Výchovné problémy žáků: Porovnání verzí
Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 2: | Řádek 2: | ||
=Výchovné problémy žáků ve škole = | =Výchovné problémy žáků ve škole = | ||
| + | Mezi nejčastěji zmiňované výchovné problémy můžeme řadit např. neplnění základních školních dovedností (záškoláctví, odmítání práce, špatné studijní výsledky), formy rizikového chování rizikové chování (sebepoškozování, konzumace psychoaktivních látek atd.) a nevhodné a delikventní chování (vulgarismy, agresivita, šikana, nevhodné sexuální chování, atd.).<ref name=":0" /><ref name=":1" /><ref>Pajor, J. (2009). ''Řešení výchovných problémů na základní škole''. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně</ref> | ||
==Význam „dobrého chování“ – úloha rodiny, školy i žáka== | ==Význam „dobrého chování“ – úloha rodiny, školy i žáka== | ||
Dobré chování ve škole je takové chování, které ''“umožňuje bezpečné, nerušené a současně efektivní směřování všech žáků ve třídě k maximálním vzdělávacím výsledkům".'' Výchovnou úlohu žáka zastupují jak rodiče, tak i učitel, jelikož se školní edukace skládá ze vzdělání a výchovy. Pokud třídu vnímáme jako systém, je patrné, že jedinec ovlivňuje své okolí, proto je v zájmu celého systému, aby se jednotlivci chovali vhodně a celý systém tím prospíval. Neřešené výchovné problémy mohou přerůstat v závažnější patologické chování. Pojem “slušné chování” provází řada dalších pozitivních vlastností, např. tolerance, ohleduplnost, které nás provází celým životem.<ref name=":0">Mertin, V., Krejčová L. a kol. (2013). Problémy s chováním ve škole. Praha: Wolters Kluwer.</ref> | Dobré chování ve škole je takové chování, které ''“umožňuje bezpečné, nerušené a současně efektivní směřování všech žáků ve třídě k maximálním vzdělávacím výsledkům".'' Výchovnou úlohu žáka zastupují jak rodiče, tak i učitel, jelikož se školní edukace skládá ze vzdělání a výchovy. Pokud třídu vnímáme jako systém, je patrné, že jedinec ovlivňuje své okolí, proto je v zájmu celého systému, aby se jednotlivci chovali vhodně a celý systém tím prospíval. Neřešené výchovné problémy mohou přerůstat v závažnější patologické chování. Pojem “slušné chování” provází řada dalších pozitivních vlastností, např. tolerance, ohleduplnost, které nás provází celým životem.<ref name=":0">Mertin, V., Krejčová L. a kol. (2013). Problémy s chováním ve škole. Praha: Wolters Kluwer.</ref> | ||
| − | == | + | ==Příčiny== |
| − | + | Příčiny '''výchovných problémů''' můžeme hledat na úrovni dítěte (psychický stav, chování), rodiny, školy, ale i kulturní či politické. Většinou se jedná o interakci některých z těchto faktorů, ať už jsou to právě dispozice dítěte, nevhodné vzorce pocházející od členů rodiny či aspekty na straně školy (ovlivňování vrstevníky, špatné vztahy s učiteli, nepříznivé klima třídy i školy). Záležet také může například na postoji kultury ke vzdělávání nebo obecnému respektu k učitelům a podobně.<ref name=":0" /> Je možné, že v některých kulturách vidina učitele jako autority klesla, stejně tak mohou být učitelé či náhled na vzdělávání ovlivňován z legislativní stránky. | |
| + | |||
| + | Na příčiny můžeme také nahlédnout z pohledu psychopatologie, kdy se za možnými výchovnými problémy skrývají neurotické poruchy či úzkostné poruchy, poruchy vzniklé stresem (posttraumatická stresová porucha), ale i specifické poruchy učení, hyperkinetické poruchy a poruchy chování. Za prožívaný stresem se může skrývat například hostilita a '''agresivita''', neschopnost koncentrace, nezájem o školu či také psychosomatické obtíže. Může se také stát, že nám příčina je na první pohled skryta a je jím například ztráta bližního. Vždy je na místě opatrnost a důkladné prošetření situace.<ref name=":0" /> | ||
| + | |||
| + | ===Tradiční pohled na problematické chování<ref name=":0" />=== | ||
| + | V této kapitole stručně představíme poruchy chování tak, jak je vnímá Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10. Více také na [[Diagnostika specifických poruch chování.]] Celá diagnostická podkapitola nese název "Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (F90-F98).<ref name=":3">''Duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka: mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize''. (2006). Praha: Psychiatrické centrum</ref> | ||
