Agrese a násilí

Vymezení pojmů

Agrese

• Lze ji chápat pozitivně i negativně.
• Janata rozděluje definice na dvě skupiny:

• V úzkém slova smyslu: Jednání směřujícím k přímému poškození druhého.
• Širší vymezení: Chování člověka, které zahrnuje nejen jednání poškozující ostatní, ale i jakékoliv jednání a chování, které směřuje k dosažení určitých výhod a prosazení cílů, které si člověk naplánoval a kterých chce aktivně a cílevědomě dosáhnout.

• Odborníci se v definicích shodují ve dvou aspektech:

• 1. Je způsobena újma nebo zranění osobě či zvířeti.
• 2. V rámci vyloučení možnosti náhodného poškození nutno do definice zahrnout i záměr agresora způsobit oběti újmu.

• Baron: Agrese je druh chování realizovaného s cílem ublížit či uškodit živé bytosti, která se naopak snaží tomuto chování vyhnout.

Agresivita

• Relativně trvalá charakteristika člověka, který se chová agresivně, podmíněná dvojími faktory. Hrají zde roli jednak faktory biologické, jako jsou například konstituce, temperament, biochemické procesy, individuálnost centrální nerovové soustavy, a jednak učení – především sociální učení a nápodoba.
• Rysem osobnosti, který se projevuje určitou mírou energie a určitými způsoby projevu.

Hostilita

• Postoj, který je charakterizován nepřátelskostí, negativismem, zatrpklostí, odporem a zlostí vůči sociálnímu okolí. Od agresivity se odlišuje tím, že není formována primárně biologicky, nýbrž psychosociálními vlivy.
• Nepřátelský postoj vůči předmětu agrese.

Násilí

• Záměrný pokus fyzicky někomu ublížit.

Hněv

• Je to stenická emoce, jež často doprovází agresi, ale není její podmínkou. Její funkcí je fyziologická příprava organismu pro boj
• Je významnou komponentou dalších emocí, například nenávisti, závisti či pomstychtivosti

Druhy agrese

• Tělesná X Slovní
• Přímá X Nepřímá
• Nástroj k dosažení cíle X Cílem způsobit újmu
• Cílená agrese X Vzteklá agrese
• Obranná X Útočná
• Vyprovokovaná X Nevyprovokovaná

• Instrumentální agrese se objevuje v jednání, které směřuje k dosažení nějakého vnějšího cíle. Takové chování bývá plánované dopředu.
• Emocionální agrese není nástrojem k dosažení cíle, nýbrž je cílem samotným. Jde o případy, kdy potřebujeme ventilovat negativní emoce, které se v nás nahromadily.

Čermák vytvořil typologii o osmi druzích kombinací tří dvojic: aktivní – pasivní; přímá – nepřímá; fyzická – verbální.

• fyzická aktivní přímá – např. rvačka
• fyzická aktivní nepřímá – např. pokud někomu zaplatíme, aby někomu ublížil
• fyzická pasivní přímá – např. bráním někomu, aby dosáhl cíle
• fyzická pasivní nepřímá – např. odmítání splnit kladené požadavky
• verbální aktivní přímá – např. slovní urážky
• verbální aktivní nepřímá – např. šíření pomluv
• verbální pasivní přímá – např. odmítám se s někým mluvit
• verbální pasivní nepřímá – např. pokud se někoho nezastaneme, když ho ostatní kritizují

Orel a Facová zužují agresi na pozorovatelné útočné chování s úmyslem poškodit živého tvora (člověka, zvíře, rostlinu), neživý předmět, překážku, aj. poukazují na dvě velké skupiny agrese, do kterých pak řadí konkrétní formy:

1. Formy přítomné u zvířat i člověka - tyto formy nalézáme u člověka v kultivované podobě.

• Dravčí agrese se u zvířat týká obživy, tedy lovení kořisti, například kočka a myš. Jde o jednání, které má za cíl získat potravu k přežití. V lidském chování je tento druh agrese přítomen dle autorů v jednání motivovaném hmotným ziskem. Jako příklad uvádí kapsáře a zloděje. Méně neobvyklým projevem, který můžeme pozorovat do určité míry i na sobě, je například chování lidí v obchodech, zvláště když je něco zlevněného, či je toho nedostatek.
• Mateřská agrese se týká chránění potomků. Mezi zvířaty můžeme tyto projevy zaznamenat například u slepic, jež chrání kuřata. Mezi lidmi má mateřská agrese mnohem složitější formy. Nejedná se jen o chránění dítěte před fyzickým vnějším ohrožením, ale například i před kritikou ze strany učitelů či okolí, kdy má matka tendence obhajovat své dítě, někdy i nespravedlivě.
• Do samčí agrese zařazujeme takové projevy jednání, jež se odehrávají mezi samci stejného druhu. Jsou podmíněny produkcí testosteronu (u kastrovaných či nedospělých jedinců se neprojevuje) a často se týkají boje o samice. V lidské populaci je tato agrese determinována nikoliv jen vlivy biologickými, ale také kulturně-výchovnými, jež se projevují například zápolením v oblasti sportu.
• Sexuální agrese je taková, jež vzniká během sexuálních situací. Autoři uvádí příklad lva, který během páření může pokousat lvici. U lidí vidí autoři sexuální agresi jako přirozenou a účelnou součást pohlavního styku. Bez této agrese by proniknutí muže do ženy ani nebylo možné. Můžeme tedy říci, že v kultivované formě je běžnou součástí lidského sexuálního chování.
• Stresovou agresi vyvolávají u zvířat nespecifické faktory, mezi něž můžeme zařadit například hlad, žízeň, nebo bolest. Patří sem také strach, jenž může také vyvolat ve zvířeti pocit ohrožení a potřebu se nějakým způsobem bránit. Lidé, kteří se cítí „zahnaní do kouta“, se také uchylují ke stresové agresi, která u nich není jen fyzická, ale také verbální. Pohotovost vedoucí ke stresové reakci zvyšuje u lidí mnoho faktorů – žízeň, hlad, nedostatek osobního prostoru atp. Jako příklad můžeme uvést chování lidí v přeplněných dopravních prostředcích.
• O teritoriální agresi hovoříme u zvířat v případě, kdy brání svá teritoria před vetřelci, kteří vesměs pochází ze stejného druhu. Autoři uvádí, že u lidí se tato forma vyskytuje kultivovaně – staví si ploty, zamykají si své domy a majetek. Je tak jasně vymezeno, že jim tyto věci či místa patří. I na sobě můžeme pozorovat projevy teritoriální agrese. Nelibě například neseme, pokud se nám někdo probírá našimi věcmi, či pokud máme někde oblíbený stůl, a někdo cizí si k němu sedne.

2. Formy přítomné pouze u člověka.

• Ideologická agrese je definována jako „většinou skupinová forma agrese, při které vystupuje skupina „MY“ proti skupině „ONI“ (str. 101)“. Skupinový faktor má velký vliv, neboť působí na sounáležitost skupiny a zvyšuje vzájemnou podporu v páchaném jednání, což má za následek zvýšení síly, nebezpečnosti a tím pádem i zhoršení důsledků takového chování. Motivací takového jednání je snaha o prosazení přesvědčení či prospěchu skupiny, ke které účastníci náleží. Je však otázkou, jestli se nejedná pouze o formu agrese teritoriální, kde je také důležitá hranice my-oni, či stresovou – strach z jiné skupiny lidí, pocit „zahnání do kouta“.
• S přesunutou agresí se setkáváme například v případech domácího násilí. Jedná se o případy, kdy si pachatel, frustrovaný například svou neschopností najít si práci, vybíjí svou zlost na dětech a manželce. Tato přesunutá zloba často nemusí být vědomá.
• Agrese podmíněná psychoaktivními látkami. Objevuje se u uživatelů alkoholu a drog, které mají vliv na vnímání jedince a posilují jeho tělesné a psychické dispozice k agresivitě. Tyto látky nemusí agresivitu přímo vyvolávat, ale zamlžují úsudek a mohou vést k chybným interpretacím okolního chování.
• Psychopatologická agrese. Patří sem agresivní projevy, jež jsou vyvolány projevy psychických onemocnění, jako jsou například halucinace či bludy, které narušují kontakty s realitou. Vyskytují se u osob trpících některými poruchami osobnosti, schizofreniemi, demencemi (především u Alzheimrovy choroby) atd.
• Jednání ve smyslu projevů impulsivní agrese je náhlé a neočekávané. Děje se epizodicky, kdy člověk má potřebu uvolnit ze sebe vnitřní napětí a pohnutky, které v sobě z nějakého důvodu „dusil“. Důležitým znakem je, že následky, které jsou takovým chováním způsobené, často vůbec neodpovídají míře počátečního impulsu. V lidech po takovém impulsivním jednání v prvním okamžiku může nastat úleva, později však uvědomění vede k výčitkám a pocitům viny.

Teorie agresivity

Přístupy k agresi jako vrozené

• Sigmund Freud - Agrese jako pud. člověk má dva zdroje energie - thanatos (destruktivní instinkt smrti) a libido (životodárné, usiluje o rozkoš). Rozpory v chování jsou vyvolány konflikty mezi těmito dvěma silami. Agresivitu vysvětluje thanatem.
• Konrad Lorenz - Agrese jako chování pramenící z instinktu. Agresi vysvětluje jako důsledek vrozených faktorů, které vyvolávají automaticky nepřátelské reakce proti druhým. Uskutečnil etologické studie. Dle něj se energie v jedinci hromadí, dokud se nestane něco, co spustí uvolnění (spouštěcím signálem např. výhružné gesto, nepřátelský pohled). Vytvořil model vodní nádrže - agrese se hromadí, a pokud je jí příliš, přeteče. Usuzuje, že společnost by měla dávat lidem příležitost k bezpečnému uvolňování energie. Např. sport - tím dojde ke katarzi a agresivita je "spotřebována". Pro tuto energii neexistuje mnoho důkazů.

Zdroj obrázku: Hayes, str. 117.

• Existuje např. teorie chromozomových abnormalit - Jacobs, Brunton, Melville si všimli, že mezi vězni je více osob s chromozómy XYY. Takové osoby jsou dle nich agresivnější z důvodu přebytečného chromozomu.
• McDougall - agrese jako instinkt.
• Dawkins, Williams - evoluční funkce agrese - byla formována přirozeným výběrem, je vnímána jako behaviorální strategie s adaptační hodnotou. Jejím cílem je reprodukce vlastních genů.

Adlerovo pojetí agresivity

• Člověk je veden dvěma instinkty – instinktem moci a agresivity. Oba mají za úkol kompenzovat pocit méněcennosti.
• Autorem pojmu kanalizování ve smyslu změny agrese na společensky přijímanou formu činnosti či na fantazii převedenou následně na umělecké výtvory.
• Nepokládal ji za primární hnací sílu, ale pouze za reaktivní tendenci, která je částečně vědomá a částečně nevědomá, a jejím cílem je překonat překážky a problémy v každodenním životě.

Frommův pohled na agresivitu

• Dílo Anatomie lidské destruktivity.
• V člověku se podle něj setkávají dva typy lidské agresivity: benigní a maligní.
• Benigní agresivita: nástrojem biologické adaptability. Je společná se všemi zvířaty. Je to přírodou daný podnět útoku či útěku, jestliže jsou ohrožené některé zájmy člověka. Jako její projevy ukazuje Fromm instrumentální agresi, ale u člověka neslouží jen na biologické přežití. Na rozdíl od zvířat se sem řadí projevy agrese jako obrany hodnot, například svoboda, narcismus, odpor a další.
• Maligní agresivita je naopak něco, co je specifické pro lidský druh a u zvířat ji nelze najít. Je pro ni typická krutost a destruktivita. Vychází z pudů a je součástí lidských vášní, jež vychází z lidského charakteru. Tyto lidské vášně jsou snahou člověka, která směřuje k dání smyslu svému vlastnímu životu a k zažití nejlepší intenzity a síly, které lze dosáhnout v daných poměrech. Jako příklad lidské vášně můžeme uvést potřebu vzrušení a stimulace. Pokud nám chybí, prožíváme nudu. Ta pak dle Fromma může vést například ke zneužívání drog.

Hypotéza frustrace - agrese

• 1939 publikována kniha Frustration and Agression tzv. yaleskou skupinou - Dollard, Doob, Miller, Mowrer, Sears.
• Tato skupina podnítila výzkum agrese v sociální psychologii.
• Dle modelu je jedinec k agresivnímu jednání motivován pudem aktivovaným frustrací (překážka na cestě k dosažení cíle). Dle původního tvrzení autorů je agrese vždy výsledkem frustrace. → Na základě kritiky revidováno: Frustrace navozuje pohotovost k agresi, ale její projev závisí na dalších okolnostech.
• Agresí míněno jednání, jehož záměrem je ublížit druhé osobě.
• Agrese nemusí být vždy namířena proti příčině frustrace - lze volit náhradní cíl a náhradní reakci.
• Katarze = uvolnění agresivní energie projevením, realizováním agresivních tendencí, případně jinými formami chování.

Efekt zbraně

• Berkowitz a kolektiv ověřovali teorie o vlivu situačních vodítek.
• Samotná přítomnost zbraně v určité situaci obecně navodí extrémnější projev agrese než objekty s negativní konotací. Proto nazváno efekt zbraně.
• Pokusy Berkowitz, LePage (1967): Účastníci měli splnit úkol a jejich výkon byl ohodnocován elektrickými šoky, které vysílal kolega experimentátorů, přičemž se neřídil skutečným výkonem probandů. Cílem bylo vyvolat v probandech různou míru vzteku. Čím více dostali šoků, tím byli rozzlobenější. Ve druhé fázi pokusu měli účastníci posuzovat výkon kolegy experimentátorů také skrze elektrické šoky. V této fázi začali experimentátoři manipulovat se situačními vodítky. Jedné skupině byl dán do místnosti na stolek brokovnice a revolver, ve druhé skupině nikoliv. Pro klidné probandy neměla přítomnost zbraně žádný vliv, zatímco rozzlobení probandi dávali mnohem více šoků v přítomnosti zbraně.
• Později bylo zjištěno, že agresivní vodítka plní funkci kognitivních spouštěčů myšlenek a představ s agresivním obsahem. Působení vodítek s konotací agrese - bez přítomnosti již existující frustrace nebo vzteku - usnadňuje přístup jedince k paměťovým schématům spojeným s agresí.

Teorie přesunu podnětů (transferu excitace)

• Vypracoval Zillmann.
• Excitation-transfer theory.
• Fyziologické nabuzení ovlivněno různými podněty - i např. tělesnou námahou, zprávami-senzacemi, sledováním thrillerů apod. - Takové nespecifické nabuzení může zvyšovat pohotovost jedince chovat se agresivně.
• Různé podmínky vyvolávají celkové nabuzení a v závislosti na způsobu vnímání příčin je nabuzení určitým způsobem označeno a spojeno se specifickou emocí, například vztekem.
• Zdroje nabuzení nespojené přímo s agresí se mohou přičleňovat k aktivaci s průvodními jevy agrese, tudíž ve společném afektu zintenzivní agresivní reakci.
• Lze-li nabuzení připsat zcela jednoznačně neagresivním podnětům, pak bude interpretováno správně a nebude nijak ovlivňovat pravděpodobnost ani rozsah agresivního chování.
• Nárůst agrese v důsledku celkového nabuzení lze očekávat tehdy, chybí-li jedinci jasné informace o příčině nabuzení.

Kognitivní neasocianismus

• Berkowitz kritizuje teorii přesunu podnětů.
• Vychází z předpokladu, že nespecifické ani neutrální nabuzení neexistuje.
• Vychází z modelu paměťových asociačních sítí.
• Averzivní události mají přímý negativní účinek a bezprostředně vyvolávají agresi nebo únikové formy chování, přičemž subjektivní prožitky emocí (vztek, strach) tyto formy chování mohou a nemusí doprovázet.
• Vztek a agrese tedy nejsou důsledkem, ale jsou běží paralelně, souběžně.
• Čím je působící událost nepříjemnější, tím vyšší je pohotovost jedince k agresi, přičemž averzivním podnětem se může stát celá řada působících faktorů, napříkld slovní či tělesný útok.
• Prototypem spouštěče negativního afektu - tělesná bolest.

Instrumentální podmiňování

• Lidé se zpravidla chovají tak, aby dosáhli vytyčených cílů.
• Prostřednictvím pozitivního posilování může být agresivní chování upevňováno. Projev agrese tak spadá pod kontrolu okolí, ono musí zasáhnout.
• Řada výzkumů prokázala, že si lidé mohou osvojit agresivní chování instrumentálním podmiňováním.

Teorie sociálního učení

• Bandura - první krok při osvojování si nového druhu agresivního chování je nápodoba.
• Nápodoba (Modelling): tendence osvojovat si nové druhy chování pozorováním daného chování a jeho důsledků, a to u reálných nebo u symbolických vzorů.
• Pokus Bandura, Ross, Ross (1961, 1963, tzv. Bobo - Doll Experiment): Děti (probandi) pozorovaly dospělé naživo / na videu / kreslené postavy, jak si hrají s určitými hračkami. Modely si hrály agresivně či v tichosti a nenápadně, a ve druhé fázi za to byly pochváleny či nedostaly žádnou zpětnou vazbu. Závěrem bylo, že děti napodobovaly spíše chování, které bylo pochváleno.

Zdroj obrázku: Mummendey, Otten, str. 372

• Pro observační učení potřeba tyto čtyři procesy:

1. Pozornost - Během dne pozorujeme spoustu chování, ale pozornost věnujeme jen některým.
2. Retence - Jak dobře si pozorované chování pamatujeme.
3. Reprodukce - Schopnost zopakovat, co předvedl model.
4. Motivace - Vůle zopakovat chování. Pozorovatel zhodnocuje, zda za chování modelu přišly odměny či tresty. Jestliže získané odměny převáží náklady, pak je větší pravděpodobnost, že chování bude zopakováno.

• Více zde.

Působení médií

• Agrese v médiích má posilující účinek na lidi pozorující a sledující agresivní chování.
• Comstock, Paik specifikovali podmínky, které, pokud se vyskytnou, agrese v médiích s velkou pravděpodobností zvýší agresivní tendence diváka:

1. Efektivita - Agrese ukazována jako účinný prostředek k dosažení cílů.

2. Normativnost - Agrese uváděna bez zprostředkování negativních dopadů na oběť, chybí její bolest, utrpení, lítost. Agrese je ukazována jako oprávněná - např. agresory jsou "hodní policisté".

3. Přiléhavost - Agresor prezentován tak, aby byl divákovi blízký, dobře se do něj vžil, agrese prezentována jako reálná.

4. Chytlavost - Agrese je zobrazována ve chvílích zvýšeného emočního nabuzení, takže neumožní pozorovateli kritiku z nadhledu.

• Dlouhodobý vliv sledování agresivně jednajících herců a bitých obětí může vyvolat procesy přesunu podnětů a vzorů, může dojít k desenzibilizaci emocionální reaktivity diváka vůči brutálnímu zacházení s druhými lidmi a rovněž k omezení kontroly vlastních agresivních tendencí.
• Nejsou li agresivně jednající protagonisté pořadů potrestání, může dojít k oslabování zásad podněcujících diváka k dodržování pravidel chování dle sociálních norem.
• Sledování působí na postoje k agresi - lidé se učí, že agrese vyřeší problém, že jeden akt agrese je následován dalším. Mohou dojít i k závěru, že jim hrozí více nebezpečí, než ve skutečnosti hrozí, proto jsou vůči druhým podezřívavější a v boji proti kriminalitě se vyslovují pro tvrdší tresty.

Jedna z nejrozsáhlejších studií vznikla na Kolumbijské univerzitě, výsledky byly publikovány v roce 2002. Autoři sledovali 707 dětí po dobu sedmnácti let. Téměř 30 % dětí, které průměrně sledovaly televizi přes tři hodiny denně, se dopustilo ve věku 16 – 22 let násilného činu. Výzkum potvrdil hypotézu, že sledování násilí v televizi přispívá k nárůstu agresivního chování a zároveň potvrdil i hypotézu, že agresivní lidé dávají přednost pořadům, v nichž je násilí. Kritickou hodnotou sledování televize jsou tři hodiny a více.

Agrese v různých sociálních situacích

Domácí násilí

• Domácí násilí lze definovat jako systematicky se opakující vzorec násilného chování, který se v průběhu času vyskytuje stále čsatěji a nabývá na intenzitě.
• Zahrnuje tělesné a psychické týrání, sexuální zneužívání, jehož se dopouští jedinec na osobě blízké s cílem získat kontrolu, dominantní postavení či druhého člověka přimět k tomu, aby se choval podle jeho příkazů.
• Vyskytuje se ve všech vrstvách společnosti.
• Formy domácího násilí - psychické násilí (ponižování, zesměšňování), sexuální násilí (vynucené intimní kontakty), fyzické násilí (facky, omezování osobní svobody), sociální násilí (omezování kontaktu s rodinou, přáteli), ekonomické násilí (omezování finančních prostředků)
• Iniciováno oběma pohlavími.
• Dle zákona se jedná o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, podle § 199 trestního zákoníku.
• Agresivní činy se stávají významnými vzory chování pro děti.
• Gelles, Straus vymezují faktory, které definují rodinu jako sociální skupinu, kde citová atmosféra, bezpečí, ale také je zde potenciál pro agresi a zneužívání rodiny kvůli častému kontaktu mezi příslušníky, společnému podnikání řady aktivit, při nichž spolupracují a jsou na sobě závislí.
• Gelles - teorie agrese mezi blízkými osobami - vychází z teorie výměny a vzájemné závislosti: Agrese stejně jako jiné sociální chování motivována snahou o získání ocenění a vyhýbání se nákladům. Jestliže člověk dospěje k závěru, že náklady jsou nižší než zisky, sahá po agresi.

Agrese ve škole a v práci

• Podněty por zkoumání vzešly od skandinávských odborníků - Leymann, Olweus.
• Olweus šikanu definuje jako opakované a dlouhodobé vystavování jedince negativnímu jednání ze strany druhé osoby či druhých osob.
• Negativní jednání = agresivní chování.
• Typická nerovnováha tělesné síly, sociálního statusu, moci.
• Následky šikany pro oběti: Psychosomatické problémy, snížení výkonnosti, ztráta sebeúcty.
• Typické charakteristiky obětí: úzkosné, zaujímají obranný postoj, mají nízkou sebeúctu, bývají slabé nebo vypadají jinak než druzí.
• Typické charakteristiky agresorů: silní, v mnoha situacích ragující agresivně, tendence k dominanci, impulzivní, vysoké sebehodnocení.
• Roli hraje i rodový a věkový rozdíl: Dívky - spíše nepřímé útoky, chlapci - spíše fyzické násilí. V dospělosti - pouze zlomek šikany jsou fyzické útoky.

Skupinová agrese

• Skupinová agrese: Agrese současně realizovaná vysokým počtem jedinců, skupin či davem, a to buď spontánně (výtržnosti), nebo plánovaně a cíleně (války).
• U jedinců ve skupině se projevuje intenzivnější agresivní chování, než jaké u nich lze pozorovat, když jsou sami.
• Raná psychologie davu (LeBon, Tarde, Sighele): Jedinci se ve skupině či davu chovají méně racionálně, impulzivněji, méně dodržují pravidla, než když jsou sami.
• Moderní pojetí (Diener, Zimbardo): Deindividuace. Je to stav, v němž jsou oslabené racionální kontrola a orientace v pravidlech. Výsledkem je vyšší pohotovost jedince reagovat extrémně a porušovat pravidla.
• Teorie vynořujících se pravidel (Turner, Kilian): Proti hypotézám teorie deindividuace. Výskyt extrémních druhů chování pravděpodobnější ve skupině nebo v davu nikoli proto, že by jedinec měl oslabenou inhibici nebo že by se méně zajímal o pravidla, nýbrž proto, že se objeví nové normy a nová pravidla.
• Model SIDE (social identity model of deindividuation, model deindividuace založený na sociální identitě; Reicher, Spears, Postmes) vychází z předpokladu, že jedinec se prvořadě řídí vnitřními pravidly skupiny.
• Potvrzení hypotézy dominance normy (Rabbie a kol.): Skupiny se chovají agresivněji než jedinci jen tehdy, je-li agresivní chvoání oprávněno a podpořeno příslušnými situačními pravidly. není tedy možné vysvětlit rozdíly mezi skupinovou agresí a agresí jedince pouze vnitřním stavem a nepřítomností racionálního uvažování.

Genocida

• Nejextrémnější podoba skupinové agrese.
• Založena na hierarchii moci - agresoři se staví do dominující role, obětem přisuzují podřízenou roli.
• Ervin Staub - The Roots of Evil (Kořeny zla, 1989) - příčinami genocidy jsou náročné životní podmínky. Genocida se rozvíjí postupně. Převládá méně škodlivé chování, u iniciátorů pak dochází k psychickým změnám. Následuje zvyšování agrese doprovázené ospravedlňováním. Potenciální moc přihlížejících je dle autora silná - jejich aktivita je pro ideologii podporou, výzvou k pokračování, naopak jejich pasivita znamená pro ideologii překážku.

Přístupy k agresi jako k sociální interakci

Agrese jako interpretace chování

• Totéž chování může být vnímáno pozitivně nebo negativně v závislosti na tom, jestli byly předcházející události a okolnosti posouzeny jako oprávněné nebo neoprávněné.
• Hlavními kritérii pro označení chování jako agresivního jsou záměr ublížit, ublížení, porušení pravidel.
• Jestliže na agresi nahlížíme jako na interpretační, výkladový konstrukt, zajímají nás faktory, jež mají vliv na interpretaci - např. kontext sociálních norem, atribuční teorie, interakce při agresi (vztah mezi obětí a útočníkem a pozorovatelem).
• Existuje odlišnost úhlu pohledu při posuzování agrese iniciátorem a obětí - útočníci vnímají své chování jako pozitivnější než oběti a pozorovatelé.

Sociální vliv a nátlaková moc

• Podíváme-li se na agresivní chování neutrálně, můžeme ho vidět jako specifický druh sociálního vlivu - jedinec naléhá na druhého, aby udělal něco, co by za jiných okolností neudělal. Agrese tudíž využívá nátlakovou moc (coercive power) v podobě trestu či hrozby.
• Tedeschi, Felson - vytvořili interakční teorii nátlakového jednání:

• Důsledek nátlakového jednání je dle nich potřeba vnímat jako rozhodovací proces: před užitím výhrůžek nebo trestu iniciátor zvažuje své ostatní možnosti, jak dosáhnout cíle.
• Autoři definovali tři cíle, kterými je podmíněna motivace použít nátlak: 1. ovládat druhé; 2. znovu navodit spravedlnost; 3. ochránit totožnost či prosadit se.
• Rozhodnutí iniciátora je vedle motivace ovlivněno i očekáváním, že toto chování povede k cíli, hodnotou cíle, užitku, jaký z dosažení bude mít a nákladů na alternativní chování.

Atribuce a agrese

• Komu či čemu je přisuzována odpovědnost za negativní událost? Byly důsledky záměrné či alespoň předvídatelné?
• Rozpor Je X Mělo být: Panuje rozpor mezi tím, co iniciátor udělal a co měl udělat v dané situaci?

Zpracování sociálních informací

• Agrese je výsledkem vyplývajícím z odlišných hledisek a interpretací záměrů a chování vlastní osoby i druhých.
• Zpracování sociálních informací při kontrole agresivní interakce protivníků hraje zásadní roli.
• Dodge se zabýval chybějící schopností vnímat či interpretovat sociální vodítka vysílaná druhými jedinci při interakci. Rozpracoval pak integrovaný model zpracování sociálních informací při sociálním přizpůsobování, jehož šest stadií je:

1. Kódování vodítek - vnímání, pozornost. Např. Vidím, že mi někdo jí můj dortík.
2. Interpretace vodítek - Např. Myslím, že dotyčný se mě snaží vyprovokovat.
3. Objasnění cílů pro účely vlastní reakce - např. vyhýbání se konfliktu, získání dortíku zpět.
4. Přístup k databázi reakcí - dotyčného mohu pokousat, jít na něj žalovat, sníst mu něco jiného.
5. Výběr jedné z variant reakcí.
6. Chování - uskutečnění varianty.

• Zkreslení při vnímání hostilního chování (hostile attribution bias): Při vnímání jednání druhého jako agresivního činu je na prvním místě přisouzení nepřátelského záměru iniciátorovi. Na základě normy vzájemnosti oběť reaguje také agresivně. Vysoce agresivní jedinci oproti neagresivním spíše zareagují agresivně, jsou-li informace o iniciátorově záměru nejednoznačné. Taková reakce odpovídá tendenci přisuzovat nenávistné pohnutky iniciátorovi, není-li k dispozici jasná informace o jeho záměru.

Normy jako kontrola agrese

• Norma reciprocity (vzájemnosti): Když se někdo domnívá, že je obětí agrese, cítí se na základě normy vzájemnosti oprávněn k odplatě.

Faktory v prostředí

• Donnerstein, Wilson - lidé jsou častěji agresivními v hlučném než tichém prostředí.
• Baron, Bell - lidé se chovají častěji agresivně, pokud je horko, než když je chladno.
• Aiello, Nicosia, Thompson - přítomnost lidí v davu je také významným faktorem agrese.

Použitá literatura

• Janata, J. (2000). Agrese tolerance a intolerance. (1. vyd., 220 s.) Praha: Grada.
• Mummendey, A., & Otten, S. (2006). Agresivní chování. In M. Hewston & W. Stroebe, Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie (pp. 363-388). Praha: Portál.
• Heretik, A. (2012). Extrémna agresia. (2. vyd., 277 s.) Nové Zámky: Psychoprof.
• Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
• Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. (Vyd. 1., 335 p.) Praha: Academia.
• Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. (1.vyd., 204 s.) Žďár nad Sázavou: Fakta.
• Orel, M., Facová, V. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. (Vyd. 1., 256 s.) Praha: Grada.
• Hayes, N. (2013). Základy sociální psychologie (Vyd. 7.). Praha: Portál.
• Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• McLeod, S. (2016). Bandura - Social Learning Theory [Online]. In SimplyPsychology. Retrieved from http://www.simplypsychology.org/bandura.html
• Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., & Brook, J. S. (2002). Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood.Science, 295(5564), 2468-2471. http://doi.org/10.1126/science.1062929

Doporučená literatura

Agresivita

• Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. (1.vyd., 204 s.) Žďár nad Sázavou: Fakta.¨
• Lovaš, L. (2010). Agresia a násilie: psychológia ľudskej agresie a jej podoby v domácom prostredí, v škole, v práci, vo väzniciach a v športe. Bratislava: Ikar.
• Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky?. (520 s., Překlad Bedřich Placák). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny.
• Poněšický, J. (2004). Agrese, násilí a psychologie moci. (Vyd. 1., 226 s.) Praha: Triton.
• Janata, J. (2000). Agrese tolerance a intolerance. (1. vyd., 220 s.) Praha: Grada.
• Lorenz, K. (2003). Takzvané zlo. (Vyd. 2., V nakl. Academia 1., 234 s.) Praha: Academia.
• Orel, M., Facová, V. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. (Vyd. 1., 256 s.) Praha: Grada.

Agresivita z hlediska obecné psychologie

• Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
• Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. (Vyd. 1., 335 p.) Praha: Academia.

Agresivita u dětí a mládeže

• Antier, E. (2011). Agresivita dětí (Vyd. 2.). Praha: Portál.
• Svoboda, J. (2014). Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku (Vyd. 1.).
• Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže (Vyd. 1.). Praha: Grada.
• Praha: Portál.
• Martínek, Z., Kameníčková, P. (2008). Agrese a agresivita u dětí a mládeže (Vyd. 1.). Praha: Národní institut pro další vzdělávání.
• Čírtková, L. (2012a). Násilí jako zážitek. Psychologie Dnes, 18(3), 56-59.
• Čírtková, L. (2012b). Násilí mladistvých z pohledu současné forenzní psychologie. Bezpečnostní teorie a praxe. -- (2), 109-116.
• Marcus, R. F. (2007). Aggression and violence in adolescence. New York: Cambridge University Press.
• Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže: druhy agresí, přístupy k agresivnímu chování, poruchy chování, šikana. Praha: Grada.
• Resnick, M. D., Ireland, M., & Borowsky, I. (2004). Youth violence perpetration: What protects? What predicts? Findings from the National Longitudinal Study of Adolescent Health. Journal Of Adolescent Health, 35(5), a424.e1-424.e10. http://doi.org/10.1016/j.jadohealth.2004.01.011
• Kocourková, J., Hort, V. (2004). Vražedné jednání dětských a adolescentních pachatelů. Kriminalistický sborník, č. 5, s. 28 - 29.
• Smith, D. J. (1994). Vražda z nevinnosti (1. vydání). Rudná u Prahy: Papyrus.

Šikana

• Říčan, P. (1995) Agresivita a šikana mezi dětmi : Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí (1. vyd.). Praha: Portál.
• Kratz, H. -J. (2005). Mobbing: jak ho rozpoznat a jak mu čelit. Praha: Management Press.
• Kolář, M. (2005). Bolest šikanování (Vyd. 2.). Praha: Portál.
• Kolář, M. (2011). Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál.

Domácí násilí

• http://www.domacinasili.cz

Agresivita a média

• Suchý, A. (2007). Mediální zlo - mýty a realita: souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí (Vyd. 1.). V Praze: Triton.
• Anderson, C. A., Berkowitz, L., Donnerstein, E., Huesmann, L. R., Johnson, J. D., Linz, D., ... & Wartella, E. (2003). The influence of media violence on youth.Psychological science in the public interest, 4(3), 81-110.
• Boxer, P., Huesmann, L., Bushman, B. J., O’Brien, M., & Moceri, D. (2009). The Role of Violent Media Preference in Cumulative Developmental Risk for Violence and General Aggression. Journal Of Youth And Adolescence, 38(3), 417-428. http://doi.org/10.1007/s10964-008-9335-2
• Coyne, S. M. (2015). Effects of viewing relational aggression on television on aggressive behavior in adolescents: A three-year longitudinal study. Developmental Psychology, 52(2), 284-295. http://doi.org/10.1037/dev0000068
• Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., & Brook, J. S. (2002). Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood.Science, 295(5564), 2468-2471. http://doi.org/10.1126/science.1062929
• Saleem, N., Ahmed, S., Hanan, M. A., Haroon, S. (2013). Violent Movies and Criminal Behavior of Delinquents. Pakistan Journal of Social Sciences, 33 (2), 243-254.

Násilná kriminalita

• Marešová, A., Havel, R., Martinková, M., & Tamchyna, M. (2015). Násilná kriminalita v nejisté době (1. vyd.). (pp. 83-94) Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dostupné z http://www.ok.cz/iksp/docs/424.pdf
• Heretik, A. (2012). Extrémna agresia I: forenzná psychológia vraždy (2. vyd.). Nové Zámky: Psychoprof.
• Staňková, L., Ščerba, F., & Vichlenda, M. (2014). Násilná kriminalita. Praha: Leges.

Externí odkazy

• http://www.simplypsychology.org/bobo-doll.html