Procesy rozhodování a plánování činností člověka

Základní pojmy v oblasti rozhodování

Rozhodování je proces výběru z možností na základě toho, co člověk ví a chce. Výzkum v oblasti rozhodování je často spjat s výzkumy usuzování a posuzování. Usuzování je proces vytváření logických úsudků (reasoning) a posuzování je pak proces vytváření statistických úsudků (často za přítomnosti nejistoty; judgment).

Posuzování se zaměřuje na procesy vyvozování závěrů ze znalostí, které máme k dispozici. Na druhé straně, rozhodování se zabývá výběrem z množství a zahrnuje subjektivní aspekt alternativ. Výzkumy posuzování a rozhodování se z velké části zabývají statistickými úsudky, to zejména díky tomu, že většina úsudků a rozhodnutí se zakládá na neurčitých nebo víceznačných informacích, a proto pracujeme spíše s pravděpodobností než jistotou.

Tradice výzkumu rozhodování se opírá o starší teorii optimálního rozhodování, kterou vytvořili ekonomové a filozofové. Tyto normativní teorie popisují, jak by se měl jedinec rozhodovat. Vycházejí ze silných, axiomatických předpokladů a vysvětlují, jak vypadá optimální rozhodování. Důležitým prvkem, který rozhodování komplikuje, je fakt, že žijeme ve světě plném neurčitosti. V důsledku neurčitosti teorie rozhodování zdůrazňuje roli subjektivní pravděpodobnosti. Tyto přístupy založené na optimálnosti rozhodování se příliš nehodí pro studium lidského chování.

Historie a teorie rozhodování

Základní publikace v oblasti rozhodovacích procesů, která dala vzniknout všem moderním tradicím ve výzkumu rozhodování, byla von Neumannova a Morgensternova Theory of Games and Economic Behaviour. Byla to druhá edice stejnojmenné knihy, ve které byl nový a stěžejní appendix s teorémem, který sloužil k zhodnocování rozhodnutí na základě principu maximalizování očekávaného užitku. Tato teorie je známá jako teorie užitku. Užitek je subjektivní hodnota, kterou přisuzujeme výsledku. Když se rozhodujeme mezi jednoduchými variantami, zhodnotíme očekávaný užitek: očekávaný užitek = (pravděpodobnost daného výsledku) X (užitek výsledku). V reálné situaci se ale s každou možností pojí další faktory. Ve složitějších situacích teorie užitku předpokládá to, že se počítá očekávaný užitek každého faktoru, a tak se zjistí celkový užitek každé možnosti. Díky velkému množství předpokládaných výpočtů není teorie užitku dobrou teorií pro popis složitější volby. Von Neumann a Morgenstern byli daleko více zainteresováni v matematické části vlastního teorému než v tom, jaké má behaviorální implikace. Jejich teorém poskytl soubor axiomatických pravidel, která mohla být použita pro měření racionality lidského rozhodování.

Mezi další rané modely rozhodování patří ekonomický muž a žena, tento model předpokládá, že lidé při rozhodování jsou: a) plně informováni o všech možných alternativních rozhodnutích a jejich důsledcích; b) nesmírně citliví na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami; c) při své volbě uvažují plně racionálně.

Předpoklad vysoké citlivosti znamená, že lidé mohou hodnotit rozdíly mezi dvěma důsledky, nehledě na to, jak moc jemné odlišnosti mohou mezi alternativami být. Předpoklad racionality znamená, že se lidé rozhodují proto, aby maximalizovali něco, co pro ně je hodnota, ať už je to cokoli.

V ekonomii pak byla vyvinuta teorie očekávaného užitku (Expected utility theory), která měla dlouhosáhlý vliv na porozumění rozhodovacím procesům v psychologii. Zároveň teorie očekávaného užitku poskytla normativní základ, se kterým se jednotlivá rozhodnutí porovnávala. Normativní teorie očekávaného užitku sloužila jako základ pro další desetiletí výzkumu na poli rozhodování, ale netrvalo dlouho, než výsledky výzkumů poukazovaly na to, že se lidé chovají naprosto odlišně, než tato teorie predikuje a pravidelně porušují zásady racionálních rozhodnutí.

Savage rozvinul práci von Neumanna a Morgensterna zapracováním subjektivity do procesu maximalizace očekávaného užitku.

