Vědomí

= nepřetržitý proud psychických zážitků (stream of consciousness – W. James), který je typický kontinuitou, osobní charakteristikou a proměnlivostí - základní psychologická kategorie a současně jeden z ústředních problémů teoretické psychologie se značným dopadem v oblasti aplikační

Základní pojmy

- vědomí – consciousness (ve smyslu „vědomost“ – knowledge, cognizance, learning)

- uvědomování (být si vědom něčeho, včetně vlastního vědomí, tj. vědomí o vědomí) - awareness

- bdělost - vigilance - alertness (základní předpoklad aktivace vědomí)

- lucidita – jasnost vědomí, je určována zvláštní úrovní vigilance

- vědomý - deliberate, conscious, aware

- alterované stavy vědomí

- bezvědomí vs. spánek (objektivní odlišení pomocí EEG)

- kóma – stav hlubokého bezvědomí, v němž se vytrácí cyklus bdění a spánku, vznikající při narušení funkcí retikulárně-aktivačního systému

- somnolence – kvantitativní porucha vědomí, projevující se snížením lucidity, jde o stav zastřeného vědomí, projevující se jako ospalost při vyčerpání, lehčí intoxikaci nebo nemoci + zhoršení percepce, zpomalení myšlení a horší kontakt s okolím

- sopor (torpor) – kvantitativní porucha vědomí, těžší než somnolence, ale lehčí než kóma, projevující se jako hluboký či tvrdý spánek, kontakt s okolím jen na velmi intenzívní podnět a časově omezený, reakce na bolest zachována

Základní kategorie vědomí

- prožívání

- poznání (kongnice)

- vztah (hodnotící soudy apod.)

- vědomí jako evidence vlastních prožitků při realizaci vztahu k realitě

• Klasifikace způsobů utváření vědomí (R. E. Ornstein)

- Atomistický typ utváření vědomí (asocianistický) racionální a logické postupy poznání světa, založen na intelektových schopnostech, cirkadiální rytmicita: denní typ, explicitní, kauzální, adjektivum lineární, způsob využívající argumentace k vystavění vztahu, typ mužský (argumentující)

- Celostní typ utváření vědomí smyslové poznání, intuitivní postupy, řešení problému syntézou, způsob argumentace: implicitnost, cirkadiální typ: noční, způsob argumentace: nelineární, nepřímo postupující, hledisko intrasexuálních rozdílů: typ ženský

Podstata vědomí

- vědomím se nejčastěji myslí souhrn, struktura obsahů skutečnosti a plánů činnosti individua, tj. jakýsi "vnitřní psychický prostor", v jehož rámci se odehrává duševní život

- vědomí je vnitřním modelem skutečnosti

- vědomí je vnitřním programem činností, jehož základní funkcí je možnost reflektovat skutečnost a připravit vhodné plány činností a jednání

- základními kategoriemi obsahů vědomí jsou: prožívání, poznání, vztah - vědomí je evidence vlastního prožívání a jednání i vlastních obrazů a plánů činnosti a realizovatelných činů

Hlavní funkce vědomí

1. Orientační funkce - Sběr, skladba a ukládání informací, orientace v místě, čase a prostoru, opakem je dezorientace allopsychická orientace – orientace ve vnějším, zevním prostředí autopsychická orientace – adekvátní si uvědomování sebe sama somatopsychická orientace – správné vnímání vlastního těla

2. Kontrolní funkce – identifikace chyb a omylů ve vztahu k realitě. Rozpoznání dopadů našich aktů na okolí (druhé lidi). Oslabeno u psychopatických osobností. Soulad mezi plány a výsledky činnosti. Zpětná vazba ke korigování jednání.

3. Integrační funkce vědomí – intrapsychická koheze, vzájemná propojenost psychiky.

Uvědomování

Uvědomování (awareness) je chápáno jednak jako - pomyslný reflektor, osvětlující psychické obsahy subjektu, - jednak jako úroveň bytí, na níž se psychické jevy specifikují ve svých zážitkových a obsahových charakteristikách. Uvědomování se vyznačuje různými stupni ostrosti, pro které se užívá pojmu vigilita nebo vigilance (z lat. vigilantia = bdělost).

Intenzita uvědomování

- Lucidita (z lat. lux = světlo) vyjadřuje stupeň jasnosti, bdělosti uvědomování, na níž závisí, zda si je jedinec vědom souvislostí, obsahu a důsledků svého jednání. Jasné, bdělé, lucidní vědomí je podmínkou efektivní orientace v realitě.

