Psychologie řeči. Psycholingvistika

Psycholingvistika je interdisciplinární vědní obor, který se zabývá vztahem jazyka a psychických procesů podílejících se na jeho vnímání, porozumění a produkci. Čerpá zejména z poznatků lingvistiky, kognitivní neuropsychologie, kognitivní neurovědy a neurobiologie. Mezi hlavní oblasti zájmu psycholingvistiky patří:

• Vnímání, porozumění a produkce jazyka (v psané i mluvené formě).
• Osvojování mateřského jazyka.
• Bilingvismus a učení se cizích jazyků.

Stručná historie oboru

Psycholingvistika jako samostatný obor vzniká v 50. letech 20. století v USA. V následném vývoji oboru lze rozlišit několik etap dle dominujícího přístupu k dané problematice:

• 1. fáze: ~ 50. léta. Zájem se soustředí na výzkum kódování a dekódování jazykových informací. Pod vlivem behaviorismu se jazyk považuje za osvojený učením.
• 2. fáze: ~ 60. léta. Lingvista, kognitivní vědec a filozof Noam Chomsky představuje svoji koncepci tzv. univerzální gramatiky. Podle Chomského se člověk rodí s vrozenou jazykovou schopností, která mu umožňuje rychlé osvojení mateřského jazyka. První měsíce života člověka představují kritickou periodu pro osvojení mateřštiny. Dítě je podle Chomského v tomto období schopné osvojit si fonémy kteréhokoliv světového jazyka. Tato schopnost se vytrácí cca v 8. měsíci po narození. Výzkumy v tomto období se soustředily na způsoby osvojování jazyka dětmi. Chomsky (1965) také rozlišil tzv. lingvistickou kompetenci (abstraktní znalost jazyka) a lingvistickou performanci (produkci jazyka v reálných podmínkách). Poukázal na to, že performance není vždy nutně v souladu s kompetencí.
• 3. fáze: ~ 60. – 70. léta. Vychází z kritiky Chomského přílišné fixace na gramatiku a opomíjení kontextu jazyka a jeho komunikační funkce.
• 4. fáze: od 70. let. S rozvojem sofistikovanějších výzkumných metod se zkoumá především způsob, jakým se jazykové informace zpracovávají a které oblasti CNS jsou za vnímání, porozumění a produkci jazyka zodpovědné.

Definice a obecné vlastnosti jazyka

Jazyk je možné z hlediska psycholingvistiky definovat různými způsoby. Může být chápán jako:

• Výsledek složité neuronální činnosti dovolující vyjadřovat a vnímat duševní stavy prostřednictvím vokálních znaků (řeč), grafických znaků (písmo) nebo gest při využití senzorických a motorických funkcí, které k tomuto účelu nebyly primárně specializovány (Alajouanine, 1968).
• Mnohoúrovňový systém, který dává do souvislosti myšlenky a řeč prostřednictvím slov a větných jednotek (Chomsky, 1965).
• Systém významů sdílený lidmi.

Mezi všeobecné vlastnosti jazyka patří:

• Komunikativnost: umožňuje komunikovat s jedním nebo více lidmi, kteří se naším jazykem dorozumívají.
• Produktivita: teoreticky nekonečné množství výpovědí; jednotky nižší úrovně se kombinují do většího počtu jednotek na vyšší úrovni. Produktivita je mj. umožněna pomocí tzv. rekurze – vkládání vět do vět.
• Strukturovanost: systematická povaha výpovědí a víceúrovňová struktura řídící se určitými pravidly.
• Arbitrárnost: Zvuky, slova a věty zpravidla nemívají přirozený vztah ke svému významu. Např. slovem ‚kočka‘ a priori nedefinujeme její vzhled.
• Posun (displacement): jazyk umožňuje referovat o věcech momentálně nepřítomných v čase i prostoru.
• Dynamičnost / evoluční charakter: jazyk se neustále vyvíjí.

Lingvistická analýza jazykové struktury

Jazyk je možné analyzovat na řadě úrovní. Podle úrovně analýzy jazyka lze také rozlišit jednotlivé lingvistické obory: fonetika a fonologie, morfematika, lexikologie, syntax, sémantika, pragmatika. Analýza jazykové struktury je důležitá pro pochopení jazyka a jeho psycholingvistických souvislostí.

