Kompenzace

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Kompenzace (com-pensó) znamená něco nahrazovat. Jedinec vědomě, či nevědomě zakrývá své slabiny, frustrace, pocity méněcennosti či neschopnosti v jedné oblasti tím, že dosahuje (nebo usiluje o dosažení) uspokojení či dokonalosti v jiné oblasti. Může zakrývat skutečný, nebo domnělý nedostatek osobní nebo fyzické méněcennosti.

Vznik kompenzace a kompenzační mechanismus

Člověk má problém, jestliže se ocitne pod vlivem situace, na níž nemá k dispozici pohotově adaptivní reakci, chování. Jestliže je každý problém, který konstruktivně řešíme a vyřešíme, prostředkem osobního růstu, pak problémy, které nevyřešíme a jež nás zatěžují či zraňují, se proměňují v psychotraumata. Kromě ohrožení života či existence to jsou situace, kdy je narušováno dobré sebehodnocení, sebeakcepteace a sebeúcta. Zdravý jedince se má naučit řešit problémy, konkrétně útoky na své „Já“, s nimiž se v životě běžně setkává.

Problémy/ traumata můžeme obecně rozdělit na:
1. flustrace: Je to jednak situace, v níž je subjektu bráněno dosáhnout cíle. Frustrující jsou neúspěchy, ztráty, nedostatky všeho druhu. Nejzávaznější jsou ovšem frustrace ego-vztažných motivů (ztráta prestiže, nedůvěra sociálního okolí ve schopnosti subjektu atd.) Frustrace může vést ke ztrátě vnitřní rovnováhy, vyvolávat nejrůznější negativní pocity.

2. Konflikt: střed protichůdných sil na cestě k cíli, např. Koincidence exhibicionismu a úzkosti před vystoupením na veřejnosti.

3. Stres: zátěž na cestě k cíli, která je na hranici naší kapacity zvládání anebo ji přesahuje.

Člověk může problém řešit, vyhnout se mu, ignorovat jej, nebo jej odložit na později. Ne vždy se ovšem problém podaří vyřešit, a proto se objevují kompenzace, tenze a protekce. Jejich opakované využívání vytváří typickou struktur, která se může přeměnit na charakterovou strukturu neurotickou, pokud jedinec své problémy nezvládne. Kompenzace je náhradou za chybějící dispozici osobnosti nebo vzorec chování, které se neutvořily v minulosti.

Kompenzační mechanismus

Kompenzační mechanismy nahrazují při řešení problémů ty dispozice a postupy, kterých se osobnosti nedostává. Mají za úkol vyrovnat nedostatky jiným způsobem. Jestliže ochranné a obranné mechanismy staví osobnost mimo aktuální či potenciální hrozbu, kompenzační mechanismy vedou k alternativám, které ovšem také – podobně jako ochrany či obrany – mohou být dysfunkční. Extrémním příkladem je smrt slavného hudebníka J. Lennona. Motivem jeho vraždy byla jen touha chorobného mladíka upozornit na sebe svět a ,,proslavit se“. Vražedný či se stal patologickou kompenzací neuskutečnitelné touhy. Nejznámějším mechanismem kompenzace je sublimace.

Přehled nejdůležitějších ego-defenzivních mechanismů:

• kompenzace

• racionalizace: je typickým příkladem sebeklamu a spočívá v konstrukci ,,vysvětlení“ neúspěchu, v jeho atribuci nepříznivých okolnostem nebo ve ,,svalování viny“ na jiného.

• bagatelizace: hodnota nedosažitelného cíle je snižována, subjekt v něm začíná spatřovat různé nedostatky.

• sublimace: Nesplněnou touhu nebo přání, neúspěch i zklamání může člověk odreagovat tím, že vzniklé zážitky transformuje do jiných obsahů prožívání nebo jednání. Psychoanalýza tímto dynamismem vysvětluje i vznik umění, existenci náboženství a jiných kulturních jevů.

• regrese: obranný sestup na nižší úroveň psychického vývoj

• projekce: vlastní frustrace z dezaprobovaných činů, např. z krádeže či nenávisti, se subjekt zbavuje tím, že je připisuje jiným

Druhy kompenzace

• Pozitivní kompenzace může pomoci překonat naše problémy. Pokud třeba nešikovný mladík bude vynikat ve studiu, jde o pozitivní kompenzaci. Nebo pokud ten, komu nejde škola, bude zaměřený na sport.

• Negativní kompenzace – Znamená, že mladík, který nebude vynikat ve škole, ,,vynikne“ v různých formách nevhodného chování

• Hyperkompenzace – přehnaná, nepřiměřená, extrémní snaha po kompenzaci. Příkladem sledování nadměrné kompenzace mohou být lidé středního věku, kteří procházejí životní krizí.

