Noviny

Noviny jsou důležitou součástí společnosti. Figurují jako prostředek komunikace a jedna z možností přenášení informací. Vznikly ve 2. polovině 18. století a vycházejí v různých podobách stále. Liší se nejen délkou vydávání, ale také svými druhy.

„... noviny vyjdou, a vyjdou i zítra a pozítří; je to věčný div, o kterém čtenář neví, ale který by zasloužil tiché a zbožné úcty…“ (Karel Čapek)

Počátky novinového zpravodajství a novin v českých zemích: (do 90. let 18. století)

S nárůstem pravidelné novinové korespondence se setkáváme ve 2. polovině 16. století, zájem projevují všechny stavovské vrstvy. Zpravodajská služba byla původně určena pro panovníka a jeho dvorský okruh, měla však příznivý vliv na šíření informací, jejich produkci i recepci. Novou éru mediálního vývoje zahajují právě psané noviny. Psané týdenní noviny se staly médiem, které se vydělilo z psaných komunikačních prostředků, mezi nimiž dosud zaujímal dominantní postavení list (odlišoval se pravidelnou periodicitou, univerzálním záběrem informací a nepřerušeným oběhem novinových zpráv mezi zpravodajskými centry). Původci novinových zpráv zůstávali v anonymitě, známý byl pouze rozšiřovatel, čímž se noviny odlišovaly od jiných publicistických písemností. Rozšiřovatele týdenních novin v Praze zpravodajská činnost sbližuje s postavením jiných dvorských služebníků, kteří obstarávali korespondenci od císařského dvora především pro zájemce v cizině. U psaných novin rozeznávali badatelé znaky týdenních tištěných novin (periodicitu, komerční cíl a mnohostranné využití). Byly přístupné každému, kdo za ně zaplatil. Týdenní psané noviny se staly jedním ze základních zdrojů informací v některých druzích soudobých zpravodajských tisků. Náležely k nim (od 80. let 16. století) pololetní relace, v nichž bylo přehledně zpracováno dění ve světě s poměrně malým časovým odstupem od záznamu událostí v psaných novinách. Zprávy v týdenních psaných novinách se staly rovněž zdrojem informací pro vydavatele tzv. měsíčních novin, avšak byly základním pramenem pro tištěné týdenní noviny (vycházely souběžně, od počátku 17. století). Vzájemnou konkurenceschopnost udržela na straně tištěných novin relativně nízká cena, psané týdenní noviny nebyly cenzurovány a k aktualitě jejich zpráv přispělo opisování textů, ušetřilo čas. Týdenní noviny obsahovaly komplex zpráv, zatímco jednotlivá novina (tištěná i psaná) poskytovala podrobnosti o situaci a průběhu události, často byla zařazena jako samostatná příloha týdenních novin.

Almanach českých novinářů od roku 1984-2008

Miroslav Sígl

Vztah společnosti k novinářství je rozpolcený. Na jedné straně je zavrhováno pro svou povrchnost, nepřesnosti, cynismus, avšak lidé se k novinářům upínají jako k poslední záchraně ve chvílích páchané křivdy, noviny jsou také zdrojem zábavy a poučení. Změny ve společnosti po roce 1948 se odrazily v postavení sdělovacích prostředků i novinářů. Významným předělem se stal Zákon o vydávání časopisů a Zákon o Svazu československých novinářů z prosince 1950. Definoval poslání tisku, vymezil postavení Svazu a stanovil podmínky pro vydávání tisku. Nejvíce novinářů pracovalo v tištěných médiích či rozhlase, někteří i ve zpravodajské agentuře ČTK. Od roku 1953 se rozšiřovala i televize, dala vzniknout velmi silné novinářské tradici, jež do svého vrcholu v roce 1968 stačila najít vlastní výraz hodnotový i estetický (byla průběžně inspirována tištěnými a rozhlasovými médii).

Novináři jako paměť

Novináři se při získávání informací setkávají s mocenskými silami, ze střípků jednotlivých událostí skládají mozaiky doby. Paradoxně se tak z novinářů stávají nositelé paměti o době a jejích proměnách, přičemž je jejich práce i nenahraditelným zdrojem historického poznání. Říká se, že rolí novináře je být očitým svědkem tam, kde čtenáři nemohou být osobně přítomni, to platí v každé době, rozdíl je pouze v tom, že některé poměry dovolují novinářům se o své svědectví podělit více a jiné méně. Svědectví ale zůstává uloženo v paměti a čeká, až bude nabídnuto k všeobecnému použití (včetně kritického zhodnocení). V tomto smyslu jsou svědectví nabízená v Almanachu unikátním a neopakovatelným postižením celé jedné epochy.

Novináři zastoupení v Almanachu

(dva zvolení reprezentanti)

Rostislav Běhal (narozen 22. 11. 1922 v Bratislavě - zemřel 17. 7. 2007 v Praze) Jeho kariéra je spojena s pražským Československým (nastoupil v roce 1952 na post ekonomického redaktora), pozdějším Českým rozhlasem. Později se stal vedoucím redaktorem Besedy rozhlasových novin, od roku 1962 byl jejím programovým ředitelem. V roce 1968 byl ze své funkce odvolán a dva roky nato propuštěn. Po roce 1989 navázal s rozhlasem znovu spolupráci a v posledních letech přispíval do radiové revue Svět rozhlasu.
Jan Petránek (narozen 28. 12. 1931 v Praze) Vystudoval obchodní akademii a nastoupil do Československého rozhlasu, kde se zakrátko stal zahraničně-politickým redaktorem a komentátorem. V šedesátých letech poskytoval zprávy z Indie, Finska, Mongolska i Vietnamu. V srpnu 1968 byl zbaven svého místa za účast na protiokupačním vysílání. Od roku 1987 byl komentátorem samizdatových, později legálních Lidových novin. Neustále spolupracuje s rozhlasem a televizí.