Podle teorie subjektivního očekávaného užitku je cílem lidského jednání dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Pokud se budou lidé při rozhodování řídit touto teorií, budou maximalizovat potěšení (kladný užitek) a minimalizovat bolest (záporný užitek). Každý z nás kalkuluje jak subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení míry užitku, nikoliv objektivních kritériích), tak subjektivní pravděpodobnost (založenou na jejím individuálním odhadu spíše než na objektivních statistických výpočtech).

Při rozhodování ale neexistuje jedna univerzální alternativa, kterou by si vybraly všechny osoby. Důležitost teorie subjektivního očekávaného užitku spočívá v tomu, že díky subjektivitě můžeme předvídat optimální rozhodnutí dané osoby, jestli známe její subjektivní užitky a pravděpodobnost. Predikce vychází z přesvědčení, že se lidé snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, která jsou založena na následujících skutečnostech:

1. zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné
2. využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusíbýt dostupné
3. pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů
4. pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná
5. maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech

První, kdo vznesl pochyby o tom, že lidé jsou při rozhodování perfektně racionální, byl Herber Simon. Jeho návrh označoval jednotlivce za “omezeně racionální”, a tato základní myšlenka dala vzniknout důležitému mezníku ve výzkumu rozhodování, známému jako “omezená racionalita” (bounded rationality). Hlavní myšlenkou bylo to, že lidé se rozhodují tak, aby jejich rozhodnutí bylo “dostatečně dobré” a ne striktně optimální a racionální. K tomu, aby lidé docházeli k rozhodnutím, která jsou “dostatečně dobrá”, používají jednoduchou heuristiku, uspokojování.

Na začátku sedmdesátých let 20. století se začal Amos Tversky zabývat Simonovou myšlenkou omezené racionality. Povšiml si jevu, že když se nám nabízí mnohem větší počet alternativ a cítíme, že nejsme schopni je všechny v daném čase rozumně zvážit, používáme jiné postupy než jen uspokojování nebo porovnávání užitků. Spíše používáme vylučovací metodu. Zaměříme se na jeden aspekt (atribut) vyskytující se u různých možností a vytvoříme pro něj minimální kritérium. Potom vyloučíme všechny možnosti, které je nesplňují. U zbývajících možností zvolíme jiné, druhé hledisko, k němuž opět stanovíme minimální kritérium, podle kterého budeme vylučovat dále. Takto pokračujeme až do chvíle, kdy nám zbyde jediná alternativa.

Další postavou, která hrála významnou roli v překonání teorie očekávaného užitku, je Ward Edwards. Hlavní oblastí jeho výzkumu byl pravděpodobnostní úsudek. Poukazuje na to, že lidé nepoužívají normativní rozhodovací procesy a neřídí se formálními matematickými teorémy, jako je Bayesův při rozhodování.

Kritika normativních teorií očekávaného užitku inspirovala výzkumníky k tomu, aby se snažili přicházet s více deskriptivními teoriemi, které jsou v souladu s chováním lidí. Nejznámější deskriptivní teorií je Prospektová teorie Kahnemana a Tverského. Otázka, která stála u zrodu prospektové teorie byla: “Jak se lidé doopravdy rozhodují”? Dle prospektové teorie dochází k maximalizaci očekávání, ale užitek i pravděpodobnost užitku prochází systematickým kognitivním zkreslením. Zároveň při rozhodování musí člověk vytvořit mentální reprezentaci, která závisí na referenčním rámci (reference-dependent), a také podléhá kognitivním zkreslením. Kahneman a Tversky dokazují, že jednotlivci většinou vnímají volby ve smyslu zisků nebo ztrát (gains and losses) a rozhodnutí závisí na neutrálním referenčnímu bodu. Tento referenční bod se může snadno měnit a je snadno manipulovatelný, hlavním příkladem je efekt zarámování a efekt zakotvení.