| − | + | ==== Hyperkinetické poruchy ==== | |
| + | Tato skupina poruch, do které patří notoricky známá hyperkinetická porucha chování (ADHD) a porucha aktivity a pozornosti (ADD), se může objevit u dítěte již v 5 letech života. Nejcharakterističtějším znakem je fluktuace pozornosti a neschopnost setrvat u činnosti. Dítě špatně reguluje svoji nadměrnou aktivitu. Okolí tyto děti vnímá jako impulzivní a "nevychované" či neukázněné. Vztahy s vrstevníky i dospělými je často díky zmíněným vlastnostem kompikovaný a mohou se dostávat do konfliktních situací.<ref name=":3" /> | ||
| − | + | ==== Poruchy chování ==== | |
| + | Tato obsáhle popsaná skupina poruch je specifická přítomností agresivního, disociálního či asociálního chování dítěte vůči ostatním (či majetku), a to v délce 6 měsíců a déle. Patří sem rvačky, zlé chování vůči ostatním, ničení majetku, lhaní, záškoláctví, výbuchy vzteku, neukázněné chování.<ref name=":3" /> | ||
| − | == | + | =====Porucha chování ve vztahu k rodině===== |
| − | + | Pro tuto poruchu jsou typické patologické vzorce chování projevované směrem k členovi nebo členům rodiny. Pro diagnostiku této poruchy je potřeba, aby agrese byla úplně či téměř úplně projevovaná směrem k rodině.<ref name=":3" /> Při včasném zásahu a kooperaci rodičů je zde příznivá prognóza.<ref name=":4">Theiner, P. (2005), Poruchy chování u dětí a dospívajících. ''Psychiatrie pro praxi.'' (2). 85-87.</ref> | |
| − | + | =====Nesocializovaná porucha chování===== | |
| + | Projevuje se hostilním a agresivním chováním žáka s nepřátelským postojem vůči vrstevníkům, ale i dospělým. Dítě není schopno navazovat hluboké a přátelské vztahy. Typické bývá páchání přestupků, tyranizování (dětí i zvířat), odmítání autorit, násilnické sklony (rvačky, vydírání, ničení majetku atd.). Tyto projevy jsou nejvíce patrné ve škole, kde dítě je nejvíce hodnoceno a je mu věnována pozornost tohoto druhu. Příčinou bývá velmi nepodnětné, zanedbávající až násilnické prostředí v rodině, šikana nebo také prožívání těžkého stresu. U této poruchy bývá velmi nepříznivá prognóza, může přerůst až do disociální poruchy osobnosti.<ref name=":3" /><ref name=":0" /><ref name=":4" /> | ||
| − | Na | + | =====Socializovaná porucha chování===== |
| + | Na rozdíl od nesocializované poruchy chování je jedinec dobře zařazen mezi své vrstevníky, nicméně se stále chová hostilně a agresivně. Tyto návyky si osvojuje jak v průběhu socializace, tak observačním učením (např. sledováním televize atd.). Dítě se v podstatě chová v souladu s normami, které platí v jeho prostředí, tudíž je hluboce zakořeněné, neuvědomuje si maladaptivní chování a nemá výčitky svědomí. Konkrétně může jít o delikvenci páchanou ve skupině, krádeže či záškoláctví.<ref name=":3" /><ref name=":0" />Narozdíl od nesocializované poruchy je zde příznivá prognóza.<ref name=":4" /> | ||
| − | === | + | =====Porucha opozičního vzdoru===== |
| − | + | Dítě je vzdorovité, neposlušné a provokativní, vzpurné, podrážděné. Nerespektuje pravidla, nechová se však násilnicky. Příčinou může být například autoritářský styl výchovy. Tato porucha je typičtější spíše u mladších dětí.<ref name=":3" /> | |
| − | + | Léčba poruch chování je nezbytně interdisciplinární a je vhodné, ne-li nutné, aby se na něm podíleli jak rodiče, tak škola či sociální služby. U mladších dětí se zvažují nejdříve nefarmakologické postupy, psychoterapie <ref name=":4" /> | |
| − | |||
| − | ==== | + | ====Smíšené poruchy chování a emocí==== |
| − | + | Kormě agresivního či discoiálního chování se zde vyskytují symptomy deprese či úzkosti. Konkrétně se projevuje tím, že je dítě smutné, nemá chuť k jídlu, nemá motivaci, mohou se vyskytovat i poruchy spánku, obsese a kompulze.<ref name=":3" /> | |
| − | ==== | + | ==== Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství ==== |