• Dekompenzace – porušení kompenzace, selhání, zhoršení funkce orgánů

• Kompenzační maskulita – přísná situační asertivita, která může být zapříčiněna a podmíněna skrývanou vnitřní nejistotou a labilitou

Vyrovnávání se pomocí kompenzace

Dynamismus kompenzace je velmi důležitý adaptační prostředek, který umožňuje osobnosti vyrovnat se především s vnitřními nedostatky a překonat tak pocity méněcennosti. Existuje řada způsobů kompenzace, jejichž společným znakem je, že nahrazují a vyvažují určitou skutečnou nebo jen prožívanou méněcennost.
- Přestavba funkce Kompenzovat touto cestou je možno např. různé tělesné, pohybové nedostatky tím, že rehabilitačními civiky rozvíjíme náhradní funkce. Kompenzovat je možno i psychické funkce: když např. slabou mechanickou pamět vyvažujeme intenzivním rozvojem logické paměti nebo úmyslnou pozorností apod.
- Změna způsobu provedení úkonu Touto cestou vyrovnáváme např. sníženou pamět dobře vedeným systémem poznámek a zápisků. Pohybové defekty např. po úraze nahradíme vytvářením nových dovedností – např. má-li člověk nepohyblivou pravou nohu, může v automobilu brzdit tak, že se naučí manipulovat rukou táhlem, které je vedeno od nožní brzy.
- Přestavba veškeré činnosti Tak např. zvýšeným úsilím a zájmem je možno kompenzovat ve značném rozsahu jen průměrné schopnosti, což se dříve nebo později promítne i do výstavby ostatních systémů osobnosti. K tomuto typu kompenzace patří i změna životních zaměření, když dosavadní nevede k cíli pro nezvládnuté vnitřní nebo vnější překážky (např. změna zaměstnání po úraze). Přestavba činnosti může jít i nesprávným směrem. Tak např. pocity méněcennosti nebo strach je možno překompenzovat až na úroveň hrubosti, přestování podivných a nevhodných zájmů či koníčků a někdy do nemístného vychloubání apod. Tyto způsoby změny činnosti mají charakter substituce.

Substituce Dynamismus substituce vede k volbě náhradního objektu uspokojení nějaké potřeby, jestliže původní cíl je nedosažitelný. Jestliže subjekt sám prožívá novou volbu jako náhradní řešení a není spokojen, frustrace přetrvává a obranná funkce substituce je jen dočasná.

Příčiny kompenzace

Komplex Představuje neasimilovanou zkušenost individua, související s pocity viny, selhání, méněcennosti, opouštěnosti, ale také např. s nežádoucím zjevem (malý vzrůst, otylost, příliš dlouhý nos atd.) Také komplex narušuje psychickou rovnováhu jedince a vytváří tendenci ke kompenzaci, u lidí s komplexem malého vzrůstu např. různými způsoby zvyšování ve smyslu fyzickém i sociálním. C.G. Jung (1906), který pojem komplex zavedl, jej definoval jako ,,citově zdůrazněnou skupinu představ v nevědomí“ a jeho motivační naléhavost vyjádřil výrokem, že ,,nemáme komplex, nýbrž komplex má nás“, tj. ovládá člověka, který pohledá jeho iracionálním tendencím ke kompenzaci.

Osobnosti zabývající se kompenzací

Alfred Adler ( 1870 – 1937) Adler na základě studia komplexu méněcennosti vypracoval systém své individuální psychologie, zdůrazňováním nutnosti sociální integrace jedince. V jeho pojetí je hybnou silou utváření lidské psychiky především touha po moci, která může být narušena komplexem méně-cennosti, touha po osobním uplatnění, realizaci "životního plánu" jedince. Podle Adlera,vede ke konfliktnímu jednání a k nevědomým pokusům o kompenzaci v raném dětství především "orgánová méněcennost", nedostatky v ekonomické situaci a nutnost dítěte podřizovat se autoritě dospělého. Duševní život je podle něj závislý v největší míře na volné pohyblivosti organismu.
Sigmund Freud Ve své psychoanalýze popsal ego obranné mechanismy. Souží k zachování haromonie a to na úrovni naší psychiky, resp. ega. Ego-obranné mechanismy mají chránit naše já, zachovat pocit vlastní hodnoty v situaci neúspěchu, selhání, pocitech vidy, studu atd. Patří mezi ně popření, racionalizace, kompenzace a mnoho dalších.
Carl Gustav Jung Zabýval se kompenzační funkcí snů. Sny podle Junga kompenzují náš vědomý postoj ke světu. Vytváří k němu jistou alternativu, která se snaží o rozšíření našeho vědomí, našich bdělých obzorů. Sen se tak stává nekonečným dialogem mezi vědomím a nevědomím. Kompenzace může být i zprávou pro bdělé já.Pojetím snu u Junga, se dobře ilustrují sny alkoholiků a kuřáků. Pokud se alkoholik rozhodne přestat pít a kuřák přestat kouřit v jeho snech s největší pravděpodobností začnou objevovat chvíle, kdy si odpíraného nešvaru dopřává v míře vrchovaté. Podle Junga snové kouření či pití představuje setkání se stínem, tedy se složkou naší bytosti, pro kterou již v bdělém životě není místo. Nejde tedy o splněné přání a o touhu pokračovat v nešvaru, ale o snahu vyrovnat se s vlastními stinnými stránkami tak, že jim poskytneme náš snový prostor k realizaci. Jungův postoj může snícího povzbuzovat a nabádat k překonávání nesnází tím, že si stinné stránky ve snu připustíme a snažíme se s nimi smířit a vyrovnat.