Fonetická a fonologická úroveň

Fonetika: zkoumá zvuky – hlásky v lidské řeči – jejich charakteristiky z hlediska jejich artikulace, vnímání a akustických (fyzikálních) charakteristik.

Fonologie (funkční fonetika): zkoumá funkci a způsoby organizace zvuků – hlásek v lidské řeči.

Fón (hláska): nejmenší (a dále již nedělitelná, a tedy základní) zvuková jednotka produkovaná lidským hlasovým ústrojím, která má určité specifické fyzikální charakteristiky a která představuje konkrétní akustickou realizaci příslušného fonému konkrétním mluvčím.

Foném: nejmenší jednotka řečového zvuku, která v daném jazyce dokáže měnit význam slov a která navíc představuje abstraktní reprezentaci určité škály zvuků (hlásek), které sdílejí podobné fyzikální charakteristiky, v důsledku čehož jsou mluvčími daného jazyka vnímány jako tytéž hlásky, ačkoliv se jejich fyzikální parametry v určité míře mohou lišit, a to podle toho, jakým specifickým a jedinečným způsobem je příslušný konkrétní mluvčí v dané situaci vyslovuje. Počet fonémů v různých jazycích variuje – čeština složená z 35 fonémů (25 souhlásek, 10 samohlásek), angličtina 40. Celkově je možné napříč různými jazyky rozlišit asi 100 fonémů.

• Rozlišování fonémů je možné na základě kategorizace jejich distinktivních rysů. Ty určují způsob produkce (nazální, orální, sykavky), místo artikulace (tvrdé patro, měkké patro, zuby, …) a znělost (zda hlasivky vibrují při produkci dané hlásky).
• Vedle fonémů můžeme rozlišit tzv. alofony, zvukové varianty stejného fonému. Př.: foném ‚p‘ v anglickém slově paper se vyslovuje jako ‚ph‘, zatímco ve slově cup pouze jako ‚p‘.
• Každý jazyk má rozvinutá fonotaktická pravidla, která určují správné skládání a kombinace fonémů.

Morfematická úroveň

Morfematika: zkoumá nejmenší prvky či jednotky jazyka, resp. jeho slov.

Morfém: nejmenší jednotky daného jazyka, resp. nejmenší jednotky, na které lze rozdělit slova daného jazyka a které určují a nesou určitý význam či plní určitou distinktivní funkci – slovní kořeny a afixy (předpony a přípony).

• Obsahové (lexikální) morfémy: morfémy nesoucí významové těžiště slova.
• Funkční (gramatické) morfémy: morfémy dodávající podrobnosti a jemná odstínění významu obsahových morfémů. Patří sem také koncovky sloužící k ohýbání jmen a sloves.

Lexikologická úroveň

Lexikologie: zkoumá slova, resp. slovní zásobu daného jazyka.

• Lexikon: množina všech morfémů daného jazyka či jazykového repertoáru daného jedince. Rozsah lexikonu průměrného dospělého rodilého mluvčího angličtiny obsahuje asi 80 000 morfémů.
• Slovník: repertoár všech slov vznikajících kombinací morfémů daného jazyka. Obsahuje stovky tisíc slov. Př. připojováním morfémů k obsahovému morfému ‚study‘ vznikají slova student, studied, studying, studies a mnoho dalších.

Syntaktická úroveň

Syntax: sleduje věty – totiž způsob, jakým se slova skládají do vět neboli tvoření větných konstrukcí, vztahy slov ve větách a uspořádání vět (slovosled).

• Věta: jednotka jazyka (ve smyslu jazykového systému – systému představujícího souhrn možností a pravidel pro dorozumívání se daným jazykem), která je tvořená vzájemně usouvztažněnými slovy; v lingvistice je chápána coby určitý abstraktní vzorec předepisující určitá pravidla pro tvorbu výpovědi.
• Výpověď: jednotka komunikace (či jazyka ve smyslu jeho konkrétního a aktuálního užívání konkrétními mluvčími v konkrétních situacích), která je tvořená vzájemně usouvztažněnými pojmenováními; v lingvistice je chápána coby konkrétní realizace určité věty.
• Jmenná fráze (podmět): část věty obsahující minimálně jedno podstatné jméno.
• Slovesná fráze (přísudek): část věty obsahující minimálně jedno sloveso.
• Z analýzy frázové struktury (skládání částí vět do celku) vyplynulo, že lidé mají tendenci jednotlivé věty oddělovat delší pauzou než fráze v rámci jedné věty. V případě opravování chyb v rámci promluvy také lidé opakují celou frázi, a ne pouze její chybně vyřčenou část. Přeřeknutí se také častěji vyskytuje na úrovni jedné fráze než napříč frázemi.