| − | + | Mezinárodní klaisifikace nemocí upozorňuje, že u této skupiny poruch je klíčový fakt, že jde o přiměřený vývoj dítěte, ale jedná se jen o zintenzivnění vývojového trendu. Patří sem separační úzkostná porucha, fobická anxiózní porucha, sociální anxiózní porucha, porucha sourozenecké rivality.<ref name=":3" /> | |
| − | |||
| − | |||
| − | + | ''Pro úplnost zmíníme, že se v této podkategorii poruch vyskytují tiky, jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem s dětství a dospívání (zde patří neorganická enuréza a enkopréza, poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku, stereotypní pohybové poruchy, koktavost a brebtavost atd.).''<ref name=":3" /> | |
| − | |||
===Příčiny na straně rodiny=== | ===Příčiny na straně rodiny=== | ||
Verze z 29. 5. 2020, 08:20
Obsah
- 1 Výchovné problémy žáků ve škole
- 1.1 Význam „dobrého chování“ – úloha rodiny, školy i žáka
- 1.2 Příčiny
- 1.3 Řešení
- 1.4 Právní aspekty
- 1.5 Externí organizace
Výchovné problémy žáků ve škole
Mezi nejčastěji zmiňované výchovné problémy můžeme řadit např. neplnění základních školních dovedností (záškoláctví, odmítání práce, špatné studijní výsledky), formy rizikového chování rizikové chování (sebepoškozování, konzumace psychoaktivních látek atd.) a nevhodné a delikventní chování (vulgarismy, agresivita, šikana, nevhodné sexuální chování, atd.).[1][2][3]
Význam „dobrého chování“ – úloha rodiny, školy i žáka
Dobré chování ve škole je takové chování, které “umožňuje bezpečné, nerušené a současně efektivní směřování všech žáků ve třídě k maximálním vzdělávacím výsledkům". Výchovnou úlohu žáka zastupují jak rodiče, tak i učitel, jelikož se školní edukace skládá ze vzdělání a výchovy. Pokud třídu vnímáme jako systém, je patrné, že jedinec ovlivňuje své okolí, proto je v zájmu celého systému, aby se jednotlivci chovali vhodně a celý systém tím prospíval. Neřešené výchovné problémy mohou přerůstat v závažnější patologické chování. Pojem “slušné chování” provází řada dalších pozitivních vlastností, např. tolerance, ohleduplnost, které nás provází celým životem.[1]
Příčiny
Příčiny výchovných problémů můžeme hledat na úrovni dítěte (psychický stav, chování), rodiny, školy, ale i kulturní či politické. Většinou se jedná o interakci některých z těchto faktorů, ať už jsou to právě dispozice dítěte, nevhodné vzorce pocházející od členů rodiny či aspekty na straně školy (ovlivňování vrstevníky, špatné vztahy s učiteli, nepříznivé klima třídy i školy). Záležet také může například na postoji kultury ke vzdělávání nebo obecnému respektu k učitelům a podobně.[1] Je možné, že v některých kulturách vidina učitele jako autority klesla, stejně tak mohou být učitelé či náhled na vzdělávání ovlivňován z legislativní stránky.
Na příčiny můžeme také nahlédnout z pohledu psychopatologie, kdy se za možnými výchovnými problémy skrývají neurotické poruchy či úzkostné poruchy, poruchy vzniklé stresem (posttraumatická stresová porucha), ale i specifické poruchy učení, hyperkinetické poruchy a poruchy chování. Za prožívaný stresem se může skrývat například hostilita a agresivita, neschopnost koncentrace, nezájem o školu či také psychosomatické obtíže. Může se také stát, že nám příčina je na první pohled skryta a je jím například ztráta bližního. Vždy je na místě opatrnost a důkladné prošetření situace.[1]
Tradiční pohled na problematické chování[1]
V této kapitole stručně představíme poruchy chování tak, jak je vnímá Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10. Více také na Diagnostika specifických poruch chování. Celá diagnostická podkapitola nese název "Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání (F90-F98).[4]
Hyperkinetické poruchy
Tato skupina poruch, do které patří notoricky známá hyperkinetická porucha chování (ADHD) a porucha aktivity a pozornosti (ADD), se může objevit u dítěte již v 5 letech života. Nejcharakterističtějším znakem je fluktuace pozornosti a neschopnost setrvat u činnosti. Dítě špatně reguluje svoji nadměrnou aktivitu. Okolí tyto děti vnímá jako impulzivní a "nevychované" či neukázněné. Vztahy s vrstevníky i dospělými je často díky zmíněným vlastnostem kompikovaný a mohou se dostávat do konfliktních situací.[4]