Odpor ke ztrátě:

Kahneman a Tversky popsali odpor ke ztrátě (loss aversion). Lidé jsou mnohem citlivější na možnou ztrátu než na možné zisky. Výzkumy v oblasti sázení dokládají tento poznatek, když byla participantům nabídnuta možnost sázky, kde mohou získat nebo ztratit $10 v závislosti na hodu mincí. Většina participantů takovou sázku odmítla, ale překvapivější je, že účastníci odmítali i sázky, kde byla vyšší možnost zisku než ztráty, jako například šance získat $20 a ztratit jen $10. Sázky, kde je přítomná neproporční ziska a ztráta jsou z hlediska teorie užitku výhodné, protože v průměru představuje jeden hod přírůstek $5, a je tak racionální tuto sázku přijmout.

Jiný jev v oblasti rozhodování, který zdánlivě připomíná odpor ke ztrátě, je efekt ztracených investic (sunk-cost effect), známý také jako efekt utopených nákladů. U efektu ztracených investic dochází k vynákládání dalších zdrojů, aby se ospravedlnil nějaký původní závazek. I když to nemusí být výnosné a racionální.

Heuristika reprezentativity

Pojem informace o míře výskytu (base-rate information) byl definován Koehlerem jako relativní četnost, s jakou se určitá událost objevuje, nebo s jakou je určitý atribut přítomen v populaci. V mnoha situacích se zdá, že lidé nezohledňují roli míry výskytu. Kahneman a Tversky tvrdí, že namísto zvažování míry výskytu často nahrazujeme užíváním jednoduchého pravidla (heuristikou), pomocí kterého přisuzujeme událostem, které jsou reprezentativní nebo typické pro určitou třídu vyšší pravděpodobnost výskytu.

Tato heuristika se označuje jako heuristika reprezentativity. Když se událost značně podobá většině ostatních v populaci nebo třídě událostí, pak ji označujeme jako reprezentativní. Heuristika reprezentativity se zkoumá v situacích, kdy žádáme lidi, aby posoudili pravděpodobnost nebo fakt, že objekt nebo událost A patří do třídy nebo procesu B.

Tversky a Kahneman podávali účastníkům studie popis Steva: … velmi plachý, odtažitý, stále ochotný pomoci, ale s malým zájmem o lidi a nebo realitu. Skromná pořádkumilovní duše, má potřebu řádu a struktury a cit pro detail. Úkolem je rozhodnout, zda je Steve farmářem, pilotem, lékařem nebo knihovníkem.  

Když popisujeme nějakého člověka a ptáme se, s jakou pravděpodobností má určité povolání, obvykle zjišťujeme, že lidé typicky určují pravděpodobnost podle podobnosti daného člověka s jejich vlastním stereotypem pro dané povolání, jako Steve, který byl nejčastěji označován jako knihovník, protože dobře odpovídal stereotypu tohoto povolání. I když z hlediska míry výskytu nejméně vhodnou volbou a bylo by racionální zvolit farmáře, protože se jich vyskytuje v populaci více.

Heuristikou reprezentativity můžeme popsat i hráčskou klamnou představu (gamblers fallacy), kdy hráč je přesvědčen o pravděpodobnosti dané nahodilé události podle toho, jaké události jí předcházely. Ve skutečnosti je každá sázka nebo hod po stejné pravděpodobnosti.

Richard Nisbett a Lee Ross popsali sklon více se spoléhat na reprezentativnost v případech, kdy přeceňujeme význam anekdotického důkazu založeného na malém vzorku populace. Tento jev se označuje jako “člověk který...” Při uvádění statistik tak můžeme tyto údaje vyvrátit našimi vlastními pozorováními typu: “Znám člověka, který…kouřil, pil a dožil se sta let...”. V pozadí tohoto stojí používání reprezentativnosti, lidé mylně chápou pojem pravděpodobnosti výskytu v základním souboru.

Heuristika dostupnosti:

Další heuristika, kterou Tversky a Kahneman popsali, je heuristika dostupnosti. Její podstatou je fakt, že lidé události odhadují podle toho, jak snadno nebo obtížně si vybaví související informace z dlouhodobé paměti.

Tversky a Kahneman pokládali účastníkům výzkumu následující otázku: když náhodně vybereme anglické slovo, které má alespoň tři písmena, je pravděpodobnější, že toto slovo začíná na “r”, nebo že obsahuje “r” jako třetí písmeno?

