrativních opatření a byly vytyčeny podmínky atestace knihovnických pracovníků. Zvláštní paragraf byl věnován lidovým knihovnám. Zákon měl platnost pro celé Československo.

„Posláním knihoven, důležitého a účinného masového činitele socialistické výchovy, je přispívat k všestrannému vzdělání pracujících v duchu vědeckého světového názoru a pomáhat při zvyšování jejich politické, kulturní a odborné úrovně, zvláště pak přispívat k rozvoji vědy a techniky, k šíření jejich poznatků a poskytovat pomoc při řešení politických i hospodářských úkolů a při rozvíjení tvůrčí iniciativy lidu v boji za vítězství socialismu.“

Kultura

Ve výčtu kulturních událostí nesmí chybět ani prosincový II. celostátní sjezd československých knihovníků, doplněný o projevy čelních státníků. Obrovský vliv na program tohoto sjezdu mělo usnesení XI. sjezdu Komunistické strany Československa o uskutečnění kulturní revoluce, ve kterém ministr školství a kultury dr. F. Kahuda oznámil důležité cíle na několik následujících let. „Hlavní úkoly revoluce jsou i hlavními úkoly knihovníků.“ Za nejdůležitější úkol byla označena politicko-výchovná práce. Dalšími úkoly bylo zlepšení fondů, zdokonalení služeb, zkvalitnění práce se zemědělskou literaturou, propagace a šíření krásné literatury. Kromě toho měla být zvláštní pozornost věnovaná zaostávajícím knihovnám na Slovensku.

Docela zajímavou informací mohou být údaje o oblíbených spisovatelích českých dětí v roce 1958. V pořadí následovali za sebou: Verne, Jirásek, Němcová, Majerová, Gajdar. Jako nejoblíbenější hrdina byl nejčastěji uváděn Verneův „Patnáctiletý kapitán“. Co se týče básníků, v oblibě byli Neruda, Erben, Wolker, Sládek, Havlíček.

Také je nutné se zmínit o besedách, které byly považovány za způsob propagace, pomoc v chápání smyslů knih a měly „vést k četbě a studiu knih náročnějších“. V roce 1958 proběhlo v lidových knihovnách 33 tisíc čtenářských besed (polovina byla pro mládež), zatímco ve 200 městech bylo uspořádáno 13 tisíc besed.

Pozornosti neušlo ani dílo známého spisovatele a filosofa Karla Čapka. Čtenáři si v prosinci 1958 připomínali jeho úmrtí o dvacet let dříve. Zmiňován byl Čapkův výrazný antifašistický a pro-dělnický sentiment, byť jakékoliv tvrzení o jeho pozitivním vztahu ke komunistické straně významně zpochybňuje samotný Čapek r. 1924 v článku "Proč nejsem komunistou?"

Rok 1960 v knihovnictví

Rok 1960 byl poznamenaný především oslavami 15. výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou. Knihovny si toto osvobození připomínaly tematickými večery či výstavami. Důležité bylo také shrnout a představit zlepšení, jakého knihovny v těchto uplynulých letech dosáhly. Několik tisíc knihoven zničených za okupace bylo znovu postaveno, tyto knihovny však byly uzpůsobené tak, aby vyhovovaly režimu. Propagovány byly především knihy přírodovědecké, politické, zaměřené na techniku, sovětské knihy a literatura marxisticko-leninská. Šlo o jednu z metod, jež byla využívána pro ateistickou výchovu národa. Speciální pozornost se v tomto směru věnovala také výchově mládeže. Vznikla soutěž „Budujeme vzornou lidovou knihovnu“ a počet půjčených knih i svazků v knihovnách se od roku 1950 zdvojnásobil. Rok 1960 byl posledním rokem druhé pětiletky, a proto bylo podstatné včasné splnění tohoto plánu, zároveň však již probíhala příprava a diskuze nad další pětiletým plánem, který měl probíhat v letech 1961-1965 (a který jak dnes víme, se již v prvním roce zhroutil). Významné bylo také vydání zákona o jednotné soustavě knihoven, který vstoupil v platnost 9. července 1959.

