Knihovnické vzdělání v ČR

Verze z 11. 1. 2016, 00:57, kterou vytvořil Jaroslava.Pachlova (diskuse | příspěvky) (kategorizace)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Knihovnické vzdělávání v České republice můžeme rozdělit do dvou rovin. Jedna rovina se týká akademického vzdělávání, druhá pak mimoškolního vzdělávání knihovníků, kam lze zařadit celoživotní vzdělávání, či rekvalifikační kurzy.

Hlavní rozdíl mezi těmito rovinami se nachází ve zřizovateli. Akademické vzdělávání v České republice zajišťuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Mimoškolní zajišťují a pořádají především samotné knihovny.[1]

Historie akademického vzdělání

První knihovní zákon

Počátky akademického vzdělání knihovníků v České republice souvisí se vznikem Československé republiky v roce 1918. Se vznikem první československé ústavy a sbírky zákonů nebyly zapomenuty ani knihovnictví.

Československo mělo totiž velmi hustou síť knihoven a tak bylo zapotřebí legislativy, která by institucím dala jistý řád. V roce 1919 tak nabývá platnosti „Zákon č. 430/1919 Sb., o veřejných knihovnách obecních,“ často nazýván jednoduše jako „1. knihovnický zákon.“

Zákon obsahoval dvanáct paragrafů, jeden z paragrafů se věnoval přímo knihovníkovi. Knihovny v obcích nad 10 000 obyvatel měl vést knihovník z povolání.[2] Bylo tedy nutné založit vzdělávání v oboru knihovnictví.

Až do počátku dvacátých let pracovali v našich knihovnách jako knihovníci z povolání převážně vědci, učitelé, spisovatelé, básníci a jiní příslušníci inteligence bez odborného vzdělání.[2] Tito dobrovolníci postrádali knihovnické vzdělávání, jejich znalosti v oboru knihovnictví byly načerpány samostudiem. Navíc nejčastěji své znalosti získávali tito neprofesionální pracovníci ze zahraničních dokumentů.

O založení knihovnické školy se velmi zasloužili tehdejší přední čeští knihovníci a Svaz osvětový.

Jako první knihovnické vzdělávání můžeme označit třínedělní kurzy pro knihovníky, které byly pořádány právě již zmíněným Svazem osvětovým. Kurzy se otevřely v prosinci 1918 a vedl je knihovník Ladislav Jan Živný. V dubnu následujícího roku se kurzy konaly již dvouměsíční, další změnou bylo, že hlavní podporou bylo Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO). Na obou kurzech se nacházely stejné předměty – bibliografie, dějiny knihy, dějiny knihoven, katalogizace, klasifikace a správa knihoven. Tyto kurzy však nevyhovovaly k tomu, aby se splnil požadavek z 1. knihovnického zákona. Zákon požadoval státní zkoušku po jednoročním odborném studiu.

Aby se tento požadavek splnil, byla v r. 1920 založena Státní knihovnická škola. Tato jednoletá škola měla spíše charakter nástavbových kursů, neboť jak její ředitel Z. V. Tobolka, tak i ostatní učitelé byli jejími externími učiteli a škola nebyla zahrnuta do soustavy odborných škol.[2]

Již na počátku této školy se začaly projevovat rozdíly mezi knihovnami vědeckými a městskými. Rozlišnosti bychom našli v závěrečných zkouškách – knihovníci směřující do městských knihoven skládali zkoušku z pěti předmětů, jejich kolegové ve vědeckých knihovnách pak devět.

V Ústí nad Labem byla na počátku 20. let 20. století otevřena německá Státní knihovnická škola, která sloužila pro knihovníky ve veřejných německých knihovnách.

Samozřejmě probíhalo také vzdělávání knihovníků v obcích od 2 000 do 10 000 obyvatel. Tito knihovníci absolvovali tří týdenní kurzy. Existovali i kratší kurzy pro knihovníky v menších obcích.

