Model

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Model můžeme rozdělit na dva druhy - abstraktní a fyzický. Fyzický model slouží pro vytvoření si menší (města) nebo větší (mapy) kopie reálného objektu. Obvykle jsou vyrobeny s určitým měřítkem ke svému originálu, ale existují i modely, ve kterých je měřítko použité pouze pro naši představu. Dále nám pomáhají lépe zkoumat prvky daného objektu a simulovat jejich vztah k okolnímu prostředí. Fyzický model může také obsahovat části, které bychom normálně neviděli.

Abstraktní model je složeninou myšlenek, postupů a konceptů reprezentující nějakou reálnou věc nebo již existující myšlenku. Pomáhají nám pochopit složitější prvky zkoumaného objektu a umožňují nám vytvoření bodů pro budoucí zkoumání. Kromě zjednodušení je další funkcí modelu zvýraznění námi požadovaného prvku v originálu. Mezi další důležité prvky modelu patří zobrazení vztahů mezi jednotlivými jeho částmi. Při vytváření modelů bychom se měli ujistit, že máme dostatečný objem dat a důvod, za jakým účelem ho vytváříme.

Příklady abstraktních modelů:

Data flow model - slouží k vizualizaci jednotlivých prvků v daném systému. K tomu používá diagramy, které mohou být jinak složité. Jeden z těchto diagramů je Diagram datových toků, ten se používá v informačních systémech a je složený z procesů, toků, skladů a terminátorů. Při jejich vytváření je důležitá konzistence u jednotlivých částí např. každý proces by měl mít vstup i výstup.

Entity-relationship module - používá se při vytváření databází, pro znázornění způsobu uložení dat a popisu vztahů mezi jednotlivými entitamy (objekt, který můžeme jednoznačně definovat). Skládá se ze tří částí: conceptual data model, logical data model a physical data model.

Event-driven process chain - tento model je zaměřený na popsání jednotlivých kroků v procesu. Nejčastěji slouží k optimalizaci busnissového modelu. Tvoří jej entity a jednotlivé vztahy mezi nimi.

Modely v sociální komunikaci

Jednotný model pro sociální komunikaci neexistuje. Za to jich bylo vytvořeno několik např.: Aristotelův, Berlův, Shannon-Weavrův. Každý z těchto vytvořených modelů se pak zaměřuje na určitou oblast komunikace (Aristotelův model založený na rétorice). Můžeme je také rozdělit na lineární a interaktivní.

Aristotelův model komunikace

V historii byl popsán model sociální komunikace několikrát. Jeden z prvních, kdo jej vytvořil, byl Aristoteles. Ten sociální komunikaci rozdělil na základě rétoriky do třech hlavních částí: řečník, projev a publikum. Ve své práci, zabývající se komunikací, také zdůrazňoval roli publika jako jednu z nejdůležitějších částí.

Laswellův model komunikace (1948)

Svůj komunikační model publikoval v článku: The Structure and Function of Communication in Society. V něm ji rozdělil na pět částí: Kdo ? (komunikátor), Co říká ? (zpráva), Kanál ? (médium např. telefon), Komu ? (posluchač), S jakým efektem ? (účinek zprávy na posluchače). Tento vytvořený model, stejně jako Aristotelův, je lineární. V roce 1956 byl Georgem Gerbnerem rozšířen a v roce 1956 byly navrhnuty další dvě části: Za jakým účelem?, Za jakých podmínek?

Shannonův-Weavrův model (1948)

Model byl popsaný v práci A Mathematical Theory of Communication. Claude Shannon ji pak rozdělil na dvě části, které publikoval ve dvou číslech časopisu: Bell System Technical Journal. Později byla vydána i jako paperback (kniha v měkké vazbě, určená pro širokou veřejnost), do které přispěl Warren Weaver svým shrnutím problematiky. K změření hodnoty informace ve zprávě Claude Shannon používá entropii.

Model se skládá z šesti částí: informačního zdroje, vysílače (zprávu zakóduje), kanál (přes který se zpráva posílá), šum (ztráta informace během jejího přenosu), přijímač (zprávu si dekóduje), místo určení (místo, kde byla zpráva přijata). Tento model se rozšířil do mnoha oborů, ale nedá se považovat za definitivní. Claude Shannon a Warren Weaver popsali některé problémy tohoto modelu a rozdělili jej na tři části: technologický, sémantický a efektivní problém. Daniel Chandler pak práci dále kritizoval např. v tom, že model počítá jenom s jednosměrnou komunikací.

Shrammův model (1954)

Model vytvořený Wilburem Schrammem byl jako první, který popisoval komunikaci probíhající v obou směrech a ne pouze jednosměrně. Komunikace v jeho modelu probíhá v uzavřeném cyklu, kde každá strana je rozdělena do třech menších částí: kodér, tlumočník a dekodér.

Berlův model (1960)

David Berlo rozdělil komunikaci na čtyři části: Sender (vysílač), Message (zpráva), Channel (kanál), Receiver (přijímač). Do každé z těchto částí pak zařadil další prvky ovlivňující komunikaci např. u vysílače jsou zařazeny: komunikační schopnosti, náš přístup ke komunikaci, znalosti, sociální systém a kultura.