Většina účastníků považuje za pravděpodobnější, že náhodně vybrané slovo začíná na “r”, než že je “r” třetím písmenem. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Slova začínající na “r” se snáze vybaví z paměti (tj. jsou dostupnější) než slova, která obsahují “r” na třetím místě. Heuristika dostupnosti tak vedla participanty k mylnému odhadu relativní četnosti obou skupin slov. Snáze si vybavujeme věci, se kterými jsme se v minulosti setkávali častěji. Tato strategie může často vést ke správným úsudkům. Lichtensteinová ukázala, že příčiny smrti, které vyvolávají velkou publicitu (např. vraždy), jsou považovány za pravděpodobnější než ty, které takovou publicitu nevyvolávají (např. sebevraždy). Skutečná pravděpodobnost je však opačná.

Heuristika dostupnosti může vést k chybě konjunkce (conjunction fallacy), při které jedinec odhaduje vyšší pravděpodobnost podskupiny (podmnožiny) událostí oproti větší skupině, která danou podskupinu zahrnuje.

Zarámování:

Naše rozhodování je vystaveno vlivu prostředí, tento jev se označuje jako zarámování (framing). Klasickým příkladem zarámování je “problém asijské chřipky” (“Asian disease problem”) Kahnemana a Tverského. Účastníkům výzkumu byla představena hypotetická situace propuknutí neznámého onemocnění ve Spojených státech. V dané chvíli je nakaženo 600 obětí.

Dostupné jsou dvě varianty řešení, program A a program B. Program A umožní zachránit 200 lidí. Program B s pravděpodobností ⅓ zachráníme 600 lidí a s pravděpodobností ⅔ nezachráníme žádnou z 600 obětí. Při takové formulaci vybere program A 72% participantů, ačkoliv úspěšnost obou programů je totožná.

Další participanti řešili stejný problém, ale tentokrát zarámovaný negativně: Program A způsobí smrt 400 lidí a v programu B je šance ⅓ že nezemře nikdo a šance ⅔ že zemře všech 600 lidí. Ačkoliv jde o stejný problém a stejná řešení, 78% participantů zvolilo program B.

Heuristika ukotvení a přizpůsobení

Participantům jsou prezentovány dvě varianty výpočtu.

A: 1x2x3x4x5x6x7x8 = ? B: 8x7x6x5x4x3x2x1 = ?

Průměrný odhad varianty A byl 527. Zatímco průměrný odhad varianty B byl 2.632. Reálný výsledek je 40.320. Dle Tverskyho a Kahnemana je to tím, že první informace má pro nás největší váhu a pod jejím vlivem hodnotíme i zbytek. Lidé tak přizpůsobí svůj odhad prvním číslům, jejichž vnímání vede k mentálnímu ukotvení (anchoring), taktéž ovlivňujícímu výšku odhadu.

Vnímaná oprávněnost:

Důležitou roli při rozhodování hraje odůvodnění svých rozhodnutí před sebou i před ostatními. Výzkum, který vnímanou oprávněnost dokládá, zrealizovali Tversky a Sharif v roce 1992. Participanty výzkumu požádali představit si situaci, ve které si mají koupit velmi levnou dovolenou na Havaji, ale tato nabídka končí zítra. Účastníci měli na výběr ze tří možností: 1) koupit dovolenou, 2) rozhodnout se, že si ji nekoupí, 3) zaplatit nevratný poplatek 5 dolarů, za to, že budou moci nabídky využít ještě pozítří. Zároveň si účastníci měli představit, že právě složili náročnou písemnou zkoušku. V jedné verzi experimentu věděli, že zkoušku udělali, v druhé věděli, že neuspěli. Poslední skupinou v experimentu představovali participanti, kteří nevěděli, jak dopadli, a výsledek se měli dozvědět až pozítří.

Participanti v prvních dvou skupinách se z většiny rozhodli dovolenou koupit. Osoby, které výsledek zkoušky neznaly, se rozhodly koupit si dovolenou jen v 32% případů. Rozdíly mezi skupinami můžeme vysvětlit pomocí pojmu vnímané oprávněnosti. Ti, kteří zkoušku udělali, si dovolenou zasloužili, a ti, kteří neuspěli, si zasloužili útěchu. Když někdo neví, jak si při zkoušce vedl, tak mu chybí přesvědčivý důvod pro to jet na dovolenou.

