Vokály

• charakterizují se pomocí formantů
• u mužů u [ə] jeden tubus, asi 17,5 cm
• ostatní vokály se musí vyjadřovat pomocí soustavy tubusů

F1 (1. formant)

• rozlišuje vokály na vysoké × nízké (otevřené × zavřené)
• nejnižší frekvence by měla být asi 500 Hz (ne u [i] a [u], protože mají stavbu tubusů ve tvaru hrdla lahve – polouzavřený tubus = Helmholtzův rezonátor)
• u [ə] asi 500 Hz
• rozsah asi 300–850 Hz

• nízké vokály – snížení jazyka a posun dozadu → zúžení hrtanu, zvětšení ústní dutiny

- zadní [a] – dva tubusy, podobně dlouhé → 500 + 500 = 1 000 Hz

- hrtanový tubus bude F1, něco pod 1 000 Hz (F1 750–900 Hz)

- × ústní tubus bude F2, něco nad 1 000 Hz (F2 1 100–1 250 Hz)

- nomograf – vyjadřuje závislost délky a frekvence tubusů

• vysoké V – hřbet jazyka zdvižen → zúžení průřezu v dutině ústní, rozšíření hrtanového prostoru

- tubusy ve tvaru lahve

- hodně zavřené [i] může mít frekvenci třeba 300 Hz, [u] asi 400 Hz

F2 (2. formant)

• rozlišuje vokály na přední × zadní (a labializované × nelabializované)
• u zadního [a] jsou formanty nejvíc u sebe
• čím víc přední vokál, tím vyšší frekvence F2
• přední vokály – [i] má nejvyšší F2 (až ke 2 000 Hz)
• [u] má F2 hodně nízko ← zaokrouhlenost → delší tubus → nižší rezonance
• středové vokály – [e] asi kolem 1 800 Hz, [o] asi 1 100 Hz (← zaokrouhlenost)
• zaokrouhleností se vždy sníží F2 (tzn. posun dozadu), F3, u nízkých vokálů i F1

Reference

• Palková, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané části)
• Kent, R. D. - Read, C. (1992): The acoustic analysis of speech. San Diego: Whurr Publishers.
• Johnson, K. (2003): Acoustic and auditory phonetics. Oxford: Blackwell Publishing.
• Stevens, K. N. (1998): Acoustic phonetics. Cambridge, Massachusetts: MIT Press. (vybrané části)
• Harrington, J. - Cassidy, S. (1999): Techniques in speech acoustics. Dordrecht: Kluwer. (vybrané části)

Zpět na rozcestník: Akustika | Fonetika