V. Pelíšek, náměstek ministra školství a kultury k povolání a poslání knihovníka v roce 1960 řekl: „Předním úkolem knihovníka, jako každého veřejného pracovníka, je podporovat a vysvětlovat aktuální politické problémy, pomáhat svými prostředky rozvoji zemědělské výroby a soudobé techniky“

Lidové knihovny

V roce 1960 byl velký důraz kladen především na tzv. lidové knihovny, protože na rozdíl od ostatních typů knihoven sloužily nejširšímu okruhu obyvatel a tedy většině. Existovaly jak ve městech, tak na venkově, a byly proto důležitým prostředkem pro šíření informací. Kromě kulturní a vědecké osvěty měly za úkol také „propagaci dobrých výsledků a metod práce a rozvoj socialistického soutěžení".

Lidové knihovny se skládaly z krajských, okresních a místních lidových knihoven. Krajské knihovny a okresní knihovny plnily informační a bibliografickou funkci (evidence knih) a zprostředkovávaly meziknihovní výpůjční služby. Pokud v kraji nebyla vědecká knihovna, plnily tuto funkci krajské knihovny. Místní lidové knihovny byly zřizovány národním výborem buď

1. jako samostatná kulturní zařízení: knihovny s bohatými sbírkami, knihovny vyznamenané jako „vzorné“ a především knihovny, jež byly jediným kulturním zařízením v obci, nebo
2. jako součást jiných kulturních zařízení: knihovny, které fungovaly v rámci jiné organizace, např. JZD (Jednotné zemědělské družstvo) či ROH (Revoluční odborové hnutí). Poslední zmiňované knihovny se věnovaly především osvětovým besedám. Tyto besedy vznikly téměř ihned po vzniku socialistického režimu v Československu v roce 1948 a měly za úkol podněcovat politickou uvědomělost obyvatel, sdružovat lidi se stejnými zájmy a podpořit kulturní život.

Vzorná lidová knihovna

V roce 1960 proběhl jubilejní desátý ročník soutěže „Budujeme vzornou lidovou knihovnu“. Úspěšná účast v soutěži měla za vyústění získání titulu „vzorná knihovna“, což bylo nejvyšší možné ocenění, které mohly knihovny v té době získat. Toto ocenění však knihovně mohlo být kdykoli odebráno. Knihovna se musela neustále snažit nejen udržet si stejnou úroveň, jakou měla v roce získání titulu, ale ještě ji vylepšovat a být příkladem jiným knihovnám. Povinností těchto knihoven bylo poté také pomáhat knihovnám ve svém okolí, aby i ony zlepšily úroveň své práce. Nové metody a popisy takto vyznamenaných knihoven se šířily pomocí článků v knihovnických časopisech, a tak mohly snadno i vzdálené knihovny přebírat různá vylepšení a zvýšit svou šanci být oceněny v dalším roce. Tento titul byl udělován ministrem školství a kultury. Během let 1950-1959 jej přidělil 81 lidovým knihovnám. Nižší ocenění, které mohly knihovny získat, bylo uznání Ministerstva školství a kultury, čestné uznání rady okresního národního výboru nebo čestné uznání rady krajského národního výboru. Knihovník pracující ve vyznamenané knihovně je v jednom časopiseckém článku popsán takto: „Není snad v zařízení věci, činnosti, o kterou se knihovník nepřičinil, nestaral. Všechny škály své iniciativy musí vyvinout, aby ve své práci nezevšedněl. Pečuje o knihy v okolí, pokud mu to čas dovolí.“

Vesnické knihovny

Vesnické knihovny (knihovny v obcích pod 500 obyvatel) měly klást důraz především na pomoc lidem pracujícím v zemědělství. V knihovnických časopisech z roku 1960 se dokonce rozvíjí diskuze o tom, jak knihovny mohou „přispět ke zvýšení zemědělské výroby a tím k hospodářskému i kulturnímu životu naší vesnice“. Na malých vesnicích byla většina lidí odkázána, co se týče kulturního života, pouze na knihovnu. Knihovna se však dle doporučení měla přizpůsobovat čtenářstvu, které v těchto vesnicích tvořili z 1/3 zemědělci. Odbornou literaturu k jejich povolání měla zajistit buď ona, nebo knihovna JZD. Z tehdejšího průzkumu však vyplynulo, že průměrný zemědělec si přečte odbornou knihu k jeho tématu jen jednou za deset let.