30. léta 20. století


Hospodářská krize v roce 1928 zasáhla také knihovny. Nejenže se v důsledku nedostatků financí začala ve fondech veřejných knihoven objevovat braková literatura, omezil se však také provoz knihovnických škol. Nejhorší situace pro akademické školy byly léta 1932 a 1933.

Další citelnou ránou pocítilo knihovnické školství ke konci 30. let. V roce 1939 byly na území Československa uzavřeny vysoké školy po dobu tří let. Přestává tak působit kvalitní škola, která by školila knihovníky do odborných knihoven. Hlavní funkci v knihovnickém vzdělávání tak převzaly střední odborné školy knihovnické.

Knihovnické vzdělávání po roce 1945


V druhé polovině 40. let minulého století si knihovnická práce začala budovat status odborné činnosti, ke které je potřeba speciální potřeba.

Významným rokem pro akademické vzdělávání byl rok 1950, kdy vzniká při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (dále jen FF UK) Katedra knihovnictví a vědeckých informací (dnes se obor vyučuje na Ústavu informačních studií a knihovnictví při FF UK). Tento typ vzdělávání se o dva roky později objevil i na Slovensku, kde bychom tuto Katedru hledali na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (obor je i zda nadále vyučován na stejné univerzitě).

Kromě vysokých škol s knihovnickým vzděláním fungovaly po roce 1945 v Československu středoškolské knihovnické školy. Jednalo se o maturitní obory. Začátky středních knihovnických škol v Praze a v Brně se datují rokem 1953, kdy byly otevřeny při pedagogických gymnáziích knihovnické větve. Při reorganizaci školského systému pak vznikly samostatné střední knihovnické školy.[3] Na Slovensku středoškolské knihovnické studium probíhalo v Bratislavě.

Úpadky akademické vzdělávání zažilo po únorovém převratu roku 1948 a po okupaci sovětskou armádou v srpnu roku 1968. Tyto události ovlivnily nejen vývoj vzdělání, ale také samotnou výuku. Do vzdělávacích programů se dostávala komunistická ideologie, studenti museli vykonávat různé propagandistické činnosti.

V 70. a 80. letech se ve studiu začala prosazovat nejen rovina knihovnická, ale také tematika informační. Zvlášť výrazné bylo zaměření na automatizované informační systémy. Avšak socialistické Československo tehdy vážně zaostávalo ve výpočetní a další technice za vyspělými demokratickými státy.[3] Knihovníci tak postrádali ve svém vzdělání tuto inovaci, jež již dnes považujeme za základ v tomto oboru.

Druhý knihovnický zákon

V roce 1959 vychází další knihovnický zákon – „Zákon č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven,“ nazýván jako „2. knihovnický zákon.“ Ten se spíše věnoval systému a síti knihoven, uvádí však, že v profesionálních knihovnách by měl působit vystudovaný knihovník, a že v malých obecních knihovnách může pracovat dobrovolník.


Knihovnické vzdělání po roce 1989


Jedním z prvních kroků po tzv. sametové revoluci bylo zbavení knihovnictví ideologického zaměření, který byl během komunismu běžnou součástí. Dále se změnila koncepce, struktura a obsah vzdělání knihovníků.

Podstatným krokem byla modernizace knihoven a zavedení výpočetní techniky. Knihovníci se museli vzdělávat v tomto úseku. Velké změny zažily vysoké školy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vznikl v roce 1992 Ústav informačních studií a knihovnictví (zkratka ÚISK), kam se přesunul studijní obor knihovnictví.

V Opavě se na Slezské univerzitě zavedlo tříleté bakalářské studium knihovnictví na Filozoficko-přírodovědecké fakultě. Oboru „Informační studia a knihovnictví“ (akreditován v roce 1996) se také podařilo uchytit v Brně na Masarykově univerzitě. Na počátku šlo pouze o vzdělání při zaměstnání. Od ledna 2002 pak tento obor v nové koncepci zakotvil jako Kabinet knihovnictví Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity s možnosti jak prezenčního, tak i kombinovaného studia bakalářského a magisterského.[3]

Současnost

V současné době se na území České republiky nachází všechny úrovně akademického vzdělávání knihovníků.