Očekávaná lítost:

Naše rozhodnutí jsou často ovlivněna emocemi, a to u i emocemi očekávanými. Očekávaná lítost může vést k efektu opomínání (omission bias), kde jedinci dávají přednost nečinnosti před akcí. Ritová a Baron zkoumali situaci, ve které se lidé rozhodovali, zda dají své dítě očkovat. Když mělo očkování možné fatální důsledky, mnoho z nich se raději rozhodlo nedat dítě očkovat, i když pravděpodobnost úmrtí způsobeného očkovací vakcínou byla mnohem nižší než pravděpodobnost úmrtí na chorobu, před níž měla vakcína chránit. V tomto případě k efektu opomínání dochází proto, že rodiče přirozeně očekávají větší lítost v případě, že by způsobilismrt dítěte, ale svou nečinností iracionálně tuto hrozbu zvyšují.

Iluzorní korelace

Další z kognitivních zkreslení, při kterém máme tendenci vykládáme události, rysy a kategorie způsobem, jako spolu související. V případě událostí můžeme pozorovat nepodložený příčinný vztah. V případě rysů můžeme použít osobní předsudky, abychom vytvořili a používali stereotypy.

Chybovost lidského rozhodování

Ve vztahu k rozhodování se nejčastěji pracuje na jeho chybách a proces lidského rozhodování se zdá být značně nachýlen k chybám. Existují ale i dobré důvody nebýt pesimistický, co se rozhodování týče, podle mnoha odborníků existuje důležitý rozdíl mezi rozhodováním v reálném světě a rozhodování v laboratoři. Hlavním rozdílem je úplnost informací, která v laboratořích bývá větší než ve skutečnosti. Lidé si vyvinuli rozhodovací strategie, které v běžném životě fungují docela dobře, ale jejich funkčnost není velmi přenositelná do laboratorního prostředí.

Plánování

Plánování je příprava a organizace budoucích kroků a aktivit. Plánování se překrývá s jinými tématy obecné psychologie, zejména s motivací a vůlí. Motivace je ve vztahu k plánování spjatá s cílovým stavem, kterého chceme dosáhnout. Vůle je pak významná ve vztahu ke schopnosti kontrolovat své chování, abychom dosáhli vytyčeného cíle. Plánování je soubor kognitivních procesů, které se podílí na modifikování a určování budoucích kroků.

Historicky se plánování věnoval George Miller, autor Millerova čísla, který plány formuloval jako algoritmus. Akronym představující algoritmus je TOTE - test, operate, test, exit, to která z těchto čtyř sekvencí nastane je řízeno určitým plánem, který informuje organismus, co má v dané chvíli dělat.

Dělení plánů

Cohen dělí plány na plány rutinní a plány nové, příkladem může být rutinní nákup potravin a nákup nového auta. Plány mohou být obecné nebo konkrétní, napříkad uspořádání večírku a obstarání alkoholu. Plány se mohou lišit ve své důležitosti, plány vysoké a nízké priority. Plány Cohen také rozděluje na izolované a plány propojené v širší síti plánů.

Prospektivní paměť

Prospektivní paměť je druh epizodické paměti, který se vztahuje k budoucím akcím, událostem, zamýšleným a plánovaným aktivitám. Epizodická paměť je však o poznání bohatší na informace. Orientace na budoucí akce je klíčová pro diferenciaci od paměti autobiografické, která obsahuje akce, události, které se nám staly. Prospektivní paměť v budoucnu odděluje čas a událost. Mars, Hicks & Landau se dotazovali na plány jednotlivců, kolik plánů mají na týden a výsledkem je přibližně 15 plánů na týden, z toho ¼ se neuskuteční.

Selenová et al. 1997 experimentálně sledovali, zda participanti zmáčknou tlačítko s pokynem, že ho mají zmáčknout v určitém časovém intervalu nebo na určitém místě. Participanti byli úspěšnější v plánech vázaných na místo, což poskytuje doklady o tom, že kontext slouží jako nápověda pro vyvolávání vzpomínek na naše plány.

Plánování a exekutivní funkce

Plánování ve většině odborných knih nestojí samostatně, ale je součástí exekutivních funkcí. Exekutivní funkce se skládají z 1) pracovní paměti, 2) inhibice, 3) přepínání úloh (task-switching). V pojetí exekutivních funkcí, které je dominantní v kognitivní psychologii a kognitivních neurovědách je plánování dílčím procesem exekutivních funkcí.

