Terénní výzkum

Terénní výzkum je jednou z hlavních metod používaných v oboru sociální a kulturní antropologie. Samotná antropologie je věda o člověku a její název vychází z řečtiny. Terénní výzkum je tedy neoddělitelnou součástí této vědy.

Dělení:

V rámci terénního výzkumu můžeme použít řadu dalších postupů, například: dotazníkové šetření, extenzivní terénní výzkum prostřednictvím expedice, intenzivní terénní výzkum, terénní výzkum vícemístnou etnografií.

Historie:

Postupem času v antropologii vznikly dva hlavní přístupy ke zkoumání jevů, zjednodušeně lze říci, že to jsou emický a etický přístup. Tak jak je odvodil americký antropolog Kenneth Lee Pike (1912-2000) z lingvistických pojmů fonemiky a fonetiky.³ Při vysvětlení přístupů předpokládáme, že emický přístup je platný jen pro danou kulturu, oproti etickému přístupu, kde je možno použít pozorování, pro porovnání s kulturami jinými. Za počátek reálného zkoumání v terénu je možno považovat expedici do Toresova průplavu v Melanésii, v západním Tichomoří (1898-1899) vědců z cambridgeské univerzity, pod vedením antropologa Alfreda Corta Haddona (1855-1940), kdy dochází k přímému sběru empirických dat samotnými badateli. Ještě dříve proběhlo známé zkoumání Inuitů v oblasti Kanady německo-americkým antropologem Franzem Boasem, který poprvé navštívil Baffinovu zemi v roce 1883, zde začal zkoumat inuitské skupiny a zjistil, že jsou mezi nimi diference. Jeden z nejznámějších terénních výzkumů prováděl polsko-britský antropolog, zakladatel funkcionalistické školy, Bronislaw Kasper Malinowski v letech1915 až 1918 na Trobriandových ostrovech nacházejících se jihovýchodně od Nové Guineje. Tento výzkum popsal v díle Argonauti západního Pacifiku.⁴ Následovali další výzkumníci z těch nejvýznamnějších lze jmenovat Margaret Meadovou na tichomořském ostrově Samoa, Clauda Lévi-Strausse v Latinské Americe a mnoho dalších v průběhu 20. století.

Techniky:

Při terénním výzkumu se používá řada technik, hlavně záznam etnografických dat, zúčastněné pozorování, práce s informátory nebo etnografické interview. Badatel si zpravidla vede osobní deník, pořizuje si zápisky a vytváří si itinerář svého pobytu ve zkoumané skupině. Důležité je rovněž stanovení si výzkumné otázky a určení si přesné lokality. Dále určení si zdrojů etnografických dat a postup jejich získání, příprava na vlastní terénní výzkum, pobyt v terénu a sběr etnografických dat, postup při analýze a interpretaci dat a na závěr zveřejnění výsledků.⁵

Reference:

¹ Soukup Martin, Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii, Karolinum, Praha 2014, str. 17

² Tamtéž, str. 48

³ Tamtéž, str. 63

⁴ Soukup Václav, Dějiny Antropologie, Karolinum, Praha 2005, str. 426

⁵ Soukup Martin, Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii, Karolinum, Praha 2014, str. 82

Prameny a použitá literatura:

BOAS F., Race, Language and Culture, Macmillan, New York 1940

CUIN CH., GRESLE F., Dějiny Sociologie, SLON, Praha 2004

DOUŠEK R. a kolektiv, Úvod do etnologického výzkumu, Masarykova Univerzita, Brno 2014

SOUKUP M., Terénní výzkum v sociální a kulturní antropologii, Karolinum, Praha 2014

SOUKUP V., Dějiny Antropologie, Karolinum, Praha 2005

TONCROVÁ M., UHLÍKOVÁ L., Terénní výzkum etnokulturních tradic, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha a Brno 2014