Poruchy chování
Tato obsáhle popsaná skupina poruch je specifická přítomností agresivního, disociálního či asociálního chování dítěte vůči ostatním (či majetku), a to v délce 6 měsíců a déle. Patří sem rvačky, zlé chování vůči ostatním, ničení majetku, lhaní, záškoláctví, výbuchy vzteku, neukázněné chování.[4]
Porucha chování ve vztahu k rodině
Pro tuto poruchu jsou typické patologické vzorce chování projevované směrem k členovi nebo členům rodiny. Pro diagnostiku této poruchy je potřeba, aby agrese byla úplně či téměř úplně projevovaná směrem k rodině.[4] Při včasném zásahu a kooperaci rodičů je zde příznivá prognóza.[5]
Nesocializovaná porucha chování
Projevuje se hostilním a agresivním chováním žáka s nepřátelským postojem vůči vrstevníkům, ale i dospělým. Dítě není schopno navazovat hluboké a přátelské vztahy. Typické bývá páchání přestupků, tyranizování (dětí i zvířat), odmítání autorit, násilnické sklony (rvačky, vydírání, ničení majetku atd.). Tyto projevy jsou nejvíce patrné ve škole, kde dítě je nejvíce hodnoceno a je mu věnována pozornost tohoto druhu. Příčinou bývá velmi nepodnětné, zanedbávající až násilnické prostředí v rodině, šikana nebo také prožívání těžkého stresu. U této poruchy bývá velmi nepříznivá prognóza, může přerůst až do disociální poruchy osobnosti.[4][1][5]
Socializovaná porucha chování
Na rozdíl od nesocializované poruchy chování je jedinec dobře zařazen mezi své vrstevníky, nicméně se stále chová hostilně a agresivně. Tyto návyky si osvojuje jak v průběhu socializace, tak observačním učením (např. sledováním televize atd.). Dítě se v podstatě chová v souladu s normami, které platí v jeho prostředí, tudíž je hluboce zakořeněné, neuvědomuje si maladaptivní chování a nemá výčitky svědomí. Konkrétně může jít o delikvenci páchanou ve skupině, krádeže či záškoláctví.[4][1]Narozdíl od nesocializované poruchy je zde příznivá prognóza.[5]
Porucha opozičního vzdoru
Dítě je vzdorovité, neposlušné a provokativní, vzpurné, podrážděné. Nerespektuje pravidla, nechová se však násilnicky. Příčinou může být například autoritářský styl výchovy. Tato porucha je typičtější spíše u mladších dětí.[4]
Léčba poruch chování je nezbytně interdisciplinární a je vhodné, ne-li nutné, aby se na něm podíleli jak rodiče, tak škola či sociální služby. U mladších dětí se zvažují nejdříve nefarmakologické postupy, psychoterapie [5]
Smíšené poruchy chování a emocí
Kormě agresivního či discoiálního chování se zde vyskytují symptomy deprese či úzkosti. Konkrétně se projevuje tím, že je dítě smutné, nemá chuť k jídlu, nemá motivaci, mohou se vyskytovat i poruchy spánku, obsese a kompulze.[4]
Emoční poruchy s nástupem specifickým pro dětství
Mezinárodní klaisifikace nemocí upozorňuje, že u této skupiny poruch je klíčový fakt, že jde o přiměřený vývoj dítěte, ale jedná se jen o zintenzivnění vývojového trendu. Patří sem separační úzkostná porucha, fobická anxiózní porucha, sociální anxiózní porucha, porucha sourozenecké rivality.[4]
Pro úplnost zmíníme, že se v této podkategorii poruch vyskytují tiky, jiné poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem s dětství a dospívání (zde patří neorganická enuréza a enkopréza, poruchy příjmu potravy v kojeneckém a dětském věku, stereotypní pohybové poruchy, koktavost a brebtavost atd.).[4]
Příčiny na straně rodiny
Rodiče poskytují dítěti v podstatě model chování. Zásadní je uspokojování základních psychických potřeb dítěte (potřeba stabilního a pozitivního emočního vztahu, bezpečí a jistoty, osobního uznání, otevřené budoucnosti a podnětného prostředí). Ne všechny děti však mají to štěstí naplnění těchto potřeb, avšak i jisté nepříznivé podmínky mohou být pozitivním přístupem rodičů překonány.
Mezi rizikové faktory patří například neúplná rodina (ztráta jednoho nebo obou rodičů) včetně fyzické nepřítomnosti jednoho z rodičů (pracovní vytížení, rozvod, atd.), chudoba či nízký socioekonomický status, duševní onemocnění rodičů (např. závislost) či zanedbávání dítěte (agresivní, ponižující, ubližující chování od rodičů).
