Pojem pneumatu a psychologie stoiků
Stoicismus
- nejvlivnější helénistická filosofická škola
- název dostala podle athénské sloupové síně (STOA), kde se scházeli její stoupenci
Autoři
- zakladatelem stoicismu byl Zenón z Kitia (336-264 př.n.l.) - původem foinický kupec, jenž měl při plavbě na rozbouřeném moři přijít o veškerý majetek; když obrátil svoji veškerou pozornost na filotofii, prý prohlásil: ,,Dobře jsem doplul, loď ztroskotav.
- Chrysippos ze Sol (280-205 př.n.l.) - vypracoval hlavní podobu stoicismu
- Panaitios z Rhodu (185-110 př.n.l.) - sídlo stoicismu na ostrově Rhodos, Panaitos šířil jeho myšlenky mezi římskou aristokracií, upravil přísné Chrysippovo pojetí, aby bylo blízké a přijatelné pro římské pragmatické myšlení. V tomto duchu poračoval i jeho žák Poseidónios z Apameie (135-51 př.n.l.).
- Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.) - vychovatel římského císaře Nerona, později pro podezření z podílu na spiknutí spáchal na rozkaz paranoidního Nerona sebevraždu.
- v češtině mu vyšly knihy jako: Výbor z listů Luciliovi, Útěchy
- Epiktétos z Hierápole (55-135 n.l.) - věnoval se hlavně etice, sám žil v prázdné chatrči, jeho životní zásadnou bylo: ,,Trp a odříkej se!
- Marcus Aurelius Antonius (121-180 n.l.) - 'filosof na trůně'.
- Ve svých zápiscích Hovory k sobě se věnuje filozofii, úvahám o stavu římské společnosti a hledání útěchy v těžkých časech v náručí filozofie.
,,Podstatou života je neustálé proudění; smysly klamou; tělo je pomíjivé; duše je nestálá, osud je záhadný; sláva je nespolehlivá. Krátce vše, co se týká těla, se podobá plynutá a co se týká duše - snu a dýmu. Život je boj a putování cizinou; posmrtná sláva je zapomenut. Co nás tedy může bezpečně vést? Jedině filozofie''[1].
- ↑ Aurelius, M. (1999). Hovory k sobě. Praha: Mladá fronta.