- Snížená jasnost a bdělost vědomí prochází několika fázemi od zaujatého, přes zastřené vědomí, dále somnolenci (ospalost), sopor či torpor (porucha vědomí úrovně tvrdého spánku) až po úplné bezvědomí (kóma). Je třeba tyto změny vědomí odlišit od spánku, kdy vědomí zůstává zachováno. V průběhu změn dochází ke zpomalení a ztížení duševní činnosti a ztrátě přesnosti všech reakcí.

- Na druhou stranu může být překážkou též hyperlucidita, nadměrné či příliš jasné a ostré vědomí, zvl. v těch případech, kdy je podmínkou optimální činnosti automatizace, tj. realizace činnosti s využitím algoritmů.

- Zvláštní kvalitou vědomí je extáze, považované za jakýsi krajní stupeň vyjimečného emočně-konativního nastavení, vytržení, vyznačující se přílivem energie, úsilím a odhodláním k činnosti, gestikulací, mimikou atd. Dříve se tento jev označoval jako exaltace.

- Extatický stav bez uvedených vnějších projevů má i stav hlubokého ponoření a soustředění na předmět, což se především v mystické a náboženské literatuře označuje jako meditace a kontemplace. Jde naopak o odpoutání od vnějších podnětů a současně se většinou vyskytuje bodové zúžení vědomí.

Typologie lucidity

- V úrovni lucidity dochází k pravidelnému kolísání, odpovídajícímu běžnému cirkadiálnímu rytmu lidské aktivity se dvěma optimy (kolem 11. a 17. hod.) a pesimem kolem 14. hod.

- Existují však i interpersonální diference ve vývoji lucidity. Psychofyziologická šetření (Hampp, Ostberg) prokázala existenci asi u 30 % jedinců preferenci večerních aktivit (typ sovy). Tito lidé mají tendenci vstávat ráno pozdě, dlouho se probírat a teprve odpoledne nebo večer se dostávají do stavu plné bdělosti. Asi u 15 % lidí byla zjištěna preference ranních aktivit (typ skřivánka). Tito lidé se ráno snadno a lehce probouzejí a jsou nejvýkonnější dopoledne. Hůře se přizpůsobují změnám pracovní doby (zvl. v případech směnnosti).

- Zbytek populace (cca 55%) nepatří k těmto vyhraněným typům a je schopen se relativně flexibilně přizpůsobovat změnám režimu aktivit vědomí (výhoda pro směnné provozy, ale též pro profese, v nichž je třeba ad hoc pružného přizpůsobení povaze práce, náročnosti úkolu, tempu, pracovním podmínkám atd.).

Časové vědomí

1 Situační čas

krátkodobé úseky sloužící k zachycení výsledků bezprostředního vnímání

2 Biografický čas

vymezen zrozením a smrtí. V těchto hranicích se uskutečňuje individuální existence člověka, generují se zde i představy o délce vlastního života (podle analogie s délkou života předků, průměrnou délkou života v dané době a společnosti, vlastním zdravotním stavem atd.) a veškeré s tím související časové plánování.

3 Historický čas

zahrnující delší období několika generací. Zde se rozvíjejí úvahy o genealogické posloupnosti (směna generací v rámci rodu). Historický čas plyne různou rychlostí podle bohatosti událostí.

• P. Fraisse výzkumně potvrdil závislost subjektivního vnímání času na úrovni aktivity a motivace - s jejich výší stoupá i rychlost prožívání času.

• G. Backman zjistil, že prožívání fyzikálního toku času se s věkem zrychluje. U dítěte ve věku 1 roku je prožívání fyzikálního času asi šestkrát pomalejší, než ve věku 10 let.

• Tento jev se vysvětluje:

a) pomocí konstruktu fyziologického času. Čím je člověk starší, tím méně v jednotce fyzikálního času proběhne fyziologických událostí. Pociťování menšího fyziologického dění v jednotce fyzikálního času tak navozuje dojem, že tato jednotka je mnohem kratší, než u mladších osob.

b) kromě toho se zde uplatňují i kognitivní aspekty – plynutí času je závislé též na množství poznávacích aktivit v daném časovém úseku včetně síly podnětů, jejich frekvence, trvání a významu.