Exekutivní funkce

Pracovní paměť je koncept historicky spjatý se zkoumáním paměti, zejména krátkodobé paměti. Ve vývoji tohoto konceptu hrála důležitost krátkodobé zpracovávání informací, maximální délka a maximální objem informací, které může krátkodobá paměť pojmout. Jeden z nejvlivnějších modelů krátkodobé paměti, Modální model krátkodobé paměti Atkinsona a Shiffrina postuloval sériové plynutí informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti, jakákoliv informace musela před vstupem do dlouhodobé paměti projít krátkodobou pamětí. Tato teorie byla postupně pod tíhou nových zjištění upravena a revidována, důležitou roli hrál i model pracovní paměti, ten se zaměřoval na operace s informacemi v krátkodobé paměti a nepředpokládal seriovou posloupnost z krátkodobé paměti do dlouhodobé, naopak poukázal na to, že do “krátkodobé” pracovní paměti mohou informace přicházet i z dlouhodobé paměti. Nejslavnější model pochází od Baddeleyho a Hitche, kteří navrhli model specifických modalit systém pro vizuální a auditorní informace, s dalšími revizemi se přidal epizodický nárazník (epizodic buffer), který integruje informace různých modalit. Pracovní paměť měříme zejména za použití N-back úlohy a úlohy na operační rozsah - OSPAN - Operation span task, ve kterých se testuje kapacita pracovní paměti.

Inhibitorní kontrola zahrnuje schopnost kontrolovat pozornost, chování, myšlenky a emoce, mimo schopnost je kontrolovat jde i o schopnost ignorovat interní a externí distraktory. Bez inhibitorní kontroly bychom byli vydáni napospas impulzům a starým návykům. Inhibitorní kontrola dává vzniknout možnosti změny a volby. Inhibitorní kontrola umožňuje kontrolovat pozornost a díky inhibitorní kontrole můžeme popsat cocktail party efekt nebo mluvit o dělení pozornosti.

Z hlediska plánování je inhibice zejména důležitá pro ignorování rušivých stimulů při dosahování vytyčených cílů. Inhibitorní kontrola spjatá s mentálními reprezentacemi se označuje jako kognitivní inhibice, ta zejména napomáhá efektivnímu fungování pracovní paměti, tím, že potlačuje nechtěné nebo rušivé myšlenky, vzpomínky a zabíhavé, nevhodné inference s existujícími informacemi. Inhibiční kontrolu měříme pomocí testu Stroopovy interference.

Přepínání úloh je důležitá část kognitivní flexibility, ta nám umožňuje měnit úlohy, kterým se věnujeme, ve vztahu k seberegulaci a plánování je to důležitá funkce umožňující osvojování nových zvyků a efektivní řízení vlastních akcí. Přepínání úloh testujeme pomocí Wisconsinského testu třídění karet.

Exekutivní funkce a seberegulace

Exekutivní funkce a seberegulace jsou často studovány odděleně, seberegulaci se věnuje zejména psychologie osobnosti a exekutivním funkcím se věnuje kognitivní psychologie. Mezi exekutivními funkcemi a seberegulací existuje “překryv” mezi těmito koncepty; při seberegulaci musí jedinec překonávat překážky, oddalovat pokušení, procesy, pro které jsou klíčové exekutivní funkce, například, inhibice při oddalování distraktorů a přepínání úloh při překonávání překážek. Pokud bude mít jedinec problémy s vůlí a seberegulací, je možnou příčinou narušení jednotlivých exekutivních funkcí.

Odkazy

Zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Jiřího Lukavského, PhD. a PhDr. Luďka Stehlíka, PhD. , z předmětu Základy obecné psychologie, z roku 2015 získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.

Literatura

• Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
• Gazzaniga, M., & Ivry, R. B. (2013). Cognitive Neuroscience: The Biology of the Mind: Fourth International Student Edition. WW Norton.
• Newell, B. R., Lagnado, D. A., & Shanks, D. R. (2015). Straight choices: The psychology of decision making. Psychology Press.
• Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Portál.

Klíčová slova

rozhodování, heuristiky, plánování, exekutivní funkce, prospvní paměť