Definice a vývoj oboru

Chronologie (z řeckého chrónos = čas a logos = slovo, nauka, věda), česky časomíra, je nauka o měření času, jeho způsobech a prostředcích k tomu používaných. Chronologii lze dělit na dvě oblasti:

1. Chronologie matematická (astronomická) – využívá poznatků astronomie a jiných příbuzných věd, sleduje pohyby nebeských těles, zkoumá, do jaké míry přicházejí v úvahu pro stanovení časových jednotek a stanoví na jejich základě objektivní jednotky měření času.
2. Chronologie technická (historická) – studuje způsoby měření času a jejich vývoj u různých národů, zaměřuje se na konkrétní chronologické kategorie a jejich užívání v každodenním životě společnosti. Má dvě základní funkce, praktickou (převádění dat historických pramenů na současný způsob datování) a teoretickou (sledování jednotlivých chronologických kategorií v jejich historickém vývoji jako instituce kulturních dějin).
   

Vývoj studia historické chronologie

Středověká komputistika

Základy středověké komputistiky byly položeny v souvislosti se snahami o stanovení "správného" data hlavního křesťanského svátku – Velikonoc (computus ecclesiasticus, computus paschalis). Na rozdíl od pouhého počítání dat velikonočních svátků se však středověká církevní komputistika zabývala i teoretickými výklady podstaty tohoto výpočtu a jednotlivých chronologických kategorií. Středověcí komputisté definovali tuto vědu jako "vědu, která rozděluje čas podle určitého systému". Věda se rozvíjela od 3. století n. l.

Významné osobnosti středověké církevní komputistiky

Hyppolytos (okolo 170 – 235/236) – římský kněz, od roku 217 protipapež. Zřejmě autor jednoho z prvních spisů věnovaných výpočtu Velikonoc.

Dionysius Exiguus – skytský mnich působící v Římě. Stanovil a teoreticky zdůvodnil devatenáctiletý velikonoční cyklus a rovněž je považován za původce křesťanského letopočtu.

Isidor Sevilský (asi 561 – 636) – sevillský arcibiskup. Astronomické a komputistické poznatky své doby shromáždil ve dvou spisech Etymologiae a De natura rerum.

Beda Ctihodný (672/3 – 735) – středověký učenec a mnich, považován za vlastního zakladatele středověké komputistiky. Jeho spisy De temporibus a De temporum ratione, ve kterých shromáždil a kriticky zhodnotil dosavadní poznatky o základních komputistických kategoriích a dalších pojmech souvisejících s církevních komputistikou, se staly základní příručkou užívanou až do 13. století. Upozornil rovněž na některé chyby ve výpočtu křesťanského kalendáře.

Herimann z Reichenau (1013/14 – 1054) – zaujal kritické stanovisko vůči závěrům Bedy Ctihodného.

Jan z Holywoodu (Johannes de Sacrobosco, 1200 – 1256) – člověk, který "rozdělil čas", nejproslulejší komputista po Bedovi Ctihodném. Ve svém spisu Libellus de anni ratione, seu ut vocatur vulgo computus ecclesiasticus (1244) věnoval pozornost přesnému dělení času (užíval staré babylonské dělení jednotek na šedesát částí – minut, sekund) a dále upozorňoval na dosavadní komputistické chyby a problémy. Jeho spisek se stal nadlouho základní komputistickou příručkou, která ještě v 16. století několikrát vyšla tiskem.

Od 13. století bylo studium komputistiky stále více spojováno se snahami o opravu kalendáře. Způsob počítání data Velikonoc a pomůcky, které k tomu byly využívány, podrobovali přísné kritice nejrůznější učenci, matematikové, astronomové i teologové, jako např. Mikuláš Kusánský (1400/1401 – 1464), Georg Peuerbach (1423 – 1461), Jan Müller z Královce (1436 – 1476), Pavel z Middelburku (1445 – 1504) nebo Mikuláš Koperník (1471 – 1543).
V souvislosti s přípravou gregoriánské reformy kalendáře se studiem měření času a chronologických kategorií zabýval především španělský františkán Juan Salón (spis De romani calendarii nova emendatione, ac paschalis solemnitatis reductione vydaný roku 1576) a Aloigio Giglio, samotný autor gregoriánské reformy kalendáře (návrh reformy ve spise Comndium novae rationis restituendi kalendarium).