- biografický čas plyne jinak, než čas situační. Subjektivní prožitek toku času je ovlivněn také fyziologickými a biochemickými změnami (zvýšená teplota navozuje pocit rychlejšího toku času)

• Inspekční čas

- T. Nettelbeck a jeho spolupracovníci (Nettelbeck, Lally, 1976; Nettelbeck, 1987; Nettelbeck, Rabbitt,1992) navrhli pracovat s pojmem inspekční čas, jehož podstatou je tzv. zraková inspekce, tj. prohlédnutí cílového podnětu ve vymezeném časovém limitu a určení určitého identifikačního znaku (na které straně cílového podnětu se nachází kratší čára, což se označuje stisknutím buď levého, nebo pravého tlačítka na klávesnici). Základní proměnnou je zde doba, po kterou je prezentován cílový podnět, nikoli rychlost reakce.

Místní vědomí

• Člověk žije v prostoru na vymezeném místě a ve vymezeném čase. Lidské vědomí získává postupně prostřednictvím prožitků, obrazů událostí a plánů činnosti místní a časové určení.
• Utváří se tak postupně tzv. topické vědomí (z řec. topos = místo), tj. člověk zařazuje postupně události i svůj vztah k nim většinou ve vztahu ke své tělesné pozici, v níž jedinec je středem událostí a ve vztahu k tomuto středu pak lokalizuje polohu dalších osob a předmětů a děj událostí.
• Psychologie dosud neumí zcela spolehlivě určit, zda kladení sama sebe do centra je či není znakem subjektivně laděného, egocentrického vztahu k životu, a zda teprve schopnost decentrace není znakem generující se objektivizace vidění světa.
• K charakteristice této lokalizace lze použít následujících základních bipolárních pojmů, vztahovaných k sobě samému: zde - tam; vpředu - vzadu; nalevo - napravo; nahoře - dole; doma - venku; blízko - daleko.

Světonázorové vědomí

• Světonázorové vědomí je možno chápat jako interiorizaci sociálních reprezentací klíčových jevů a událostí života, jež v průběhu konstituování individuálního vědomí vystupují jako podklady či "instrukce", jako poznávat, hodnotit a uchovávat realitu a jak v reakci na to jednat.
• Sociální reprezentace zahrnují názory a představy filozofické, estetické, morální, právní, ekonomické, sociální, politické atd., sdílené členy nejrůznějších sociálních, profesních, věkových, zájmových atd. skupin.
• Archetypy jsou v pojetí C. G. Junga automatizované agregované postoje vytvářené zkušenostmi mnoha generací. Jde o určitý neuvědomovaný společný zorný úhel sdíleného hodnocení základních lidských hodnot, motivů a situací, obsažený v kulturním nevědomí. Archetypy představují jakousi "kulturní duši" konkrétního společenství. K nejčastějším obecným archetypům patří obrazy Otce, Matky, Dobra, Zla, Katastrofy, Ráje atd.

Neuvědomovaná duševní činnost

• Už před vznikem hlubinné psychologie se v psychologii používalo pojmů nevědomí a podvědomí pro označení psychické činnosti, probíhající bez aktuální účasti vědomí.
• Teprve hlubinná psychologie však tyto pojmy akcentovala a přinesla doklady o frekvenci výskytu nevědomých psychických procesů v rámci normálního fungování psychiky - až 90 % našich denních činností probíhá mimo kontrolu vědomí na základě určitých automatismů.
• Pojem nevědomí označuje všechny psychické činnosti a jejich výsledky, jež jsou sice uvědomitelné, ale probíhají bez účasti vědomí buď proto, že

a) nedosáhnou prahové intenzity

b) v procesu automatizace se od nich vědomí separovalo (odloučilo)

c) proto, že upadly do zapomnění

• Pojmem nevědomí ve smyslu podvědomí rozumí hlubinná psychologie soubor psychických činností a jevů, které byly z vědomí vypuzeny pro svou morální, nebo jinou neslučitelnost s vědomě akceptovanými procesy a obsahy vědomí.
• Např. pudové tendence a afekty, které jsou pro osobnost (společnost) nepřijatelné či nesnesitelné, jsou většinou vytěsňovány do podvědomí, odkud svou neuplatněnou (nevybitou) energií ovlivňují prožívání a jednání člověka a mohou být zdrojem neuróz či poruch chování.
• Osobnost se jejich vlivu brání pomocí různých obranných mechanismů a teprve psychoterapií je možno je eliminovat či neutralizovat. Podobně se osobnost zbavuje nepřijatelných představ jejich popřením, jehož podstatou je rovněž převod těchto mentálních obrazů do podvědomí.
• V pojmosloví některých psychologických směrů se objevuje ještě pojem nadvědomí, sloužící k označení konstruktivně působících dynamismů včetně takových procesů jako je intuice, inspirace a dalších součástí a zdrojů kreativity. Těchto zdrojů osobnost využívá nejenom k realizaci procesu tvorby, ale též k udržování nebo obnově intrapsychické a interpsychické rovnováhy