Pakliže výchovné problémy pramení z dysfunkčního rodinného prostředí, je povinností učitele na ně upozornit.[1]
Příčiny na straně školy
V prvních ročnících školy je role učitele neopomenutelná, ale stejně tak působí na jedince vrstevníci a ostatní zaměstnanci školy (ostatní učitelé, vychovatelé, ředitel atd.)
Běžná škola funguje na principu vynucených aktivit a absolutní nerespektování individuality jedince pak může v extrémních případech vést až k hyperaktivitě nebo apatii, v obou případech nepodání výkonu. Někteří autoři tedy zastávají názor, že má ve škole individualizace své místo. Nepochybně výrazným faktorem je osobnost učitele.
Mezi rizikové faktory na straně školy řadíme příliš mnoho vynucených aktivit, nezajímavou výuku, náročnou výuka či látku, nepřizpůsobení disabilitě žáka (vady sluchu, zraku, SPU atd.), nedostatečné profesní a lidské kompetence učitele (sarkasmus, výsměch, ponižování, křik, vyjadřuje se nepříznivě o jejich budoucnosti, nepomáhá) nebo špatné vztahy s vrstevníky či s žáky z jiných ročníků.
Řešení
Jedno z obecně platných pravidel je volit nejprve mírnější, podpůrnější metody dříve než tresty a restrikce s výjimkou situací, kdy může docházet k tzv. nebezpečí z prodlení. Tuto zásadu uplatňujeme i ve vztahu k rodičům. Nikdy nenecháváme problém dojít do závažností, podchycujeme maličkosti.[1]
Tradiční metody se se výzkumech nejeví jako efektivní (ať už na straně rodiny - bití, polévání vodou, vyhrožování, tak na straně učitele). Tresty dítě neučí nic nového. Základem je podpora a pomoc. Výše jsme uvedli diagnostický přístup k možným poruchám chování, z pohledu učitele je však toto rozdělení brát jako orientační strukturu, ne jako jednoznačný návod k intervencím.[1]
Práce s žákem
Pakliže se u žáků vyskytuje nepříznivé chování, je vhodné si vést záznamy (portfolio) o výukových pokrocích a neb událostech (zejména např. zesilující se přestupky atd.). Toto portfolio slouží také pro zpětnou vazbu žákovi či rodičům.
Videotrénink interakcí – po souhlasu s rodiči a učitelem se pořizuje záznam z výuky, jež se s odborníkem analyzuje.
Funkční analýza chování – pakliže se vyskytne nepříznivé chování, analyzuje se jeho příčina a okolnosti vzniku, aby se lépe takovému chování porozumělo. Odstranění podnětů, které takovéto chování spouští a podporují je vhodné.
Diagnostika vycházející z činnosti – zejména ze hry nebo učení. Sledují se reakce a průběh.
Reakce na intervenci – učitel přistupuje k chování žáků běžným způsobem - v souladu s požadavky školy, věkem a složením žáků.
Konkrétní postupy při výskytu nežádoucího chování mírného charakteru
U mírnějších prohřešků (vyrušování, bavení se, dělání nežádoucích zvuků,...) pomůže například zejména odkázání se na předem domluvená pravidla nebo odstranění rušivých předmětů (např. odebrání předmětu, který přitahuje pozornost, navrácení po výuce) nebo poukázat na nevhodné chování s podpořením smyslu pro odpovědnost (např. „Honzo, když šustíš sáčkem, je to příliš hlasité a ruší to ostatní.“). Některé typy chování lze "ignorovat" (ne však doslova, aby žák nezískal přesvědčení, že si učitel nevšiml) a použít neverbální signály, postavit se k žákovi, případně se jej dotknout, změnit tón hlasu. Možné je využít i humor, nesmí se však jednat o sarkasmus, ironii či výsměch!
Pokračuje-li žák ve vyrušování, někdy může být nápomocno tzv. "netrestající vyloučení" – učitel ho pošle napít se, odnést něco mimo třídu atd. Vhodné je také předávat zodpovědnost a kompetence („Co bys dělal na mém místě?“), možnost volby („Buď se vrať na místo, nebo si sedni do volné lavice vzadu.“) a zároveň odvracet od nereálných slibů, které někdy žáci mohou dávat („Už to nikdy neudělám.").
Je však také důležité se zamyslet co je spouštěčem nevhodného chování; chová-li se tak více žáků či celá třída, změníme průběh hodiny - oživíme hodinu nebo změní prostředí třídy (vyvětrání atd.).