Jazyková dynamika současné publicistiky

Po listopadu 1989 začalo vycházet velké množství různě orientovaných deníků s podobným obsahovým schématem. Základní požadavek adresáta, získat nové informace, musí být všemi vydavateli respektován. Zpravodajské útvary mají své místo na prvních dvou stranách (avšak např. deník Blesk dává na první stranu informace spíše podružné, ale pro čtenáře přitažlivé), spor na posledních stranách. Předtím se na první stranu dával článek s nejzávažnějším obsahem. Dnes zde najdeme co nejvíce začátků zajímavých informací opatřených upoutávajícími titulky. V současnosti vzrostl význam inzerce a reklamy. Jde o placenou formu propagace zboží nebo služeb, většinou ji zprostředkovává reklamní agentura. Je méně agresivní než reklama televizní. Přestože je zdrojem příjmů pro vydavatele, konkuruje informacím, kvůli nimž si noviny kupujeme. K hlavním funkcím denního tisku řadíme funkci dokumentárně-informativní, výchovně-vzdělávací a formativní, přesvědčovací a službu čtenářům. K základním vlastnostem publicistického komunikátu patří podle Jozefa Mistrika psanost, monologičnost, veřejnost a pojmovost. Primárně psané jsou i mluvené publicistické komunikáty v rozhlase či televizi.
Psaný publicistický text je ovlivňován obsahovou stránkou denního tisku a nutností vyjadřovat se úsporně a výstižně. Vedle základních vlastností denního tisku lze uvést i variabilitu textových prvků, zhuštěnost a aktuálnost obsahu. Denní tisk je určen pro nejširší veřejnost. Rozdíly ve čtenářově věku, vzdělání, zkušenostech i jeho předchozí informovanost ovlivňují výběr jazykových prostředků a práci s nimi. Komunikačním záměrem publicistických textů je přesvědčování, uvědomování a ovlivňování adresáta. Čtenář zůstává pro autora v anonymitě. Novinář musí brát v úvahu jeho emotivní vlastnosti, politické názory, kulturní přehled, příslušnost ke společenské třídě apod., neboť každý, kdo umí číst, je potenciálním čtenářem novin. Snaha zvýšit úroveň publicistického stylu je omezována zaměřením na širokou čtenářskou obec. Proces psaní publicistického textu má několik etap: sbírání materiálu, třídění, kompozice, zpracování do definitivní podoby, adjustáž (přizpůsobení) textu. Termín žurnalistický styl užíváme pro žánry zpravodajské, termín publicistický styl je nadřazený, řadíme k němu žánry:

• analytické - úvodník, komentář, recenze, posudek
• zpravodajské - žurnalistické - zpráva, zpravodajské interview, noticka, komuniké
• řečnické - veřejný projev, řeč
• beletristické - reportáž, črta, causerie, fejeton, glosa, sloupek
• reklamu a inzeráty

Mezi nimi jsou značné rozdíly v užívání jazykových prostředků. Jejich úkolem je pomáhat čtenáři orientovat se i v oblastech, v nichž není odborníkem. Porovnáme-li jazykové prostředky před rokem 1989 s jazykem současných publicistických textů, nelze nevidět jejich dynamický vývoj, ne všechny změny jsou však ku prospěchu. Funkční styl publicistický byl uznán za jeden ze základních funkčních stylů až v 50. letech 20. století. Přestože se již dříve jazyku a stylu novin věnovala v odborné literatuře pozornost, práce se zaměřovaly hlavně na jazykové chyby a stylistické neobratnosti.

Druhy novin

České noviny

1. podle periodicity (deníky, nedělní noviny)
2. podle dosahu a působnosti (místní, regionální, celostátní, nadnárodní)
3. rozlišují se noviny seriózní a bulvární (vyznačují se velmi nápadnou barevnou úpravou, velikými a senzačními titulky, krátkými texty a množstvím obrázků)
4. noviny pro určité skupiny obyvatel (profesní a zájmové skupiny, věřící určitých církví, národnostní menšiny)
5. někdy se vydávají festivalové, olympijské nebo veletržní noviny
6. v rámci volební kampaně vydávají politické strany volební noviny

Odkazy

Použitá literatura a zdroje

• JUNKOVÁ, Bohumila. Jazyková dynamika současné publicistiky. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2010, 238 s. Jazykověda (ARSCI). ISBN 978-80-7420-007-6.
• SÍGL, Miroslav (ed.). Almanach českých novinářů: 1989-2008. Praha: Libri, 2008, 359 s. ISBN 978-80-7277-356-5.
• ŠIMEČEK, Zdeněk. Počátky novinového zpravodajství a novin v českých zemích: (do devadesátých let 18. století). Vyd. 1. Brno: Matice moravská, 2011, 403 s. Knižnice Matice moravské. ISBN 978-80-86488-81-3.
• miroslav.sigl [online]. 2012 [cit 2015-12-30]. Dostupné z: http://miroslav.sigl.cz/
• Rostislav Běhal. zivotopis.osobnosti [online]. 2015 [cit 2015-12-30]. Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/rostislav-behal.php
• Noviny [online]. 2015 [cit 2015-30-12] Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Noviny

Související články

Televize
Reklama

Klíčová slova

noviny, žurnalistika, novinář, informace