Teorie komplexů

• Na rozdíl od pojetí W. Wundta (spojení urč. elementů duševního života do celku) jde ve vymezení komplexu v psychoanalýze o pojetí skupiny představ v nevědomí, vznikající z konfliktu mezi pudovými tendencemi a morálními omezeními

• V tomto smyslu jde o potlačené zážitky, motivy a touhy, jichž si člověk buď je, nebo není vědom, přenáší je do vztahů a jednání, nebo je překonává konfrontací

• I mimo oblast hlubinné psychologie je akceptována koncepce komplexu méněcennosti (inferiority complex), jehož podstata spočívá v podceňování se jako důsledku neuspokojované potřeby po sebeuplatnění a touze po moci v dětství a ve vynucovaném směrování jedince buď k úniku, nebo kompenzaci v konstruktivních nebo destruktivních činnostech a interakcích.

• V pojetí A. Adlera je základem tohoto komplexu vědomí závislosti na druhých lidech v moderní společnosti. Komplex méněcennosti je pak spojen se snahou tuto závislost překonat získáním určité sociální pozice. Po eventuálním selhání může dojít k úniku do neurózy.

• Podobně je vesměs akceptován tzv. napoleonský komplex (Napoleonic complex) jako nutkání k převaze a přehnanému, neadekvátnímu sebeuplatnění u lidí malého vzrůstu. Někdy je v psychologii považován za variantu tzv. hérostratovského komplexu podle postavy z řecké mytologie, člověka, který zapálil chrám bohyně Diany v Efesu, aby tímto činem proslavil své jméno. Tyto poznatky se uplatňují mj. i ve forenzní a policejní psychologii

• Naopak Freudem popsané komplexy v souvislosti se sexuální interpretací motivace lidského jednání (Oidipův a Elektřin komplex, resp. jejich varianty a odvozeniny, Orestův k. = potlačená touha syna zabít matku, či Griseldin k. = pozdní forma Oidipova k. s přáním incestu ze strany otce v rámci žárliveckého opatrování dcery) byly v průběhu dalšího vývoje psychologie poněkud zpochybňovány a nejsou akceptovány zcela jednotně

Neurofyziologie a psychofyziologie vědomí

• Vigilance = základní podmínka průběhu vědomých procesů

• Pro objasnění principů vigilance byly rozhodující neurofyziologické výzkumy mozkového kmene, a to zvláště těch jeho částí, jež dostaly název retikulární formace (Moruzzi, Magoun, 1949; Magoun, 1958)

• Výzkumy těchto autorů prokázaly, že retikulární formace sehrává při aktivaci vědomí důležitou roli kontrolního a koordinujícího činitele ve vztahu k četným viscerálním funkcím (mj. spánku, úrovni arousalu, pozornosti)

• Různé neurofyziologické a psychofyziologické směry a školy vedou již dlouhá léta spor o zásadním významu různých částí CNS pro realizaci a udržování procesu vědomí

• Mozkový kmen se podílí na regulování vigilance, na udržování určité úrovně excitace nezbytné pro činnost korových center a de facto se tak zásadně podílí na možnosti činnosti kortexu vůbec

• kortext zajišťuje především udržení obsahu vědomí a zajišťuje jeho koordinaci a integritu

• Na regulaci vigilance se ovšem podílí kromě retikulární formace též složitá struktura limbického systému a též adekvátní kortikální oblasti (mj. oblast temporálního laloku, orbitofrontální kůra atd.)

• Všechny hlavní části tohoto aparátu jsou vzájemně propojeny systémy zpětnovazebné regulace (např. jedna z hlavních částí limbického systému, hippocampus, má inhibiční vliv na retikulární formaci a ta vykonává zase kontrolu nad aktivitou hippocampu)

• Jde tedy o složitý a vzájemně propojený systém, označovaný často jako vigilanční aparát

Teorie vědomí

• Základní rozčlenění filosofické tradice přístupu k vědomí:

dualismus – existují dvě podstaty - substance (R. Descartes)

monismus – a) existuje jedna substance, duše a tělo jsou dvě stránky téhož – identismus (K. Lorenz) a b) existuje jedna substance, buď materiální, nebo spirituální povahy;

• v návaznosti na idealistické přístupny vznikl mentalismus, kladoucí důraz na existenci mentálních fenoménů, nezávislých na činnosti CNS, např. svobodné vůle a schopnosti cíleného, záměrného jednání;

materialistické přístupy předpokládají, že mentální fenomény vznikají v důsledku činnosti CNS.