Sémantická úroveň

Sémantika: zkoumá jazykové významy a jak je slova vyjadřují.

• Významy slov: vztah slova coby jazykového symbolu a věci, o které je vypovídáno.
• Denotace: jádrový objektivní a obecně akceptovaný význam daného slova, který uživatelé daného jazyka společně příslušnému slovu připisují.
• Konotace: vedlejší a doprovodné či zejm. subjektivní významy slova, které se s daným slovem také asociují či které danému slovu připisuje konkrétní mluvčí.

Pragmatická úroveň

Pragmatika (pragmatická lingvistika): zabývá se vztahem jazyka k jeho uživateli, resp. tím, jakým způsobem uživatelé s jazykem zacházejí (např. za jakým účelem či s jakým záměrem a v jakém kontextu používají určité výpovědi), jak jazyku (jeho výpovědím) v daném kontextu rozumějí a jak na ně jazyk působí, a tedy řečovými/mluvními akty = konkrétní výpovědi realizované v daném jazyce plnící v daném kontextu určitou komunikační funkci; lze je také chápat coby určité „činy“ vykonané pomocí jazyka.

Pragmatika se tedy zabývá kontextem, ve kterém jsou jazykové výpovědi realizovány, a to kontextem širším než je pouze úroveň jednotlivých vět. Jazykem se zabývá mj. na úrovni odstavců, kapitol, knih, dalších textů či vzhledem k výpovědím realizovaným v minulosti, které tento širší kontext poskytují a vytvářejí.

Proti sémantice se pragmatika nespokojuje s prostým slovníkovým či subjektivním významem daných slov pro mluvčího; zajímá ji skutečný smysl a komunikační funkce jazykových sdělení z hlediska záměru mluvčího a kontextu, ve kterém výpověď realizuje (např. výpověď „Je už 10 hodin.“ může být chápána a znamenat reprezentativní řečový akt – určité tvrzení o realitě, ale také direktivní řečový akt (příkaz/apel) na to, aby šel adresát spát).

Diskurz: představuje pojem s řadou různých významů. V rámci lingvistiky (pragmatiky, sémantiky a diskursivní analýzy) jej lze chápat jako kontext, ve kterém jsou výpovědi realizovány; v pojetí filozofie M. Foucaulta představuje způsob uvažování a chápání reality, který je charakteristický pro danou kulturu a historické období a který se projevuje a zároveň je také fixován v příslušném jazyce; také tento pojem lze chápat jako specializovaný jazyk užívaný v určitém oboru činnosti (např. medicínský diskurs, náboženský diskurs, …).

Mimojazyková úroveň

Zahrnuje komunikační jednotky a prostředky, které nejsou jazykového charakteru, a tedy již nejsou předmětem lingvistické analýzy; z psychologického hlediska mají ovšem výrazný vliv na porozumění jazyku a jeho produkci, a tvoří proto významnou součást komunikace jako celku, v důsledku čehož je na místě jim při rozboru jazykových sdělení také věnovat pozornost. V rámci mimojazykové komunikace či mimojazykových komunikačních prostředků, které významně ovlivňují porozumění a produkci jazyka, lze rozlišit paraverbální a neverbální. Pysychologický význam těchto dalších mimojazykových prostředků se projevuje v tom, že z těchto prostředků (např. gest, mimiky, tónu hlasu a dalších vodítek) usuzujeme na vlastní obsah sdělení, jeho pravdivost, naléhavost, emoční stav a postoj, se kterým jej mluvčí podává, apod.

Paraverbální / paralingvistická úroveň komunikace

Paralingvistika: zabývá se neverbáními – mimojazykovými prostředky komunikace, které jsou akustického charakteru a které s jazykem úzce souvisejí – řeč přirozeně doprovázejí (např. prozodická stránka řečového projevu, hlasitost řeči, tempo v řeči, přestávky, přeřeky, protahování vs. zkracování slov, vzdechy, …).

Prozódie: se zabývá fenomény jako intonace (specifické změny ve výšce tónu, s nimiž jsou hlásky vyslovovány, a tedy určitá melodie řeči sloužící k vyjádření emočních stavů či postojů mluvčího), slovní přízvuk/důraz a rytmus jazyka. Prozodická vodítka jsou důležitá jak při percepci, tak produkci jazyka.