V každém případě je potřeba podporovat žáky, vzbouzet v nich zájem, zapojit do činnosti, podpořit ve výkonu činnosti poskytnutím vodítek či návodu, podporovat překonání překážek a posilovat pozitivní a žádoucí chování (pochvalou).
Jak přistupovat k závažnějším prohřeškům
Nejprve problém řešíme na úrovni žáka. Byla-li předem domluvena pravidla a následky plynoucí z nedodržování, řídíme se podle tohoto a případně opatření nabírají na intenzitě. Můžeme žákovi odebrat nějaké výhody (v závislosti na fungování třídy, například nedostane volnou zábavu na konci hodiny). Dalšími opatřeními může být vyloučení z aktivity (na krátkou dobu, například 5-10 minut), změnit rozsazení ve třídě. Někdy bývá efektivní zadat žákovi zamyšlení nad chováním a sebereflexe (žák se zamyslí, v čem vznikl problém a jakou roli v něm sehrál) nebo zůstat po škole (z logických důvodu, např. dokončení nedokončené práce, po omezenou dobu, např. 30 minut). Selžou-li předchozí doporučení, následuje rozhovor s rodiči (selhaly-li předchozí doporučení), ve výjimečných případech lze žáka vzít k řediteli.
Další specifické situace – záškoláctví[2]
Záškoláctví můžeme dělit na impulzivní (nárazový únik) nebo účelové. Následkem je vysoce pravděpodobná školní neúspěšnost a předčasné ukončení vzdělávání. Kázeňská opatření (viz dále) tento problém sám o sobě neřeší. Efektivní je zainteresovat rodiče a stanovení individuálního výchovného plánu. Důležité je porozumět příčině, můžeme řešit záškoláctví opatřeními, ale nebude-li odstraněna příčina, může úspěšnost poklesnou. Někdy totiž absenci omlouvají i rodiče (obavy z reakce škol, chtějí aby se staral o sourozence atd.). Je potřeba sledovat tyto faktory - poruchy chování, hyperkinetické poruchy, snížený intelekt, specifické poruchy učení, nízké sebevědomí, nedobré interpersonální vztahy se spolužáky i učiteli, nezvládání učiva, nepodnětné rodinné prostředí, ale také zda nejsou pro žáka nudné hodiny.
V případě řešení záškoláctví lze v prvé řadě motivovat žáky odměnou, pakliže budou plnit docházku (např. různé soutěže v docházce) a také zdůraznit možné důsledky, co se bude dít, pokud zameškám učivo s důrazem na individuální zodpovědnost a osobní prospěch
Práce s agresivitou[6]
Agresivní chování je potřeba okamžitě přerušit. Pakliže je nutný trest, měl by být okamžitý, ne s prodlevou, je potřeba trestat jednoznačně a za chování, nikoliv jako člověka. Pokud jde o rvačku, ideální je neřešit v přítomnosti publika. Stejně jako u záškoláctví je na místě zjišťovat příčiny.
Krádež, lhaní [6]
I zde se vyplatí pátrat po zdrojích tohoto chování. Je potřeba vyjádřit jasně negativní postoj vůči lhaní a krádežím, ale neodsoudit dítě. Efektivní se jeví dávat žákovi svobodnou volbu - vrátit nebo nahradit předmět, někdy je vhodné aby si žák sám navrhl trest (spoluúčast na postihu). Dáváme dítěti možnost nápravy a také jistotu, že mu bude odpuštěno (pakliže se přestupek nebude opakovat).
Dalším frekventovaným jevem je šikana viz. šikana a možné intervence.
Poradenství
Někdy bývá efektivním řešením nebo alespoň součást řešení poradenský rozhovor, kde dáme dítěti prostor pro vyjádření vlastních potřeb a vysvětlení chování. Takovýto rozhovor by měl být pro žáka bezpečný z hlediska projevení emocí a důvěrný. Nezavazujte se však k mlčení („Nikomu nic neřeknu.“) ale upozorněte, že pokud půjde o velmi závažnou věc (zneužití, zanedbání), budete se muset poradit.[2]
Individuální výchovný plán (IVýP)[1]
Dříve, než se uchýlíme k IVýP, lze ze sboru učitelů stanovit garanta žáka – může jím být výchovný poradce nebo metodik prevence; s žákem řeší vzniklé problémy, nejde však o terapii. Jak již bylo řečeno, dáváme žákovi pocit kompetentnosti; že se o něj někdo zajímá, stará, ale nebude ho hájit, společně se s ním podílí na změně situace. Uchýlíme se k IVýP, nenecháváme vše jen na dítěti, ale zapojujeme do výchovného plánu i vrstevníky (např. posadíme jej do lavice s osobou, která ho příznivě ovlivňuje atd.). Důležité je však také zapojit rodiče, podpořit je, rodič musí vědět, že je respektován jako „odborník na výchovu svého dítěte“
K individuálnímu výchovnému plánu se uchyluje v případě výraznějších problémů. Můžeme jej vnímat jako jakousi smlouvu o opatřeních při výchově. Vychází z následujících tezí:
- Škola je zaměřena pozitivně a podpůrně na vzdělávání a výchovu, ne represivně.