Neurofyziologická a psychofyziologická koncepce

• Jednou z hlavních linií vytvářených teorií a koncepcí vědomí je i nadále linie neurofyziologických a psychofyziologických koncepcí. Jednou z významnějších novějších, navazujících na tradici výzkumů Moruzziho a Magouna, Penfielda, Ecclese a Sperryho je koncepce, jejímž autorem je americký neurovědec a psycholog Michael Gazzaniga (1985)

• Podle této teorie je mozek organizován do relativně nezávislých funkčních jednotek, jejichž paralelní činnost se odehrává většinou mimo oblast vědomých psychických procesů. Gazzaniga se domnívá, že levá hemisféra se snaží tyto neuvědomované aktivity i jejich behaviorální výstupy interpretovat (a to i tehdy, když chování nedává zdánlivě či fakticky žádný smysl)

• M. Gazzaniga z těchto poznatků odvozuje, že lidé se snaží interpretovat - díky těmto rozdílně fungujícím rolím hemisfér – své chování vždy jako smysluplné, přestože třeba právě žádný smysl nemá.

Teorie vědomí jako dynamického jádra neuronálních událostí

• Autory jsou G. M. Edelman a G. Tononi, kteří předpokládají (1998, 2000), že vědomí je dáno interakcemi mezi thalamem a kůrou a je tedy určitým druhem neuronální aktivity – neuronálních procesů a událostí, tj. mozkových procesů, jež mají současně dvě základní vlastnosti: integraci a diferenciaci

• Integrací se rozumí funkční seskupování (funcitonal clustering) neuronů, diferenciaci chápou jako neuronální komplexitu (neural complexity). Vědomí je proudem neuronálních událostí, který se neustále proměňuje. První vlastností tohoto proudu je integrace vědomých zkušeností a druhou jejich diferenciace odpovídající svou bohatostí bohatosti možných vědomých zážitků.

Teorie zrakového vědomí

• Autory jsou neurolog Francis Crick, spolunositel Nobelovy ceny za fyziologii (1953), který popsal s Watsonem a dalšími DNA a výzkumník v oblasti aplikace počítačů Christof Koch

• Předpokládají, že se nemáme pokoušet o formulaci jednotné plauzibilní definice vědomí, protože pravděpodobně neexistuje ani jediné a jednotné vědomí – existuje ale řada typů vědomí

• Za podstatu vědomí považují zrakové vědomí vzhledem k výrazné orientaci člověka na zrak a zrakové podněty, jež jsou velmi informačně bohaté. Psychologickou podstatou zrakového vědomí je postupné zpracovávání jednoduchých zrakových znaků a jejich skládání do složitějších útvarů.

Fyzikální teorie vědomí

• Britský matematik a fyzik Roger Penrose navázal ve své teorii na myšlenky filosofa Karla Poppera (zvl. na tu, podle níž se psychický svět vynořuje ze světa fyzikálního)

• Vyšel z předpokladu, že některé fyzikální stavy a procesy, probíhající na úrovni mikrostruktur, se na úrovni makrostruktur projevují jako fenomény vyššího řádu. Vědomí je podle Penrose globální fenomén, jenž je důsledkem fyzikálních procesů, probíhajících na úrovni nervových mikrostruktur

Kognitivní teorie vědomí

• Patrně nejznámější kognitivně založenou teorií vědomí je teorie globálního pracovního prostoru (global workplace) Bernarda Baarse (1998)

• Obsahy vědomí se podle Baarse nacházejí v tomto globálním pracovním prostoru. Zpracování informací ve vědomí zajišťují nevědomě fungující expertní procesory (podobné jsou podstatou Fodorovým modulům)

• Baarsova koncepce shrnuje dosavadní neurokognitivní teorie vědomí do návrhu osmi hypotéz, zpracovaných do podoby tzv. „divadelních metafor“

1. Vědomí jako divadelní jeviště - je tvořeno především oblastmi kortexu v temenních, týlních a spánkových lalocích. Jeviště osvětluje orientovaná pozornost