Vědecké základy studia chronologie

Joseph Justus Scaliger (1540 – 1609) – francouzský klasický filolog, protestant a odpůrce gregoriánské reformy kalendáře. Seřadil veškerý materiál profánních i církevních pramenů do nového systematického pořádku, což mu umožnilo zařadit historické události do přesné časové posloupnosti a vytvořit tak "absolutní chronologii" (chronicon absolutissimum). Obsáhl celý komplex chronologie, její astronomickou i historickou podobu, a učinil z ní čistě numerickou disciplínu. Základní informace o dělení času u různých národů i vlastní zásady počítání a převádění dat vyložil ve svém hlavním díle Opus novum de emendatione temporum (1583). Kritické stanovisko vůči způsobu provedení gregoriánské reformy kalendáře sepsal v práci Thesaurus temporum (1606).

Denis Pétau (Dionysius Petavius, 1583 – 1652) – člen jezuitského řádu, hlavní kritik Scaligerova díla a obhájce gregoriánské reformy kalendáře. Jeho hlavním dílem se stalo dvousvazkové Opus de doctrina temporum (1627): v prvním svazku sepsal základy technické chronologie, výklad astronomických pravidel a užívaných cyklů a ve druhém svazku technickou chronologii aplikoval na konkrétní historické problémy.

Chronologie jako pomocná věda historická

Od první poloviny 18. století se začaly objevovat první příručky k převádění dat, ustavení chronologie jako pomocné vědy historické je však spojeno se členy kongregace sv. Maura v Paříži: Maurem d' Antine, Charlesem Clémencetem a Ursinem Durandem. Ti ve svém díle L'art de vérifier les dates des faites historiques, des chartes, des chroniques et autres ancients monuments depuis la Naissance de notre Seigneur podali informace o matematické i historické chronologii, výklady pojmů a seznamy církevních a světských hodnostářů pro období středověku.

Mezníkem ve vývoji chronologie a vrcholným dílem první poloviny 19. století se stal dvousvazkový Handbuch der mathematischen und technischen Chronologie (1825 – 1826) autora Ludwiga Idelera (1766 – 1846). Jeho úplný a podrobný výklad matematické a historické chronologie na základě dobových znalostí byl překonán až na počátku 20. století.

Na rozvoj historické chronologie měl příznivý vliv rozvoj odborného školství. Z profesorů odborných škol, kteří se zasloužili o rozvoj chronologie jako pomocné vědy historické, lze jmenovat především ředitele vídeňského Institutu pro rakouský dějezpyt Theodora von Sickela (1826 – 1908). Praktickým potřebám historiků a archivářů byla určena práce schwerinského archiváře Hermanna Grotefenda (1845 – 1931) Handbuch der historischen Chronologie des deutschen Mittelalters und der Neuzeit (1872) a její pozdější přepracování Zeitrechnung des deutschen Mittelalters und der Neuzeit.

Na přelomové dílo L. Idelera navázal Franz Rühl, který připravil přehled chronologie středověku a novověku odpovídající nejnovějším výzkumům a navíc neomezený pouze na chronologie jednotlivých území. Těžiště jeho příručky Chronologie des Mittelalters und der Neuzeit (1897) leží v chronologii západoevropského a středoevropského středověku a novověku, avšak kniha přináší i poučení o chronologii antické, byzantské, islámské, židovské i o chronologii dalších oblastí.

Souhrnné zpracování nejrůznějších chronologických systémů na základě výzkumů a objevů 19. století přinesl Friedrich Karl Ginzel (1850 – 1926) v třísvazkovém díle Handbuch der mathematischen und technischen Chronologie. Das Zeitrechnungswesen der Völker (1906 – 1914). Z této práce čerpala poučení většina pozdějších autorů specializovaných příruček chronologie.