Měsíc knihy roku 1960

Měsíc knihy sloužil dříve především pro ideologickou propagandu režimu. Přístup všech občanů ke knihám byl podmíněn jejich ideově výchovným posláním a cílil především na osvětu a výchovu mládeže tak, aby byla příznivě nakloněna jeho myšlenkám. První ročník se konal v roce 1955. Byl propagován prostřednictvím Československého rozhlasu a televize, kde byl zahájen projevem některého známého básníka. Dle doporučení měly knihovny během Měsíce knih klást důraz nejen ne beletrii a poezii, nýbrž také na politickou, zemědělskou a technickou literaturu. Měsíc knihy roku 1960 probíhal (dodnes tradičně) celý březen a byl velmi ovlivněn již zmiňovaným patnáctiletým výročím osvobození ČSR Sovětskou armádou. Některé knihovny připravovaly speciální tematické večery a besedy na toto téma. Důležité bylo také ukázat občanům zlepšení a vývoj knihovnictví od roku 1945 (pomocí letáčků, výstav na nástěnkách apod.). Jiné (např. Krajská lidová knihovna v Brně) se zaměřily na propagaci Wolkerovy poezie, který onen rok slavil své 60. výročí. Pražský kraj zvolil propagaci knih socialistické literatury lidově demokratických zemí. Oslavovalo se i zlepšení spolupráce mezi Čechy a Slováky, knihovny měly za úkol zviditelnit slovenskou literaturu, v Praze probíhal např. večer věnovaný slovenské poezii. Během Měsíce knihy proběhlo také vyhlášení „nejkrásnější české knihy roku 1959“, soutěže, jež v pozměněné podobě funguje dodnes. Další tematické večery byly věnovány Mezinárodnímu dni žen.

Vědecko-osvětová propagace

Propagace naučných knih v knihovnách fungovala jen jako další stupeň podpory myšlení v souladu s režimem. Vědecko-ateistické knihy byly propagovány formou plakátů, které na jejich vydání upozorňovaly, dále pak výstavkami v knihovnách aj. Tyto výstavky se věnovaly především vesmíru a novým objevům ve vědě. Kupříkladu knihovna v Lounech, které se nachází v Ústeckém kraji, vytvořila rozsáhlou výstavku s názvem „Náboženství - opium lidu“. Vydávány byly taktéž seznamy ateistické, a tedy pro čtenáře vhodné literatury. Knihovníci měli diskutovat s čtenáři a tyto knihy jim osobně doporučovat. Pořádání různých besed na téma vědecká propagace bylo samozřejmostí. Knihovníkům je dokonce dáváno za radu „převádět čtenáře postupně, avšak systematicky a vytrvale, od četby běžné románové produkce k literatuře naučné, populárně vědné i vědecké“ s dodatkem, že „přírodovědecká a vědecko-osvětová propagace je nesmírně závažným příspěvkem při uskutečňování socialismu ve vědomí lidí.“ Nejvíce půjčovanými knihami v oboru naučné literatury byla kniha Ivana Horvaie "Záhady duševního života" (vysvětlení různých zázraků a pověr z hlediska psychologie, nebo jejich odhalení jako podvodů) a kniha "Původ křesťanství" Archibalda Robertsona, ve které se autor snaží o rozbor křesťanského náboženství z pohledu vědy.

Odkazy

Použitá literatura v oddílu 1948‒1950

• ČAPKA, František. Dějiny zemi Koruny české v datech. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-7277-469-2.
• RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci: spolupráce a konflikty 1914-1992. Vyd. ve Vyšehradu 1. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, 677 s. ISBN 978-80-7429-133-3.
• KONEČNÝ, Petr. Kultura a osvěta v lidové demokracii. Knihovna: časopis Svazu českých knihovníků. 1948, roč. 3, č. 3, s. 89
• ZIKA, Josef. Svaz českých knihovníků a státní rada knihovnická. Knihovna: časopis Svazu českých knihovníků. 1948, roč. 3, č. 3, s. 109.
• HRDÁ, Libuše. Pojízdné a jinak mobilní knihovny. Ikaros [online]. 2003, ročník 7, číslo 10 [cit. 2015-04-28]. urn:nbn:cz:ik-12438. ISSN 1212-5075.
• Knihovníci v boji o „nového člověka“: snahy o řízení četby v literární kultuře 50. let. Čtenář: měsíčník pro knihovny [online]. 2008, roč. 60, č. 0708 [cit. 2015-04-29]. Dostupné z: <http://ctenar.svkkl.cz/clanky/2008-roc-60/0708-2008/knihovnici-v-boji-o-%E2%80%9Enoveho-cloveka%E2%80%9C-snahy-o-rizeni-cetby-v-literarni-kulture-50-let-43-208.htm>

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví, komunismus