2. Vědomí jako větší počet jevišť – pokud každý korový systém má „své“ vědomí, existuje zrakové, sluchové, čichové…polohové vědomí ve smyslu více divadelních jevišť, na nichž se odehrává současně řada dějů

3. Vědomí ve vztahu k vnitřní řeči, představivosti a pracovní paměti jako hlavním zdrojům vědomí

4. Vědomí ve vztahu k orientované pozornosti, jež vyhledává příslušné obsahy vědomí

5. Vědomí jako vztah diváků a posluchačů – toto pojetí je nutné pro zajištění přístupu k epizodické a emoční paměti, slovníku přirozeného jazyka a kontrole automatických pohybů

6. Vědomí jak vysílání volených obsahů - oslovení posluchačů a diváků

7. Nevědomé procesy vycházející z vědomých událostí – zpracované v rámci této teorie jako vztah zákulisí a jeviště

8. Vědomí jako vztah režiséra a výkonných orgánů – výklad vnitřních prožitků prostřednictvím levé hemisféry (M. Gazzaniga)

Teorie více dimenzí mysli

• Teorie kognitivního vědce Daniela Dennetta (1997) vychází z předpokladu paralelního zpracování informací v lidské mysli

• Vědomí je podle této teorie výsledkem celé řady aktivit decentralizovaných, souběžně působících pracovních prostorů a jejich výstupů (theory of multiple drafts). Mozek seřazuje všechny události včetně mimořádných podle hierarchického principu do pořadí, jehož vrchol vstupuje do vědomí

• Subjektivní prožitek kontinuity vědomí a vlastní identity je založen na verbálním zaznamenávání a interpretaci vlastní vnitřní zkušenosti

Kulturně založené teorie

• Některé koncepce vědomí předpokládají výrazný vliv kultury a prostředí na rozvoj a „konečnou podobu“ vědomí. Americká kulturní antropoložka Naomi Quinnová (nyní emerit. prof., Duke University, Durham, Ph.D. Stanford 1971) vychází sice ze „synaptické teorie“ vědomí (vědomí je produktem činnosti synapsí), ale prokázala ve svých studiích – např. „Cultural models in language and thought“ (1987, 2000), nebo „A cognitive theory of cultural meaning“ (1997, 2000) velmi podstatný vliv kultury na proces a výsledek utváření vědomí v kulturním prostředí

• Naomi Quinnová provedla rozsáhlou srovnávací studii výchovy dětí v různých kulturních podmínkách, v níž prokázala jak je kulturní dimenze vědomí organizována „kulturními modely“, vycházejícími z každodenního jazyka, myšlení a kulturních rituálů a tradic, ale také obsahujícími vztah kultury k: řeči, kognici, motivaci, afektivitě, psychodynamické charakteristice průběhu výchovy, ale samozřejmě také individuální zkušenosti

předávaným (často v podobě metafor) v běžných interpersonálních vztazích, zvl. pak ve výchově dětí v rodině, škole, společnosti

• N. Quinnová zjistila, že výchova obsahuje bez ohledu na kulturní „background“ tří základní charakteristiky:

- Dlouhodobou, relativně konstantní výchovnou zkušenost, předávanou systematickým (tedy ne chaotickým) způsobem výchovy - Emoční stimulaci (všechny děti jsou v průběhy výchovy emočně povzbuzovány) - Hodnocení dítěte

• N. Quinnová usoudila, že přes totožnou „synaptickou základnu“ vědomí každého člověka může být tento neurobiologický (synaptický) základ vědomí formován zcela odlišným způsobem pod vlivem kultury a prostředí

Teorie mysli (Theory of Mind)

• Teorie mysli (Theory of Mind, ToM) se vztahuje ke

kapacitě jedince usuzovat na vlastní duševní stavy a duševní stavy ostatních (Brüne, 2005). Postatou ToM je tedy studium způsobů vytváření úsudků o vlastních duševních stavech a duševních stavech druhých lidí a studium toho, jak těchto úsudků využíváme k chápání a předvídání chování, což je předpokladem pro dobrou orientaci v komplexním sociálním světě (Russel et al.,2006).

• V české terminologii se užívá pojmu teorie mysli, přestože přiměřenějším ekvivalentem termínu „mind“ by byl termín psychika.

• Termín mysl však přesněji reprezentuje především kognitivní složku psychiky, jež je ve vztahu k ToM relevantní, dále též lépe vyjadřuje zastoupení kognitivistického přístupu při výzkumu ToM.