Neverbální úroveň komunikace

Nerverbální komunikace: druh komunikace (výměny významů), která probíhá na základě nejazykových prostředků, a to v užším vymezení na základě takových prostředků, které běžně doprovázejí komunikaci přirozenými jazyky (mimika, gestika, oční kontakt, mlčení, …) či v širším vymezení na základě takových prostředků, které doprovázejí komunikační proces, ale s přirozeným jazykem nesouvisejí (kinezika, proxemika, haptika, …).

Percepce (vnímání) řeči

Percepce jazyka zahrnuje procesy percepce řeči a percepce čtení. Ačkoliv jsou oba procesy svými nároky a zpracováním podobné, lze vymezit několik hlavních odlišností:

• Řeč je vnímána v čase (postupné „vynořování“ přijímané informace), psaný text v celku.
• Vnímání řeči a čtení kladou jiné nároky na paměť.
• V řeči jsou přítomná prozodická vodítka (melodie, intonace, rytmus), které do značné míry uvozují kontext (věty oznamovací, tázací, …). V psaném textu jsou tato vodítka zastoupena interpunkčními znaménky.

Lidé mluví průměrnou rychlostí 10 – 15 hlásek za sekundu, rozumí ale řeči zrychlené až na 50 – 60 hlásek za sekundu. Při percepci neřečových zvuků člověk zachytí pouze 2/3 ekvivalentu hlásky za sekundu. Specifikem řečových zvuků, které umožňuje souvislé vnímání řeči, je koartikulace – jev, při kterém dochází k překryvu hlásek v čase na úrovni slov i mezi slovy.

Teorie rozpoznávání slov v mluvené řeči

Výzkum percepce řeči se zabývá tzv. problémem segmentace spojitého toku řeči. Ten řeší, jak dochází k identifikaci jednotlivých slov v kontinuálním sledu řečových zvuků. Obecně se má za to, že při selekci jednotlivých slov se uplatňují vzestupné i sestupné procesy zpracování.

• Vzestupné, „bottom-up“ procesy: analýza akustického signálu prostřednictvím rozpoznávání distinktivních rysů fonémů (místo artikulace, znělost apod.).
• Sestupné, „top-down“ procesy: Zvuky jsou v delších řečových sekvencích uzpůsobovány smysluplně tak, aby odpovídaly celkovému kontextu. Tomuto procesu se říká fonemická rekonstrukce. V souvislosti s tímto jevem byl popsán Ganongův efekt, kdy nejednoznačný foném je většinou vnímán tak, aby výsledkem bylo smysluplné slovo.

Rozpoznávání slov pomocí odezírání

Podle této teorie je pro rozpoznání slov v toku řeči zásadní využití vizuální informace o pohybech rtů mluvčího. Tyto informace kompenzují případnou neurčitost zvukového signálu. V této souvislosti byl popsán McGurkův efekt (McGurk & MacDonald, 1976), který říká, že v případě nesouladu slyšené a viděné informace interpretuje člověk signál kompromisně.

Příkladem může být záznam videa, na kterém mluvčí pohybuje rty tak, aby řečový signál odpovídal slovu ‚gaga‘, ovšem zvuk odpovídá slovu ‚baba‘. Člověk, který takové video sleduje, bude vzhledem k nejasnostem signálu výsledný zvuk interpretovat jako ‚dada‘.

Motorická teorie (Liberman et al., 1967)

Podle této teorie posluchač napodobuje artikulační pohyby mluvčího. Motorický signál poskytuje konzistentnější informaci o mluveném obsahu než zvukový signál. Proti této teorii svědčí hned několik faktorů:

• Jedna hláska může být manifestována v mnoha motorických podobách.
• Percepce řeči u kojenců, kteří mají omezené artikulační schopnosti.
• Simultánní tlumočení.

Teorie logogenu (Morton, 1969, 1970, 1979)

Podle této teorie je každé slovo na mentální úrovni reprezentováno jednotkou zvanou logogen. Tato mentální reprezentace slova kóduje jak sémantické, tak gramatické rysy daného slova. Jednotlivé logogeny jsou aktivovány na základě dostupných percepčních a kontextuálních informací. Pokud jsou tyto informace dostatečné, dojde k aktivaci logogenu a rozpoznání slova.

