Učení

Učení

= veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životní zkušenosti

• činnost = komplexní, složitý proces zahrnující celou osobnost člověka, dochází při ní k interakci člověka s prostředí. V činnosti se formují a působí psychické jevy – mimo jiné i proces učení
• v širším smyslu jde o přizpůsobování se prostředí, zároveň je zde aktivní role jedince a možnost výběru
• učením si osvojujeme vědomosti, dovednosti, schopnosti, postoje a návyky, mění se jím i psychické procesy, stavy a vlastnosti (formuje se jím osobnost)

• učení je považováno za specifickou formu činnosti, která vzniká jako interakce mezi organizovanou soustavou (organismem) a jejím prostředím. Každé učení předpokládá existenci nějaké objektivní určitým způsobem organizované soustavy. Asi nejúčelněji uspořádanou soustavou v tomto smyslu je lidský organismus (člověk). Systém definujeme zpravidla jako jednotu určitých částí (elementů), spojených v organizovaný celek, vstupující do vzájemných dynamických vztahů. Systém má tedy určitou strukturu, která je daná povahou vztahů mezi složkami (př. mozek). Na struktuře systému závisí způsob činnosti (aktivity). Činnost se projevuje působením na ostatní systémy, vývojem, aktivitou. O chování systému mluvíme tehdy, jestliže je charakterizován soubor vstupů (stimuly,podněty) a soubor reakcí, výstupů (operací) organismu. Činnost působí zpětně na struktury ‚ struktura a celý systém se mění v procesu své vlastní činnosti (princip jednoty struktury a funkce).
• učení je jednou z forem činnosti takto organizovaného systému, jehož struktura se upraví vlivem vnějších podmínek. Činnost člověka je tedy závislá na struktuře organismu, struktuře vnějšího světa, povaze úkolu. Stupeň dokonalosti učení člověka závisí na dokonalosti struktury jeho mozku.
• učení má základní úlohu v rozvoji a utváření všech psychických procesů, veškeré psychické činnosti člověka. Každá činnost po sobě zanechává změnu ve smyslu nové zkušenosti, nové vlastnosti osobnosti.
• člověk je tudíž somoorganizující se soustavou, která má vysoce rozvinutou autoregulační schopnost

Typy učení

Geneticky naprogramované typy učení

• biologicky účelné (cíl = adaptace), bez vnějšího posilování
• orientačně-pátrací reflex – jeho funkce je zjistit, zda jedinci nehrozí nebezpečí
• habituace (přivykání) – na základě zkušenosti se sníží reakce a jedinec posléze přestane reagovat na podněty, které nepředstavují nebezpečí
• senzibilizace (zcitlivění) - opakované působení podnětu vede k nárůstu reakce na podnět,
• imprinting (vtiskování) = jediná expozice podnětu stačí k tomu, abychom si ho natrvalo uložili do paměti, je to učení bez opakování či posilování, probíhá v raném věku (kritická/senzitivní perioda pro vtištění obrazu matky u housátek, ale i senzitivní periody v souvislosti s attachmentem či osvojením jazyka)
• explorační chování = spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých podnětů, když nehrozí nebezpečí – je to vlastně něco jako hra, jejímž cílem je seznámení se s novým objektem

Klasické podmiňování

• asociativní učení – spoje mezi podněty, podněty a reakcemi organismu
• je pasivní, spojení podmíněných a nepodmíněných podnětů vyplývá z okolí, naučená reakce vzniká bezděčně
• výsledkem není nové chování – pouze podmíněná reakce na podmíněný podnět

• nepodmíněný podnět = evokuje vrozenou reakci bez předchozího učení (jídlo)
• nepodmíněná reakce = vrozená odezva na nepodmíněný podnět (slinění)
• podmíněný podnět = původně neutrální stimul (světlo, metronom), který získá schopnost vyvolat vrozenou reakci (slinění)
• podmíněná reakce = původně nepodmíněná reakce (slinění), kterou vyvolal podmíněný podnět (tikání, světlo)
• opožděné podmiňování = nejprve podmíněný podnět (světlo, zvuk), teprve později nepodmíněný (jídlo) – nejefektivnější učení (efektivnější než současné či zpětné podmiňování)
• generalizace (zobecňování) = reflexivní reakci vyvolávají podněty, které se podobají původnímu podmíněnému
• diskriminace (rozlišování) = organismus se učí reagovat pouze na některé podněty a ostatní ignorovat
• vyhasínání = podmíněný reflex postupně slábne, protože nenásleduje nepodmíněný (jídlo)
• emoční podmiňování = citové reakce vůči původně neutrálním podnětům; mnohé podněty lidem signalizují na co se máme připravit: podmíněné podněty negativní (zvuk zubařské vrtačky) vyvolávají strach