- Výchovné potíže se neobjevují naráz v plné síle, vždy jim něco přechází.
- Dítě samotné nemusí mít dost sil na zvládnutí problematické situace. Rodiče a škola mu jsou povinni být nápomocni.
- V prvé řade zmírňujeme negativní projevy a vytváříme a podporujeme pozitivní.
- Na řešení se nepodílí jen externí složky (PPP, střediska výchovné péče, atd.), ale školní prostředí.
V IVýP jsou následující náležitosti: stručný, ale konkrétní popis problému; odměny při zdaru plnění cíle, ale i opatření při neplnění; harmonogram schůzek, atd. Jedná se o dokument, který má charakter závazku – ideální je, aby byly tři vyhotovení – pro učitele, dítě a rodiče.
Při plnění IVýP se dá narazit na několik překážek. Na straně rodičů může jít o nenavštěvování školy, odmítají spolupracovat, jsou agresivní, neplní dohodu, bagatelizují, kryjí dítě. Každý tento problém má své řešení, obecně se ale dá říci, že se ptáme na potřeby rodičů, aby se jejich postoj mohl zlepšit, v závažnějších případech přizveme externího člověka či organizaci.
Práce s třídou[7][1]
Základem preventivních opatření může být dobrý management třídy. Významnou složkou jsou kompetence učitele. Dobře adaptovaná třída je v rukou učitele. Na místě je tedy cílený rozvoj sociálních dovednosti - podpora spolupráce v kolektivu. Nechodí-li žák do školy rád (pocit, že ho učitel nemá rád nebo není přijímáno kolektivem), mohou se pak výchovné problémy objevit tím spíše. Děti mají také sklony k psychosomatickým projevům (bolesti „bříška“, hlavy, choroby), které lze vnímat jako projev nepříznivých interpersonálních vztahů.
Na počátku je tvorba pravidel. Učitel, pakliže jde o nový kolektiv, nedává příliš velkou příležitost k vytváření pravidel kolektivem. Na vytváření základních pravidel, dodržování a řešení v případě nedodržování se však kolektiv podílí. Učitel pak trvá na jejich dodržování a vymáhání, přičemž nejsou-li pravidla dodržována, zavádí se intenzivnější opatření. Na postupech (jak činnosti provádět) se učitel s dětmi radit nemusí. Obecně se dá držet počtu 5-7 konkrétních pravidel.
Je důležité, aby žáci byli stále zaměstnáni. Učitel by neměl dávat žákům šanci se nudit. V praxi to znamená, že pakliže učitel řeší individuální problém, zaměstná zbytek třídy. Stejně tak pokud je jeden žák s nějakým úkolem hotov dřív, než zbytek třídy, zaměstná i jeho. Pozornost věnuje i žákovi, který z nějakého důvodu nezvládá splnit úkol.
Pravidelnost hodin a jejich průběhu je důležitá, dává pocit bezpečí a jistoty.
Učitel by měl předvídat – pokud je žák, který neustále chodí v hodině na záchod, pošle jej na záchod před hodinou atd.
Posilování pozitivního chování a návyků. Nečekáme na prohřešek, ale všímáme si a zvědomujeme pozitivní chování.
Práce s rodiči[1]
Ponižuje-li rodič své dítě, klade na něj velké nároky, nechválí. V takovém případě je taktéž vhodné vysvětlit rodiči, že svým chováním podněcují bezmocnost svého dítěte na tom něco změnit na stávající situaci. V rozhovoru s rodičem neobviňovat, nesdělovat „absolutní pravdu“, nekárat. Je vhodné poukazovat na cíle žáka („Aby mohl vystudovat školu, je potřeba,…“) a na pravidla školy či třídy. Když rodič odmítá spolupracovat nebo nenavštěvuje školu, je vhodné je přizvat k řešení problému a motivovat je. Pakliže přesto nejeví zájem, dá se obrátit na externí organizace, v krajním případě na OSPOD. Pakliže jsou rodiče agresivní, neopětujeme palbu, ale chováme se vlídně a vstřícně. Můžeme udeřit na citlivou stránku („Mluví o vás hezky.“).
