Telegraf

Telegraf je zařízení nebo systém sloužící k přenosu informací pomocí kódovaného signálu na velké vzdálenosti. Telegrafních systémů existovalo v dějinách více, ale termín je nejvíce spojen s elektrickým telegrafem rozšířeným od poloviny 19. století, který k přenosu zpráv využíval elektrické vedení a rádiové vlny.

Dálková komunikace ve starověku

Lidé používali prostředky pro komunikaci na velké vzdálenosti již ve 4. století př. n. l. Ze starověkého Řecka a Říma je například známé využití ohňových signálů, kterými se ovšem daly vysílat jen předem definované zprávy. Později se v Řecku začal používat tzv. pochodňový telegraf, kterým bylo možné pomocí dvou sad po pěti pochodních vysílat jednotlivá písmena abecedy. Tyto vynálezy však nebyly dále rozvíjeny a k dalšímu posunu v dálkové komunikaci došlo až v 18. století.

Optický telegraf

Optický telegraf

Anglický fyzik Robert Hooke vytvořil v polovině 17. století vynález, který je považován za první model moderního optického telegrafu. Jednalo se o stanice tvořené konstrukcí s černou deskou, na kterou se zobrazovaly znaky symbolizující písmena nebo celé předem domluvené výrazy.

První široce využívaný optický telegraf sestrojil Francouz Claude Chappe se svými bratry v období po Velké francouzské revoluci. Bylo to zařízení s příčným nosníkem a dvěma rameny ovládanými pomocí provazů. Ramena šlo nastavit do sedmi úhlů po 45° a otočný nosník se mohl vyskytovat ve dvou polohách. Natáčením ramen a nosníku vzniklo 98 konfigurací představujících 98 různých signálů. Tyto signály znázorňovaly nejen písmena abecedy a čísla, ale také sdělovaly informace související s řízením provozu (např. začátek a konec vysílání). Další znaky odpovídaly položkám v kódovacích tabulkách. Zprávy se přenášely tak, že jedna věž vyslala sled signálů k další, na dohled vzdálené, věži, ze které byla zpráva předána dál až na místo určení. Vzdálenost mezi věžemi byla 11 až 15 kilometrů. V roce 1793 byla postavena první řada 18 telegrafních věží mezi Paříží a severofrancouzským Lille a v následujících letech se telegrafní síť postupně rozrůstala. Byla tehdy používána výhradně pro politické účely a jako komunikační prostředek ji používala vláda a armáda. Chappeho systém se rozšířil i v jiných evropských zemích, než byl v polovině 19. století nahrazen elektrickým telegrafem.

Elektrický telegraf

Samuel Morse

Od konce 18. století začali se nezávisle na sobě vynálezci na různých místech světa vymýšlet, jak by se k dálkové komunikaci dal využít elektrické vodiče. Švýcar Georges-Louis Le Sage navrhl systém s 24 dráty, každý drát by značil jedno písmeno, které by přenášely proud, který by následně rozhýbal kuličku. Toto řešení se ukázalo jako nepoužitelné, protože k němu bylo potřeba příliš mnoho drátů. Němec Samuel Thomas von Sömmerring vyvinul bublinový telegraf: proud procházel dráty ve vodě a vyvíjel tak bubliny tak, že každý shuk bublin představoval jedno písmeno. Američan Harrison Gray Dyer zase pomocí elektrických jisker vytvářel kyselinu dusičnou, která obarvovala lakmusový papír. Němci Carl Friedrich Gauss a Wilhelm Weber navrhli systém využívající magnetickou střelku vychylovanou elektrickým proudem. Střelku bylo možné vychýlit vpravo nebo vlevo a určitý počet vychýlením jedním a druhým směrem znamenal určité písmeno. Žádný z výše uvedených systémů se ovšem neuchytil.
Elektrické telegrafy, které se používaly v praxi, byly vyvinuty ve 30. letech 19. století v Anglii a v Americe nezávisle na sobě. V Anglii sestrojili William Cooke a Charles Wheatstone elektrický telegraf, který fungoval s pomocí magnetických střelek. Nejdříve se tři střelky vychylovaly do stran a kombinací výchylek tvořily signály, poté byly přidány hodinové kotouče, na kterých se ukazovala písmena, další verze byla tvořená pěti ručičkami ukazujícími na písmena zapsaná v mřížce. V Americe sestrojili telegraf, který přešel do praxe, Samuel Morse s Alfredem Vailem. Místo elektromagnetických střelek posílali signál pomocí páčky s pružinou, kterou se přerušoval a zapojoval obvod. Této páčce se říkalo telegrafický klíč.
Nástup elektrických telegrafů měl zásadní společenský význam, protože informace se mohly přenášet na velké vzdálenosti rychleji než kdy dřív a zároveň neměly žádný fyzický nosič. Významná byla i skutečnost, že byly na rozdíl od Chappeho telegrafu využívány k obchodním a soukromým účelům, takže jejich vliv na každodenní život lidí byl větší.

Bezdrátový telegraf

Bezdrátový telegraf vynalezl italský fyzik Guglielmo Marconi v roce 1896. Zprávy byly vysílány pomocí rádiových vln, jako kód se používala morseova abeceda. Další metody dálkové komunikace, které se později vyvinuly, telegraf postupně nahradily.

Odkazy

Použitá literatura

FIGUIER, Louis. Les Merveilles de la science ou description populaire des inventions modernes: Tome 2. [online]. Paris: Librairie Furne, Editeurs Jouvet et Cie. 1868. [cit. 2016-01-08]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k24675w.r=
GLEICK, James. Informace: historie, teorie, záplava. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Dokořán, 2013. 396 s. Zip (Argo: Dokořán): Dokořán). ISBN 978-80-7363-415-5.
KRATOCHVÍL, Jan. Přenosové prostředky komunikace v dějinném vývoji: optická telegrafní komunikace. Praha, 2008-08-08. 54 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí práce Vladimír Smetáček.
Telegraph. [online]. [cit. 2016-01-08]. Dostupné z http://www.britannica.com/technology/telegraph
Guglielmo Marconi. [online]. [cit. 2016-01-08]. Dostupné z http://www.britannica.com/biography/Guglielmo-Marconi

Související články

Telekomunikace

Klíčová slova

Telekomunikace, optický telegraf, elektrický telegraf, bezdrátový telegraf, Claude Chappe, Samuel Morse.