Operantní (instrumentální) podmiňování

• aktivní učení z důsledků chování subjektu, při kterém pozitivní/negativní důsledky chování vedou ke změně pravděpodobnosti dalšího výskytu chování, výsledkem je nové chování
• Thorndike: zvíře metodou pokusu a náhodného úspěchu vyřadí chování, které nevedlo k uspokojení -> zákon efektu = akty chování, které v určité situaci vedou k uspokojení, se v ní později vyskytnou pravděpodobněji než ty, které k uspokojení nevedou
• Skinner: operanty = spontánní akty chování, kt. mají +/- důsledky, operantní podmiňování je druh učení, při kterém se mění pravděpodobnost budoucího aktu chování (operantů) na základě jejich důsledků; 2 obecné důsledky chování = posílení (zpevnění) a trest

• posílení vede ke zvýšení frekvence určitého chování, jedinec se učí z důsledku svého chování
• pozitivní posílení: chování je odměněno něčím, co vyvolává příjemné pocity (odměny jsou jídlo, pochvala, ocenění ad.), nejefektivnější je nepravidelné pozitivní zpevnění, tvarování – když se nedaří dosáhnout chtěné reakce, je třeba odměňovat to, co se jí blíží -> zpevňované se jí pak stále víc přibližuje
• negativní posílení (zpevnění): důsledky chování vedou zmírnění/zastavení působení nepříjemných pocitů (např. odstraňování úzkosti užíváním alkoholu)
• trest = nepříjemný důsledek chování, který snižuje pravděpodobnost jeho dalšího výskytu
• působení averzivního podnětu (bolest)
• záraz příjemných podnětů
• Tolman: „účelný behaviorismus“ = popsal existenci „latentního učení“, tedy učení, které probíhá i bez zpevnění (krysy se v bludišti učí a vytvářejí si kognitivní mapy, i když je zrovna nečeká odměna)

Učení vhledem

• vnímání nových vztahů a souvislostí ve stejné problémové situaci = řešení problému=vhled
• k vhodnému vyřešení situace dojde spontánně (bez zpevňování), subjekt však musí chápat problémové složky situace
• zabývali se jím gestaltisté, hlavně Wertheimer (rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení – v tom druhém dochází k vhledu, prokouknutí struktury problému) a Kohler (zkoumal u primátů a popsal jejich řešení problému „jak dostat nedostupný banán“)

Sociální učení

• kopírování chování dospělých dětmi probíhá bez posilování
• Bandura: teorie observačního učení: lidé se učí na základě zástupného zpevňování = pozorování chování druhých lidí a jeho důsledků – observace těchto modelů vede ke vzniku očekávání efektivity a odměnění aktivit (-> lidé proto napodobují atraktivní a úspěšné jedince); subjektivní přesvědčení o vlastní zdatnosti = lidé s vysokou self-efficacy si věří, mají pozitivní očekávání a více do věcí jdou
• Rotter: existují značné rozdíly v subjektivním hodnocení odměn (lidé v chudých zemích si více cení jídla); 2 typy lidí podle subjektivního přesvědčení o možnosti ovládat zdroje posílení: internal locus of control (mají pocit, že odměny závisí na jejich chování) a external locus of control (myslí, že jejich chování neovlivní získání odměny – je to na náhodě)

Internalizační (zvnitřňovací) procsy

• dítě postupně zvnitřňuje rozkazy a prosby rodičů a samo podle nich reguluje své chování i mentální aktivity, příp. samo sebe odměňuje/trestá…
• internalizace se podílí na schopnosti řídit a usměrňovat vlastní chování a také formuje osobnost
• Kernberg v internalizačních procesech rozlišil introjekci, identifikaci a ego identitu