Teorie kohort (Marslen-Wilson & Tyler, 1980)

Rozpoznání slov probíhá ve 3 fázích:

• Aktivace všech slov, které odpovídají dosud prezentované zvukové informaci.
• Postupná eliminace nevyhovujících slov na základě zvukové a kontextuální informace.
• Rozpoznání konkrétního slova.

Teorie předpokládá, že při rozpoznávání slov čerpáme z různých informačních zdrojů (fonologických, syntaktických, sémantických). Zároveň předpokládá, že tyto informační zdroje jsou zpracovávány sériově.

Model TRACE (McClelland, 1991)

Konekcionistický model, který předpokládá 3 úrovně zpracování řečových signálů. Nejprve dochází k detekci na úrovni akustických příznaků (rysy), následuje úroveň fonémů a úroveň slov. Tyto 3 úrovně se navzájem ovlivňují, navzájem jsou aktivační, na rovině jedné úrovně jsou spoje inhibiční. Vzniká tak vzestupná aktivační struktura, při které dochází k rozpoznání konkrétního slova. Model dobře vysvětluje fenomén kategorické percepce řeči, kdy dochází k ostrému odlišování kategorií jednotlivých fonémů, a tudíž jejich správné aktivaci (inhibiční spoje mezi jednotkami na jedné úrovni).

Kognitivně-neuropsychologický model

Vychází z neuropsychologických poznatků od pacientů s poškozením mozku. V rámci tohoto modelu se rozlišuje několik patologických stavů, a to podle toho, který aspekt kognitivních procesů podílejících se na zpracovávání jazyka je narušen (percepce, produkce, porozumění jazyku):

Čistá slovní hluchota: narušení systému sluchové analýzy, který je zodpovědný za extrahování hlásek a zvuků ze zvukové informace (slyšené slovo). Pacienti mají narušené vnímání slov a pseudoslov, ale zachovanou produkci řeči a vnímání neřečových zvuků. Pokud je pacientům poskytnuta kontextová informace, jejich výkon v rozpoznání slov se zlepšuje.

Sluchová fonologická agnózie: pacient má obtíže s vyslovováním neznámých slov. Je narušena dráha propojující systém sluchové analýzy se zásobníkem fonemických odpovědí.

Významová slovní hluchota: pacient je schopný opakovat známá slova, ale nerozumí jejich významu. Nemá tak přístup k sémantickému systému, který obsahuje informace o významu slov.

Hluboká dysfázie: u pacienta je narušeno více oblastí řečového systému současně.

Percepce (vnímání) čtení

Písmo neboli psaný jazyk je vizuálním systémem symbolické reprezentace jazyka. Existuje několik druhů písma:

• Alfabetické písmo: jednotlivé symboly (grafémy) odpovídají jednotlivým hláskám (fonémům).
• Slabičné písmo: jednotlivé symboly odpovídají jednotlivým slabikám.
• Idiografické písmo: jednotlivé symboly odpovídají jednotlivým slovům.

Čtení se účastní hned několik procesů:

Zpracování písemné stránky slov

• Viz Biedermanův model geonů a další modely percepce tvarů.

Zpracování zvukové stránky slov

• Slabý fonologický model: považuje fonologické procesy za příliš pomalé, aby mohly sloužit k identifikaci slov v textu.
• Silný fonologický model: považuje fonologické procesy za adekvátní při rozpoznávání slov. Pro tento model svědčí většina výzkumů. Fonologické procesy probíhají v rozmezí 80 – 120ms pro prezentaci slova, tj. dostatečně brzy pro to, aby mohly ovlivnit rozpoznání slova.

Zpracování významové stránky slov

• Sémantický priming: významová provázanost slov ve větě usnadňuje jejich rozpoznání.

Zpracování gramatiky, syntaxu a diskurzu

Aktivita mozku při těchto procesech je patrná především v levé hemisféře a záleží také na míře transparentnosti jazyka, která určuje míru konzistence a transparentnosti mezi psanou a zvukovou stránkou jazyka.

Teorie rozpoznávání slov v psaném textu

Teorie vychází z metod pro výzkum čtení. Mezi nejužívanější metody v této oblasti patří analýza čtení textu nahlas (modely 2 a 3) a sledování očních pohybů (model 4).

