33. Sociologie vědy

Úvod

Sociologie vědy je sociologická subdisciplína, v níž se věda a vědecké zkoumání samy stávají předmětem vědeckého zájmu, sociologického zkoumání.Zaměřuje se na sociální podmíněnost vědeckého poznání, vztahy vědy k ostatním sociologickým institucím, společenské působení vědeckých poznatků a jejich aplikací atp. Věda je chápána jako činnost a jako soubor objektivizovaného vědění a je vztahována k dalším sociálním fenoménům.

Jinak ji lze ještě popsat jako sociologickou disciplínu, která se zabývá sociální podmíněností vědeckého poznání, fungováním vědy jako sociální organizace a instituce. Zkoumá vztahy vědy k jiným sociálním institucím a společenské působení vědeckých poznatků a jejich aplikací.

Něco málo k historii

Mezi myšlenkové směry předcházející sociologii vědy můžeme zařadit empirismus britského filosofa Francise Bacona a také sociologii vědění, mezi jejíž zástupce řadíme především Maxe Schelera, Karla Mennheima, dále Karla Marxe, Maxe Webera a další.

Ve větší míře se věda stává tématem sociologického zkoumání ve 30. letech 20. století. Petrusek (2012) to dává do spojitosti s rozmachem vědeckého poznání a technického pokroku. Zakladatelem disciplíny a nejvýznamnějším autorem tohoto období byl Robert King Merton (USA). Vliv na rozvoj sociologie vědy měla i práce Thomase Kuhna (Struktura vědeckých revolucí, 1962), ačkoli se nejedná přímo o sociologii vědy, je ho možné zmínit. Základní teze jeho práce zněly: pokrok vědy není přímočarý, je přerušován zásadními zvraty, vědeckými revolucemi, kdy dochází ke změně paradigmatu. V Kuhnově pojetí jsou vědci relativně neochotní zpochybnit základní předpoklady svého paradigmatu (oproti idealistické představě Karla Poppera) a přesouvají se hromadně od jednoho paradigmatu k druhému jen tehdy, kdy jsou jeho nedostatky naprosto zřejmé a je-li k dispozici alternativa.

K institucionalizaci sociologie vědy jako disciplíny došlo v šedesátých letech ve Spojených státech. V 60. a 70. letech se, především ve Velké Británii (Edinburg a Bath), začala rozvíjet tzv. sociologie vědeckého poznání, SSK (sociology of scientific knowledge – hlavními zástupci Bloor, Barnes a Collins), která se vůči mertonovskému pojetí sociologie vědy vymezovala. Pozdější vývoj je popisován různými autory dost různě. Dá se říct, že dochází k většímu rozrůznění přístupů a dominuje konstruktivismus.

Jednotliví zástupci a směry

R.K. Merton

R.K. Merton je zástupcem strukturálně-funkcionalistického přístupu. Studoval především institucionální rámec vědy.

Podle Mertona je jako „věda“ označována jako:

1. Sada charakteristických metod, prostřednictvím nichž je vědění potvrzováno.
2. Zásoba akumulovaného vědění, opírajícího se o tyto metody.
3. Sada kulturních hodnot a norem, ovládajících aktivity, jež jsou označovány za vědecké.
4. Jakákoliv kombinace tří výše zmíněných bodů.

Merton formuloval základní sociální normy, jimiž se řídí vědecká činnost a které vědu udržují (Petrusek, 2012, 298-299) :

1. Univerzalismus – přijetí nebo odmítnutí tvrzení musí být dáno dříve stanovenými věcnými kritérii, nesmí záviset na tom, kdo je prosazuje, nesmí být ovlivněna osobními pocity.
2. Komunismus – základní produkty vědy jsou produktem práce vědecké komunity a jsou jejím vlastnictvím, vědecká zjištění nepatří jednotlivci.
3. Nezaujatost (desinteresovanost) – osobní zájmy ani názory vědce nesmí zasahovat do procesu zkoumání ani do interpretace výsledků; vztah k bodu 3.
4. Organizovaný skepticismus – skeptický přístup ke zjištěním, jejich přijetí až po důkladném výzkumu.

Bloor (2004) o jeho rozdělení soudí, že je Merton takto formuloval v reakci na to, co se dělo v nacistickém Německu (věda byla poplatná režimu).

Ian Mitroff testoval později tyto normy na skupině vědců, kteří připravovali let Apolla na Měsíc. Zjistil, že ke každé normě existují také kontranormy, jimiž se vědci také řídí. K universalismu partikuralismus (to, kdo činí vědecké prohlášení, ve skutečnosti do značné míry ovlivňuje přijetí/odmítnutí prohlášení); ke komunismu právo na ochranu poznatků před vědeckou a ekonomickou konkurencí; k nezaujatosti naopak požadavek zaujatosti, zájmu (okolí od vědce očekává zaujetí výzkumem); organizovaný skepticismus má protějšek v „publish or perish“ pravidlu a v požadavcích na citovanost.

Pro přehlednost uvádíme tabulku s normami a jejich kontranormami:

Norma	Kontranorma
Universalismus	Partikularismus
Komunismus	Právo na ochranu poznatků
Nezaujatost	Zaujatost, zájem
Organizovaný skepticismus	"Publish or perish"

V Mertonově pojetí sociologie vědy není předmětem ani tak vědecké poznání, které je z povahy věci racionální, jako spíše patologie vědy; má tedy zkoumat především vědecké neúspěchy. To se ale brzy ukázalo býti nedostatečným a následující generace sociologů vědy na toto reagovala.

Periodizace historie sociologie vědy

Petrusek (2012) navrhuje tuto periodizaci:

1. Přechod od sociologie vědění k sociologii vědy (od analýzy sociální determinace sociálního vědění k analýze vědy jako sociální instituce a jako souboru vědění); cca od 80. let 19. století do konce 30. let 20. století
2. Institucionalizace sociologie vědy jako specializace – Merton
3. Rozvoj mertonovského paradigmatu (funkcionální analýza vědy)
4. Rozvoj kvantitativních analýz věd (bibliometrické a scientometrické postupy; vliv neopozitivismu)
5. Etnografické (terénní) výzkumy vědy – snaha o přístup k vědě a k vědcům jako k neznámým kulturám
6. Kuhnovský obrat – obrat k historizaci, polemika s kumulativismem, zavedení pojmů paradigma a normální věda
7. Vznik a rozvoj kognitivní sociologie vědy
8. Etnometodologický obrat – věda definována jako konstrukty druhého řádu
9. Foucaultovský obrat k politice vědy - vztah vědy, poznání a moci; vědecké poznávání je jednak ovlivněno mocí, jednak se samo mocí stává; také téma moci ve vědecké komunitě – stratifikace a hierarchie vědecké komunity
10. Bloorovský a latourovský obrat – konstruktivistická teorie vědy – zpochybnění „tradiční reprezentace“ (tj. že věda odráží vnější svět); věda se proměňuje v sociální konstrukt, jehož vztah k realitě je podstatně volnější a nejednoznačnější