Právní aspekty
Z hlediska právního se můžeme odvolávat na následující dokumenty – školní řád, školský zákon, Listinu základních práv a svobod, trestní zákoník, zákon o pedagogických pracovnících, o ochraně veřejného zdraví atd.
Pakliže žák porušuje povinnosti stanovené právními předpisy nebo školním řádem, lez se uchýlit ke kázeňským opatřením: napomenutí třídního učitele, důtka třídního učitele, důtka ředitele školy. Snížená známka z chování není brána jako kázeňské opatření a uděluje se v závažných situacích. Nejzávažnější kázeňské opatření je pak podmínečné vyloučení a vyloučení ze školy (např. hrubé slovní a fyzické útoky vůči pracovníků školy, šikana, ničení majetku atd.).
Některé problematické chování dětí je právně zakotveno a vyžadují sociálně-právní ochranu. Jedná se zejména o děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život, zanedbávají školní docházku, požívají návykové látky, provozují prostituci, spáchaly trestný čin, přestupky, ohrožují ostatní lidi, opakovaně utíkají z domova a nebo děti, na kterých byl spáchán trestný čin či jsou zanedbávané svými rodiči či někým jiným.
Škola má povinnost se podívat na prevenci vzniku sociálně patologických jevů a vzniklé jevy v prostředí školy řešit (viz. Doporučení výše a specifická prevence). Pokud se ale chování objeví mimo prostředí školy, je vhodné, aby byli uvědoměni rodiče.
Rodič má povinnost zajistit pravidelnou školní docházku, případně se na vyzvání ředitele školy účastnit na projednávání závažných otázek. Mezi povinnosti se řadí i informovat školu ohledně zdraví dítěte (či jiných závažných souvislostech majících vliv na vzdělávání), oznamovat škole další důležité údaje (trvalý pobyt, jméno, rodné číslo atd.) a především zdůvodňovat nepřítomnost žáka ve škole (nejpozději do 3 kalendářních dnů).
Pakliže nedochází k plnění rodičovských povinností a nelze jich docílit běžnou spolupráci, může se škola obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). K tomu by se však mělo uchylovat v případě krajně nezbytných situací, tak jako na Policii ČR.
Externí organizace
Žákovi také může být umožněno dostát speciálním vzdělávacím potřebám – v pedagogicko-psychologických poradnách a nebo speciálně pedagogických centech. Takového děti pochází z rodin s nízkým socioekonomickým statusem, nebo jim byla nařízena ústavní nebo ochranná výchova. Také jde o děti s zdravotním postižením nebo znevýhodněním.
Další možností je spolupráce se střediskem výchovné péče. Ty se zaměřují na problematiku poruch chování. Co je však dvojsečnou zbraní je nutnost dobrovolného souhlasu dítěte. Jednak právě to bývá komplikace, ale pakliže k němu dojde, je základem úspěchu. SVP nabízí ambulantní (individuální konzultace a terapeutické skupiny) i celodenní a internántní (pobytovou) péči. Ambulantní by měla předcházet pobytové.
Tyto střediska mohou také realizovat sociometrická šetření třídy, musí o ně však zažádat škola.
Reference
- ↑ 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 Mertin, V., Krejčová L. a kol. (2013). Problémy s chováním ve škole. Praha: Wolters Kluwer.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 Kyriacou, Ch. (2005). Řešení výchovných problémů ve škole. Praha: Portál.
- ↑ Pajor, J. (2009). Řešení výchovných problémů na základní škole. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
- ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 4,8 4,9 Duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka: mezinárodní klasifikace nemocí - 10. revize. (2006). Praha: Psychiatrické centrum
- ↑ 5,0 5,1 5,2 5,3 Theiner, P. (2005), Poruchy chování u dětí a dospívajících. Psychiatrie pro praxi. (2). 85-87.
- ↑ 6,0 6,1 Ondráček, P. (2003). Františku, přestaň už konečně zlobit, nebo...informace a podněty pro pedagogickou práci s žáky, kteří se chovají při výuce rušivě. Praha: ISV
- ↑ Čapek, R. (2010). Třídní klima a školní klima. Praha: Grada
Externí odkazy
www.rodicevitani.cz
http://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicke-dokumenty-doporuceni-a-pokyny
Klíčová slova
výchovné problémy, poruchy chování, záškoláctví, agresivita, individuální výchovný plán
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