Interaktivně aktivační model (McClelland & Rumelhart, 1981)

Konekcionistický model, obdoba modelu TRACE pro mluvenou řeč. Podle tohoto modelu existují 3 úrovně (rysy písmen, písmena, slova) ve vzájemné inhibičně – excitační interakci. Model do teorie rozpoznání nezahrnuje fonologickou a významovou stránku zpracování.

Dvoucestný kaskádový model (Coltheart et al., 2001)

Neuropsychologický model, zahrnuje a vysvětluje všechny složky zpracování psaného jazyka. Fungování procesů vysvětluje na hlasitém čtení slov a pseudoslov.

Povrchová dyslexie: Pacient má problémy se čtením nepravidelných slov. Spoléhá pouze na ortografickou analýzu slova (psanou podobu) a grafemo-fonemická pravidla (který symbol patří ke kterému zvuku).

Fonologická dyslexie: Pacient má potíže se čtením neznámých slov a pseudoslov. Systém propojující ortografickou analýzu s grafemo-fonemickými pravidly je narušen.

Hluboká dyslexie: Pacient se dopouští chyb na všech úrovních včetně sémantické.

Konekcionistický trojúhelníkovitý model (Plaut et al., 1996; Harm & Seidenberg, 2004)

Systém rozpoznávání slov je interaktivní – paralelně jsou využívány všechny dostupné informace o slovech. Fungování procesů rozpoznávání slov vysvětluje na hlasitém čtení slov a pseudoslov. Rozlišuje několik patologických stavů s ohledem na to, které procesy rozpoznávání a následně čtení slov jsou přesněji narušeny:

Povrchová dyslexie: Pacient má problém se čtením nepravidelných slov, poškozena je sémantická dráha.

Fonologická dyslexie: Pacient má problém se čtením neznámých slov a pseudoslov, je narušena fonologická dráha.

Hluboká dyslexie: Závažnější poškození na více úrovních.

E-Z Reader model (Rayner et al., 2012)

Při zrakovém vnímání dochází k sakadickým očním pohybům (20-30ms, rychlé „těkání“ po obrazu / textu) a fixacím (200-250ms, pohled zůstává fixován na jedno místo); tyto oční pohyby se uplatňují i při četbě textu. Při čtení textu dochází v rámci sakád také k tzv. regresím (zpětný pohyb v textu, asi 10 % sakád). Kolem fixačního bodu se rozkládá tzv. percepční rozpětí. V češtině zasahuje do oblasti 4 písmen před a až 15ti písmen za fixačním bodem.

E-Z Reader model předpokládá:

• Sériové zpracování slov. Čtenář nicméně vždy věnuje pozornost dvěma slovům najednou (aktuálně zpracovávanému a následujícímu).
• Oční pohyby jsou programovány na základě pouze částečně zpracovaného slova, čímž je ušetřen čas a je umožněno určitá slova přeskakovat.
• Frekventovaná a předvídatelná slova jsou zpracována rychleji.
• Systém vydává vnitřní pokyn pro přesunutí k dalšímu slovu, pokud je aktuální dostatečně zpracované.

Porozumění jazyku

Zatímco výzkumy percepce jazyka se zabývají způsobem, jakým dospíváme k vnímání slov v řečovém toku či psaném textu, teorie porozumění jazyku se snaží identifikovat, jakým způsobem se zpracovávají fráze, věty a texty a jak skrze tyto procesy dospíváme k pochopení sdílené informace. Většina výzkumů v oblasti porozumění jazyku se zaměřuje na čtení, nicméně předpokládá se, že procesy při čtení a mluvené řeči jsou obdobné.

Při porozumění větám (a následně větším celkům) existují dvě hlavní úrovně analýzy:

• Syntaktická analýza: způsob, jakým dochází ke kombinaci slov a jejich částí ve větách dle gramatických pravidel daného jazyka. Označuje se také jako parsing.
• Sémantická analýza: zabývá se významem, které věty nesou. Pravidelně se stává, že vedle doslovného významu nesou sdělení i další, často velmi podstatný význam. Sdělení může být míněno ironicky nebo sarkasticky. Studiem těchto jevů se zabývá lingvistická pragmatika.

Produkce jazyka

Při produkování jazyka dochází k procesu lexikalizace – převodu myšlenky v mluvené slovo. Ten má dvě fáze (Levelt, 1989, 1992):

• Propojení myšlenky se sémantickou a syntaktickou reprezentací slova (lemma).
• Propojení lemmy s fonetickou reprezentací slova (lexém).