Střední odborné školy

Střední knihovnické školy můžeme najít v Čechách i na Moravě. V Čechách ve městě Plzeň, Tábor, Sokolov, Mladá Boleslav a Polička. Na Moravě to jsou pak města Brno, Luhačovice a Olomouc.

Vyšší odborné školy


V současné době se na území České republiky nachází dvě vyšší odborné školy se zaměřením na knihovnictví. Jedna je v Praze, druhá pak v Brně. V Brně se tato vyšší odborná škola nachází pod stejnou institucí jako střední knihovnická škola.

Vysoké školy


Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze – Ústav informačních studií a knihovnictví


ÚISK nabízí ve studijním oboru „Informační studia a knihovnictví“ tříleté jednooborové bakalářské studium prezenční a kombinované.

Ve stejném oboru pak nabízí i dvouleté navazující magisterské studium, opět v možnosti prezenční, nebo kombinované formě studia. V rámci magisterského studia jsou tři specializace – specializace informační, knihovnická a knihovědná.[4]

ÚISK jako jediná vysoká škola v České republice nabízí doktorské studium v tomto odvětví. Studijní obor se nazývá „Informační věda,“ jedná se o tříleté studium, opět možno studia prezenčního či kombinovaného, obor je určen pro absolventy magisterského studia.

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně – Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví


Kabinet nabízí studijní obor „Informační studia a knihovnictví“ v tříletém bakalářském studiu a v dvouletém navazujícím magisterském. Možnost studovat prezenčně a kombinovaně je u obou úrovní.

Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě


– Ústav bohemistiky a knihovnictví
Ústav nabízí studium tříletého bakalářského studia ve studijním oboru „Knihovnictví.“ Studium je možné prezenčně i kombinovaně. Dále nabízí i magisterské studium v oboru „Knihovnictví se zaměřením na veřejné knihovny komunitního typu.“

– Ústav informatiky
Na dalším ústav Slezské univerzity je možné studovat studijní obor „Informační studia se zaměřením na knihovnictví“ v rámci tříletého bakalářského studia (opět možnost prezenční i kombinované). Ústav informatiky také otevírá dvouleté magisterské studium v oboru „Informační a knihovnická studia.“

Mimoškolní vzdělání


Když mluvíme o mimoškolním vzdělání knihovníků, máme na mysli různé kurzy, které mají knihovníky seznamovat s novinkami v knihovnictví, o celoživotním vzdělání, ale také o rekvalifikačních kurzech. Nejčastějšími poskytovateli tohoto vzdělávání jsou krajské knihovny, Národní knihovna ČR, Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP), Sdružení knihoven (SDRUK), Asociace knihoven vysokých škol (AKVŠ), Národní technická knihovna, Národní lékařská knihovna i knihovny další.[1]

Mimoškolní vzdělání knihovníků bylo také zahrnuto v programu VISK (veřejné informační služby knihoven), konkrétně v části VISK 2.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 HOUŠKOVÁ, Zlata. Vzdělávání knihovníků v České republice: stručné poznámky. ITlib: Informačné technológie a knižnice [online]. Bratislava: Centrum vedecko-technických informácií SR, 2010, 2015-11-19, (1) [cit. 2015-11-19]. ISSN 1336-0779. Dostupné z: http://itlib.cvtisr.sk/archiv/2010/1/vzdelavani-knihovniku-v-ceske-republice-strucne-poznamky.html?page_id=994
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 CEJPEK, Jiří, Jan ČINČERA, Ivan HLAVÁČEK a Pravoslav KNEIDL. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002, 247 s. ISBN 80-246-0323-3.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2005, 233 s. ISBN 80-246-1037-X.
  4. ↑ Adresář škol zajišťujících studium oboru "knihovnictví": Vysoké školy. Informace pro knihovny [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2015 [cit. 2015-11-29]. Dostupné z: http://ipk.nkp.cz/adresare-e-konference/adresare/adresar_knihovnickych_skol_a_skol_pribuznych_oboru.htm#vysoke

Použitá literatura

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Knihovnické_vzdělání_v_ČR&oldid=29290“