Charakter: Porovnání verzí
Řádek 20: | Řádek 20: | ||
Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je '''[[Jean de La Bruyère]]'''. Napsal dílo ''Charaktery'', kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty<ref name=":1"></ref>. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly<ref name=":1"></ref>. | Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je '''[[Jean de La Bruyère]]'''. Napsal dílo ''Charaktery'', kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty<ref name=":1"></ref>. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly<ref name=":1"></ref>. | ||
+ | == Současné psychologické koncepty == | ||
+ | |||
+ | === Klasická psychoanalýza === | ||
+ | |||
+ | Freudovo pojetí osobnosti je výrazně '''moralistické''' a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří '''morálka''' nebo '''svědomí'''. Psychoanalytické pojetí charakteru je '''deterministické, heteronomní a reaktivní'''. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka<ref name=":1"></ref>. | ||
+ | |||
+ | Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je '''prvních pět let života'''. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. | ||
== Odkazy == | == Odkazy == |
Verze z 16. 5. 2019, 22:54
V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě[1].
Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod[1]. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[2].
Obsah
Etymologie
Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)[1][3][4].
V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[4]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[4]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.
Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[4]. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se tedy utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování[1].
Pojem charakter je často zaměňován či užíván synonymně s pojmem morálka nebo prosociální chování. Z určitých důvodů je však užitečné zachovat původní pojem a rozlišovat ho od ostatních konotací. Charakter sice zahrnuje specifické morální, etické či estetické hodnoty, zahrnuje však i další, neméně významné, dispozice, zejména postoje či zájmy. Pojem charakter je také pružnější proti pojmům morálka a umožňuje hodnotící dimenzi ("dobrý" charakter - "špatný" charakter)[1].
Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru[1].
Historie
Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...)[1].
Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty[1]. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly[1].
Současné psychologické koncepty
Klasická psychoanalýza
Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka[1].
Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter.
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 1,9 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
- ↑ Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
- ↑ Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
- ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.
Literatura
- Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
- Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
- Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.
Klíčová slova
charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení