Úzkost

Co je úzkost?

• Úzkost je subjektivně velmi nepříjemný citový stav, doprovázený předtuchou nebezpečí nebo hrozby, kterou ale jedinec není schopen přesně pojmout či určit.

• Podle některých autorů se úzkost vztahuje spíše na něco, co očekáváme v budoucnosti, kdežto strach vzniká v reakci na přítomnou situaci.

• Úzkost i strach řadíme mezi primární emoce. Mají k sobě velice blízko a ne vždy je snadné mezi nimi rozlišovat. Strach se pojí s konkrétním objektem, úzkost je spíše nespecifická.

• Úzkost a strach nás chrání před nebezpečím, mobilizují organismus, bystří naše smysly a připravují nás na optimální fyzický a psychický výkon. Úzkost má organismus připravit na "útok nebo útěk".

• Úzkostnost je trvalejší osobnostní rys. Jedná se o stabilně zvýšenou pohotovost k pociťování nejistoty a k reagování úzkostnými prožitky.

• Úzkostné poruchy se vyskytly u 13, 6% evropské populace a řadí se mezi nejčastější duševní poruchy.

Tělesné projevy úzkosti

1. Zvýšené svalové napětí: jedinec se mnohdy cítí „ztuhlý“ nebo „svázaný“. Ve stavech paniky se můžeme dostat do bezmocné křeči. Objevuje se třes, který stavy úzkosti může ještě umocnit.

2. Zrychlení srdeční akce: rychlejší tep a silnější stahy srdeční svaloviny jsou přirozenou reakcí organismu na stav ohrožení, který jedinec při úzkosti subjektivně prožívá. Zrychlení srdeční akce také vede k posílení stavu úzkosti. Jakékoli výkyvy v oblasti srdeční činnosti jsou chápány jako ohrožující.

3. Bolest na hrudi: jejím zdrojem zpravidla nejsou chorobné změny na srdci, ale svalový stah kosterního svalstva hrudníku. Bolest bývá palčivá, svíravá a může vystřelovat do zad či do rukou. Někdy je špatně interpretována jako infarkt.

4. Dechové obtíže: člověk má při stavu úzkost často pocit nedostatku vzduchu. To je způsobeno buď napětím bránice, nebo zvýšeným obsahem kyslíku v krvi – kdy není potřeba vysílat specifický signál, po kterém se nadechneme a úzkostný jedinec to mnohdy interpretuje jako pozvolnou zástavu dýchání.

5. Zažívací a trávicí potíže: napětí svalů způsobuje pocit zúžení trávicí trubice nebo pocit „knedlíku v krku“. Také nadměrné polykání vzduchu, typické pro nerovnoměrné dýchání, vede k pocitům nevolnosti. Dalším tělesným projevem úzkosti je také nutkání ke zvracení nebo průjem.

6. Pocit slabosti, blížících se mdlob, závratě: při úzkostné (poplachové) reakci se do krve vyplavuje glukóza, která nás má připravit na náročnou situaci. Pokud však nedojde k jejímu využití, je opačnými mechanismy převáděna zpět do zásobních prostorů. V takové situaci může nastat stav přechodné nerovnováhy, který je jedincem prožíván jako nepříjemný pocit slabosti, blížící se mdloby nebo závratě.

7. Kožní příznaky: pokožka bývá spíše chladná (povrch těla je méně prokrvený na úkor svalů a ostatních orgánů). Častá je zvýšená potivost.

8. Bolest hlavy: většinou jsou vyvolány nepřiměřeným svalovým napětím. U lidí s chronickou úzkostí se objevují trvalejší bolesti hlavy. Někdy se používá termín "hat phenomenon" – vyjadřuje pocit, jenž má člověk, který si na hlavu nasadil příliš těsnou čepici.

9. Bolesti zad: při dlouhotrvajících úzkostech se mohou objevit funkční blokády krční a bederní páteře.

10. Mdloby: přesto, že většina těch, kteří prožívají úzkost má pocit, že brzy omdlí, jen velmi malá část reálně upadne do krátké mdloby.

Ontogeneze úzkosti

• Úzkost, jakožto biologicky podmíněná emoce, prochází v průběhu života člověka složitým vývojem.
• Jedincovo okolí chápeme jednak jako zdroj úzkostných prožitků, ale i jako něco, co může pomáhat úzkost zvládat.
• V jednotlivých vývojových stádiích jsme konfrontováni s vývojovými úkoly, které mohou způsobit vznik úzkosti.

VÝVOJ ÚZKOSTNÝCH PROŽITKŮ A MECHANISMŮ JEJICH ZVLÁDÁNÍ V DĚTSKÉM VĚKU

• Dle Erika Eriksona si dítě musí vytvořit pocit základní důvěry, aby mohlo v dalším životě zvládat situace úzkosti a ohrožení.
• Kolem osmého měsíce života se objevuje úzkost z cizích. Dítě reaguje úzkostně, pokud se k němu přiblíží neznámá osoba. Tato úzkost postupně mizí v průběhu druhého roku života.
• Separační úzkost: strach, kterým dítě reaguje na odloučení od matky. Objevuje se v období mezi 7. – 12. Měsícem, vrcholí v období mezi 14. – 18. Měsícem. Její objevení i postupné vymizení je známkou zdravého vývoje.
• Na vývoj úzkosti má vliv kvalita „primárního“ attachementu (silná emoční vazba jedince k jeho blízkým). Rozlišujeme 3 typy attachementu:

A) bezpečný: je východiskem pro další vývoj, umožňuje jedinci navazovat dobré vztahy s okolím

B) úzkostný/vzdorující

C) úzkostný/vyhýbavý

• Děti s úzkostným vztahem k attachmentové figuře (matce) reagují úzkostně i na další lidi → jejich sociální interakce nejsou tolik uspokojivé. Ve vztazích jsou méně jisté, ohrožené. Zkoumání okolí v těchto dětech vzbuzuje úzkost.
• Vstup do mateřské školy s sebou může nést obtíže. Je potřeba, aby dítě bylo schopné přijmout „mateřskou instituci“ za náhradu matky.
• Nástup do školy představuje velký mezník v životě dítěte. Je potřeba, aby u dítěte byla dosažena tzv. školní zralost, pak je schopné přiměřeně se adaptovat na podmínky školní docházky.
• V období 9 až 11 let dochází k pochopení a přijetí definitivnosti smrti, s čímž se může pojit vznik nové úzkosti, tedy strachu ze smrti.
• Kolem 10. – 11. roku narůstá úzkost ze srovnávání s druhými. Pro dítě je důležité „vyrovnat se“ svým vrstevníkům.

ÚZKOST V OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ

• Dochází k rozsáhlým změnám v somatické oblasti
• Velmi rychlý růst: může vést ke zhoršení motorické koordinace, poklesu sportovní výkonnosti, „neohrabanosti“.
• Hormonální změny, které souvisí s nástupem činnosti pohlavních orgánů: zdrojem úzkosti bývá rozvoj sekundárních pohlavních znaků. Také nástup menstruačního cyklu je z psychického hlediska významnou událostí.
• Rozvoj sexuality → navazování vztahů: dospívající už věnují pozornost více opačnému pohlaví. Úzkost může vzbuzovat skupinový tlak mezi vrstevníky.
• Zahájení pohlavního života: silným zdrojem úzkosti může být konflikt mezi biologickou podstatou jedince a jejím odmítáním. Dalším zdrojem úzkosti může být skutečnost, že sexualita je provázána se sociálním statusem jedince.
• Nastává druhá fáze separačního procesu: konflikt mezi snahou o co největší osamostatnění se a strachem z toho pramenícího

ÚZKOST V OBDOBÍ DOSPĚLOSTI

• Neplánované početí nebo naopak neschopnost počít bývají zdrojem silných úzkostí. Neplodnost představuje u jedince intenzivní zásah do jeho sebehodnocení. Zdrojem úzkosti jsou také obavy o zdravotní stav budoucího dítěte.
• Strach z rodičovství: obecně máme tendenci posuzovat hodnotu sebe, jakožto dobrého rodiče, podle činů a schopností našeho dítěte. "Selhání" dítěte považujeme i za své vlastní "selhání".
• V období mladé dospělosti dochází k "první životní rekapitulaci" člověka (partner, děti, vzdělání, kariéra) → možný vznik intenzivní úzkosti.
• Klimakterium: ztráta schopnosti reprodukce a emoční rozlady mohou být velmi špatně prožívány. Přibližně 80% žen zažívá v průběhu menopauzy vazomotorické symptomy (návaly horka, noční pocení) a asi 20% z nich považuje tyto obtíže za natolik nepříjemné, že vyžadují léčbu.
• Omezení pracovní výkonnosti: někdy dojde k přeřazení na jiné (méně prestižní) místo.
• Odchod do důchodu: penzista zásadně přeorganizuje své životní aktivity. Už není ekonomicky nezávislý.
• Strach z blížící se smrti a umírání: pokud jedinec trpí onemocněním ohrožující život, je konfrontován se svou vlastní smrtelností, což vede k akutnímu (ale i chronickému) stresu.

Úzkost podle Sigmunda Freuda

• Sigmund Freud předpokládal, že úzkost vzniká transformací nevybitého libida.

• Úzkost chápal jako výsledek neúplné nebo ne zcela úspěšné represe energetické komponenty pudového přání, jehož kognitivní nebo imaginativní složku se podařilo přesunout do nevědomí. Část oné pudové energie však stále zůstává ve vědomí, kde se projevuje jako tzv. volná úzkost. Pudová přání jsme sice schopni vytěsnit, ale jejich energetická komponenta se v psychice hromadí, což vede ke vzniku úzkosti.

FREUD ROZLIŠOVAL DVA ZÁKLADNÍ DRUHY ÚZKOSTI:

1. Automatická úzkost: vzniká samovolně a to kdykoli je ego zavaleno podněty, které jsou pro něj nezvládnutelné. Tato nadměrná excitace velmi často pramení z vnitřních zdrojů, především z nezvládnutelných popudů id. Automatická úzkost může taktéž nastat v konfrontaci s dříve prožitou traumatickou situací. Tento typ úzkosti je natolik intenzivní, že se mu neubrání ani obranné mechanismy ega, což často vede k prožitkům paniky nebo k pocitu bezmocnosti. Dle Freuda se automatická úzkost objevuje především v raném věku jedince, kdy ego ještě není dostatečně zralé a silné.

2. Signální úzkost: mobilizuje obranné mechanismy, kterými se ego snaží danou situaci zvládat. Není už tak intenzivní jako úzkost automatická. Objevuje se spolu s rozvojem schopnosti předvídat nástup nebezpečných či traumatických situací.

Použitá literatura

• Stanislav Drvota. (1973). Úzkost a strach. (1. vyd., 280 s.). Praha: Avicenum.
• Radkin Honzák. (1995). Strach, tréma, úzkost a jak je zvládnout: MEDICA - Praktické rady lékaře. (1. vyd., 70 s.). Praha: Maxdorf.
• Jeroným Janíček. (2008). Když úzkost bolí. (1. vyd., 208 s.). Praha: Portál.
• Alena Plháková. (2003). Učebnice obecné psychologie. (1. vyd., 472 s.). Praha: Academia.
• Marie Vágnerová. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. (4. vyd., 872 s.). Praha: Portál.
• Jan Vymětal a kol. (2000). Speciální psychoterapie: Úzkost a strach. (1. vyd., 482 s.). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.