S procesem lexikalizace souvisí jev „na špičce jazyka“ (tip-of-the-tongue state), který se v běžné řeči projevuje také jako „mám to na jazyku“. V takové chvíli člověk disponuje sémantickou a syntaktickou reprezentací slova (lemma), ale nedokáže ji propojit s fonetickou reprezentací (lexém).

Modely produkce jazyka

WEAVER (Word-form Encoding by Activation and Verification) (Levelt et al., 1999)

6ti fázový model, který předpokládá jednosměrný sériový proces šíření aktivace od pojmů až k artikulaci.

Pojmová příprava

Lexikální výběr (volba lemmy)

Morfologické kódování

Fonologické kódování

Fonetické kódování

Artikulace

Garretův sériový model řečové produkce (Garret, 1975)

Úroveň zprávy: pojmy a myšlenky, které chce řečník vyjádřit.

Funkční úroveň: myšlenky vyjádřené jako sémanticko-lexikální reprezentace spolu s jejich rolí ve větě (objekt / subjekt).

Poziční úroveň: implementace sémanticko-lexikálních reprezentací jako fonologických položek spolu se syntaktickou strukturou.

Fonetická úroveň: detailní reprezentace posloupnosti fonémů.

Artikulační úroveň: detailní reprezentace motorických signálů řídících řečový aparát.

Dellův paralelní model řečové produkce (Dell, 1986)

Věta je dle tohoto modelu simultánně plánována na sémantické, syntaktické, morfologické i fonologické úrovni. Jednotlivé úrovně se tak v průběhu vzájemně ovlivňují.

Produkce jazyka na úrovni diskurzu

Společná produkce jazyka více mluvčími se řídí určitými konverzačními pravidly (Sacks et al., 1974):

• Mluvčí se střídají.
• V daný moment mluví pouze jedna osoba. Simultánní mluva je běžná, ale krátká.
• Střídání bez mezer a bez překryvů jsou běžná.
• Pořadí není pevně dáno, ani délka příspěvku jednoho mluvčího.
• Počet mluvčích se různí.
• Rozhovor může být spojitý i nespojitý.

V průběhu konverzace také dochází k přirozené koordinaci chování účastníků. Koordinuje se tempo a rytmus řeči, tempo dýchání, volba slov a použitá gramatická struktura.

Při porozumění jazyka vycházíme z předpokladu, že jen málokdy říkáme přesně to, co máme na mysli – co je naším záměrem sdělit. Pochopení záměrů mluvčího vyžaduje pochopení tzv. implikatur neboli implikovaných významů řeči.

• Konvenční implikatury: pochopení obratů typu „Musím říct, že…“
• Konverzační implikatury: pochopení větných konstrukcí typu „Šel bych, ale…“
• Dodržování principů kooperativnosti: mluvčí přispívá do konverzace adekvátním způsobem (viz Griceova maxima).

Griceův princip kooperativnosti zahrnuje 4 všeobecně sdílená pravidla kooperativnosti v rámci konverzace.

• Maxima kvantity: neměli bychom posluchače zahlcovat, ani nebýt příliš struční.
• Maxima kvality: měli bychom sdělovat pouze informace, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou pravdivé.
• Maxima relevance: při popisu události bychom se měli držet hlavní myšlenky a podstaty sdělení, nezabíhat do pro adresáta nepodstatných podrobností.
• Maxima způsobu: pokud předáváme nějakou informaci, měli bychom ji sdělit přesně a jednoznačně.

Jazyk je také vnímán jako nástroj pro dosažení určitého cíle (Wittgenstein, 1953). V dané situaci jsou vyslovovány výpovědi s určitým konkrétním záměrem. Tyto výpovědi označujeme jako řečové akty. U řečových aktů rozlišujeme lokuce (slovní obsah) a ilokuce (záměr, s nímž je výpověď pronesena, pragmatická funkce). Hlavními druhy řečových aktů jsou:

• Reprezentativní: tvrzení, domněnky.
• Direktivní: příkaz, prosba.
• Komisivní: slib.
• Deklarativní: vynesení rozsudku.
• Expresivní: vyjádření pocitu, omluva, přivítání.

Jazyk může také představovat specifiky lidskou formu sociálního groomingu (Dunbar et al., 1997), tedy aktů sloužících k sociálním interakcím mezi jedinci.

