Transkripce

• preskriptivní transkripce – nařizuje, jak se má vyslovovat
• deskriptivní transkripce – jak by se mělo vyslovovat
• reálná transkripce – jak se ve skutečnosti vyslovuje

• cílem je vybrat z řečového kontinua segmenty a nějak je graficky zaznamenat
• zaznamená vá se skutečná podoba výslovnosti (→ např. „d“ se může přepisovat jako [d], ale v případě asimilace znělosti i jako [t] - [hodu]×[hot])

- sonory neasimilují → [gdıš na:m] a ne [gdıž na:m]

• IPA = mezinárodní fonetická abeceda (International Phonetic Alphabet)

- mezinárodní fonetická asociace doporučuje, aby národní transkripce byly čitelné pro uživatele daného jazyka

→ byla vytvořena částečně odlišná česká transkripce

Druhy transkripce:

• ortoepická × reálná
• fonetická × fonologická
• mezinárodní × národní

Transkripce IPA

Mezinárodní IPA symboly.

Česká transkripce

• změny oproti běžně psaným hláskám:

symbol	hláska
[x]	ch
[ɣ]	znělé ch (bych byl)
[ı]	i, y
[iː]	í, ý
[ᴣ]	dz
[ǯ]	dž
[ř]	ř (řeka)
[ř̝]	neznělé ř (keř)
[o͡u]	dvojhláska ou
[ε]	e

České vokály

• Dělení:

1) přední – střední – zadní (zleva doprava)

2) vysoké – středové – nízké (mezinárodní rozdělení dle IPA je zavřené – polozavřené – polootevřené – otevřené, ale pro češtinu stačí tři stupně) (shora dolů)

3) zaokrouhlené (labializované) × nezaokrouhlené (v češtině jsou zaokrouhlené jen zadní vokály)

• takže např. [a] charakterizujeme jako střední, nízké a nezaokrouhlené

Reference

• IPA (1999): Handbook of the International Phonetic Association. Cambridge: Cambridge University Press. http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/ipa.html.
• Duběda, T. (2005): Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha: Karolinum.
• Pullum, G. K. - Ladusaw, W. A. (1996): Phonetic symbol guide. Chicago: University of Chicago Press.
• Vieregge, W. H. (1989): Phonetische Transkription. Teorie und Praxis der Symbolphonetik. Zeitschrift fur Dialektologie und Linguistik, n. F., Heft 60. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Zpět na rozcestník: Fonetika