Dvacáté století přineslo řadu analytických i syntetických prací o chronologii, určených specialistům i široké veřejnosti.

Studium chronologie v českých zemích

Středověká komputistika

Hlavní zásady počítání času a uspořádání kalendáře byly v českých zemích přijaty společně s křesťanstvím v 9. a 10. století. Rozvíjení obecných znalostí v oblasti komputistiky bylo vázáno na studium a užívání převzatých komputistických prací. Teprve se zřízením univerzity v Praze byly vytvořeny lepší podmínky pro rozvoj samostatného vědeckého studia. Mezi hlavní představitele české středověké komputistiky patří např. osobní lékař Karla IV. Havel ze Strahova, autor prvního známého spisu českého původu (1393) Jan z Březnice, dále profesor matematiky na pražské univerzitě Křišťan z Prachatic (rovněž autor několika spisů o astrolábu) nebo Jan Ondřejův zvaný Šindel (asi 1375 – 1449/1456), osobní lékař Václava IV.

Vědecké základy studia chronologie

První náznaky vědeckého studia astronomie a měření času lze v českém prostředí sledovat ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století a jsou spojeny především se jménem Tadeáše Hájka z Hájku (1525 – 1600). Ve svých astronomických spisech se věnoval pohybu a poloze nebeských těles, dále také sestavoval a vydával kalendáře. Velký význam měl rovněž jeho výklad gregoriánské reformy kalendáře v českém jazyce, určený moravským stavům jako podklad k projednávání reformy. Přes určité námitky, jež vůči reformě vznesl, její provedení stavům doporučil.

Základní znalosti v oblasti chronologie vyžadovala rovněž profese pražských orlojníků, kteří často sami vytvářeli příručky o základech astronomie a chodu orloje. V tomto směru zvláště vynikl Jan Táborský z Klokotské Hory, správce orloje ve třetí čtvrtině 16. století, který pro pražskou městskou radu zpracoval podrobný výklad o chodu a údržbě orloje i o základech kalendáře.

Chronologie jako pomocná věda historická

Zájem o historickou chronologii lze vysledovat s rozvojem kritické historiografie v průběhu 18. století a s potřebou vytvořit pomůcku k převádění dat, která by zohledňovala specifika českého prostředí. Archivář guberniálního archivu Josef Klauser (1705 – 1771) byl první, kdo začal takovou příručku historické chronologie pro české prostředí vytvářet. Vlastní příručku se mu zřejmě sestavit nepodařilo, zachoval se ale jím zpracovaný obsáhlý seznam svátků a seznamy českých panovníků, arcibiskupů, biskupů a dalších církevních hodnostářů.

První publikovanou prací v českých zemích, která pojednávala o způsobech datování a chronologické problematice obecně, byla stať Mikuláše Adaukta Voigta (1733 – 1787) Über die Kalender der Slaven, besonders der Böhmen. Stručný výklad chronologických termínů a způsobech datování v Čechách podal ve Staročeském všeobecném kalendáři (1829) František Palacký.

Autorem první české příručky historické chronologie s názvem Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české (1876) se stal adjunkt pražského městského archivu Josef Emler. K novému zpracování problematiky pak došlo ve 30. letech 20. století: základní informace o chronologických kategoriích a způsobech datování, tabulky k převádění dat a soupisy panovníků a církevních hodnostářů předložil Václav Hrubý v práci Úvod do archivní teorie i prakse (1930). Zásadní a dosud používanou pomůckou se pak stala Rukověť křesťanské chronologie (1934) profesora pomocných věd historických na Karlově univerzitě Gustava Friedricha, který svou prací navázal na příručku svého učitele J. Emlera.

Nejnovější příručkou ke studiu historické chronologie, která obsahuje jak teoretický výklad k vývoji kalendářů, způsobům datování nebo dělení a měření času, tak i rozsáhlé soupisy panovníků a církevních hodnostářů střední Evropy a samozřejmě praktické chronologické tabulky s výkladem ke způsobu převádění dat, je publikace Historická chronologie Marie Bláhové.

Odkazy

Použitá literatura

BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001, 948 s.

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).