Neurobiologie řeči

Řeč je významně lateralizovanou mentální funkcí. Zpravidla je lokalizována v levé hemisféře – u většiny praváků a až 70 % leváků (u některých leváků existuje specializovaná řečová centra v obou hemisférách). Syntax a lexikon se považují za funkce řečově dominantní hemisféry, o prozódii se předpokládá rozdělení v obou hemisférách s mírnou převahou hemisféry pravé.

Zásadní část procesů zodpovědných za zpracování jazyka probíhá v levé hemisféře v okolí Sylviovy rýhy. Součástí této perisylviánské jazykové sítě jsou především:

Brocova oblast: nachází se ve frontálním kortexu. Podílí se na vytváření řeči, její rychlosti a srozumitelnosti. V případě narušení v této oblasti vzniká tzv. Brocova afázie (expresivní afázie), která je charakteristická zachovaným porozuměním jazyku při výrazném narušení jeho produkce – zejm. fluence (plynulosti) a také prozódie – melodie a rytmus řeči je abnormální. Pacienti s Brocovou afázií mluví s velkými obtížemi, pomalu, často nejsou schopni produkce věty jako celku; jejich řeč je obsahově chudá. Význam sdělení je ovšem zachován.

Wernickova oblast: umístěna ve spánkovém laloku. Zodpovídá za porozumění mluvené a psané řeči. Při poškození v této oblasti vzniká tzv. Wernickova afázie (senzorická afázie), která je charakteristická narušením porozumění vlastní řeči a řeči druhých. Pacienti mají zachovanou schopnost melodické a plynulé řeči, ale sdělení jsou nesmyslná a nelogická.

Geschwindova oblast: gyrus supramarginalis, gyrus angularis. Oblasti bohaté na spoje vstupů ze sluchových, vizuálních a somatosenzorických oblastí. Předpokládá se u ní, že zajišťuje schopnost převádět příslušné slovo (v jeho mentální reprezentaci) z jedné podoby do druhé (např. z fonetické – zvukové do grafické – vizuální).

Multilingvismus

Je termín označující mluvčím aktivní a přirozené užívání více než jednoho jazyka. Specifickým případem multilingvismu je bilingvismus (dvojjazyčnost). Multilingvní mluvčí byli od raného dětství, kdy dochází k vytváření řečového systému, vystaveni osvojování více než jednoho jazyka (zpravidla dvěma, např. v rodinném prostředí). V případě dvojjazyčnosti rozlišujeme bilingvismus simultánní (dítě je vystaveno dvěma jazykům paralelně, např. jazykem jednoho z rodičů je čeština a druhého angličtina a s dítětem oba aktivně hovoří těmito jazyky) a bilingvismus sekvenční (dítě je vystaveno střídavě – v sekvencích – dvěma jazykům). Z výzkumů vyplývá, že bilingvní děti podávají horší výkon v jazykových testech (menší slovní zásoba, pomalejší reakce při pojmenování), ale lepší výkon v testech týkajících se exekutivních funkcí a kognitivní flexibility oproti běžné populaci.

Osvojování jazyka v ontogenezi

Kolem 3. měsíce se u dítěte objevuje tzv. broukání. Jde o procvičování a zkoumání tvorby hlásek nejrůznějšího charakteru. Později se objevuje žvatlání. V rámci něj zhruba od 4. či 5. měsíce dítě začíná členit tok svého zvukového projevu a produkovat „jazyku podobné zvuky“, v 7. – 8. měsíci dobře formuluje slabiky. Kolem prvního roku života dítě produkuje izolovaná jednotlivá slova (až 25 slov). V období zhruba od 1,5 do 2,5 let vytváří dítě dvouslovné kombinace pro pojmenování nejrůznějších jevů a následně začíná tvořit složitější věty, zahrnující spojky „a“, „nebo“ a další. Po dosažení 3 let věku má dítě zpravidla v určité míře osvojenou gramatickou strukturu mateřského jazyka a snaží se podřizovat své řečové projevy gramatickým pravidlům.

Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu "Obecná psychologie" na KPS FF UK. Dále vychází z přednášek a prezentací PhDr. RNDr. Terezy Nekovářové, Ph.D. a Mgr. Kamila Vlčka, Ph.D. v povinném předmětu "Kognitivní psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Literatura

Černý, J. (1996). Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.

Eysenck, M.W. & Keane, M.T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Sternberg, R.J. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.