Způsoby organizace a financování zdravotní péče

Organizace zdravotnictví

Základní pojmy

Zdravotní péče znamená péči o zdraví zahrnující veškerou činnost celé společnosti, která posiluje zdraví, zabraňuje onemocnění, léčí již vzniklá onemocnění a usiluje o snížení následků nemoci.

Zdravotnická péče je péče o zdraví, na které se podílí zdravotnictví (poskytování zdravotnických služeb).

Zdravotnictví je soustava odborných zdravotnických institucí a činností, které se zaměřují na péči o zdraví občanů a slouží k uspokojování zdravotnických potřeb obyvatelstva.

Zdravotnický systém v ČR

Zdravotnický systém je formálně uspořádaná soustava vztahů mezi třemi základními subjekty – těmi, kdo zdravotní péči spotřebovávají (pacienti), těmi, kdo péči umí a smí nabízet (poskytovatelé) a těmi, kdo ji finančně zprostředkovávají (plátci).

Mezi základní principy zdravotnictví patří:

1. Solidarita (mezi starými a mladými, bohatými a chudými apod. Např. lidé v produktivním věku se „starají“ o populaci v neproduktivním věku).
2. Dostupnost (ekonomická i geografická).
3. Svobodný výběr poskytovatele a zdravotní pojišťovny (ale většinou si lidé vybírají nejbližší/nejdostupnější pojišťovnu).

Základním cílem zdravotnictví je nejenom zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva, ale i dosažení důvěry a jistoty občanů, že je jim dostupný fungující zdravotní systém, který jim v případě potřeby poskytne kvalitní, odbornou a důstojnou péči. Zdravotní systém proto musí odpovídat představám, které jsou formovány v každé zemi na základě historických, sociálních a kulturních zkušeností, tudíž zahraniční modely jsou i se svými principy velmi obtížně přenositelné do nového prostředí.

Od 90. let 20. století stále probíhají snahy o reformu českého zdravotnictví. Zásadnější změny však byly provedeny pouze po revoluci, a to transformace původního státem řízeného zdravotnictví. Zejména se jednalo o zavedení povinného zdravotního pojištění, zahájení procesu privatizace zdravotnických zařízení a napojení výše úhrad poskytovatelů zdravotní péče na jejich úkony. K různých důvodů již poté k zásadnějším reformám nedošlo. Z toho důvodu dnes čelí české zdravotnictví řadě problémů, zejména v důsledku nevhodného nastavení celého systému.

Základní problémy českého zdravotnictví

Základním problémem českého zdravotnického systému je v prvé řadě jeho roztříštěnost soustavy právních norem týkajících se právě zdravotnictví. Žádoucí by bylo vytvořit koncepci zdravotnictví, která by byla výchozí a sjednocenou legislativní normou. Dále je zde i problém absence definice garantované péče, nevyřešená koncepce financování lůžkové péče a neukončená transformace lůžkového fondu, nedostatek kvalitních řídících a kontrolních systémů ve zdravotnictví a nedostačující spolupráce všech účastníků procesu poskytování zdravotnické péče. Komplikací je i nedostatečná úroveň zdravotní gramotnosti u některých skupin obyvatelstva, což vede k nedostatečné zodpovědnosti za vlastní zdraví a ke zvýšení míry řady zdravotních rizik.

Obecným problémem zdravotnictví, a to nejenom v ČR, jsou vzrůstající výdaje za péči v důsledku zvyšující se technickou úrovní zdravotnictví a rostoucími cenami zdravotnických technologií a léčiv, rostoucím očekáváním občanů i zdravotnického personálu a také důsledkem stárnutí obyvatelstva. Přičemž tyto stoupající výdaje nejsou doprovázeny růstem finančních zdrojů pro jejich pokrytí.

S problematikou ekonomických zdrojů zdravotnictví souvisí i neefektivní využívání zdrojů až plýtvání se zdroji, a to v různé míře u téměř všech zainteresovaných subjektů ve zdravotnictví – stát, zdravotní pojišťovny, zdravotnická zařízení i někteří pacienti zbytečně nadužívající zdravotnické služby. Dále je problém s poskytováním odměn zdravotníkům a úhrady za poskytnuté zdravotnické služby. Současný systém dostatečně nemotivuje k efektivnějšímu zacházení se zdroji. Problémy s financováním zdravotnické péče budou do budoucna umocněny změnami v demografickém vývoji, tedy postupným stárnutím obyvatelstva, zvyšováním počtu osob v důchodovém věku a tedy vyšší náklady státu za péči o tyto jedince, snižování počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva a tím pádem snižování příjmů z veřejného zdravotního pojištění.

Další otázkou je řešení vlastnických vztahů a právní formy zdravotnických zařízení a zdravotnických pojišťoven. V ČR vedle sebe funguje řada zařízení s odlišným vlastnictvím – ve vlastnictví státu, územně samosprávného celku nebo či soukromého subjektu – mají tedy různou právní formu. Současná legislativa ale neposkytuje rovnocenné podmínky pro všechny tyto typy zařízení, tedy dochází k diskriminaci některých zdravotnických zařízení.

Možné budoucí změny českého zdravotnictví.

V prvé řadě je nutné vytvořit jednotnou legislativní platformu, která bude jasně vymezovat kompetence a odpovědnost jednotlivých subjektů zdravotnictví, pokud chceme dosáhnout cílů zdravotní politiky a bezproblémového fungování zdravotnictví.

Mezi dalšími možnými změnami, ať už jsou žádoucí či nežádoucí, můžeme zmínit:

• Sloučení výběru daní, sociálního a zdravotního pojištění.
• Spojení sociálního a zdravotního systému.
• Kategorizace a standardizace zdravotní péče (co je a co není standard či nadstandard, co je péče hrazená a co nehrazená).
• Pokračování fúzí zdravotních pojišťoven.
• Zavádění poplatků (např. hospitalizační taxa a další).
• Zavedení úrazového pojištění (podle rakouského modelu).
• Pokračování postupného snižování akutních lůžek a jejich transformace na lůžka následné péče.
• Základní informace o zdravotním stavu občana (např. čipové karty).
• Další rozvoj jednodenní péče.
• Růst nákladů na zdravotní péči.
• Posilování úhrad podle DRG a oslabování paušálních a výkonových úhrad.
• Zvýšení plateb za státní pojištěnce.
• Řešení problematiky „čekacích listů“ (např. zavedení nepřekročitelných čekacích lhůt).
• Odcházení lékařů do zahraničí.
• Zlepšení schopnosti politiků nalézat dílčí řešení v období reální krize, tedy méně ideologizovaný systém či politicky kompromisní systém.

Cílem je zdravotní systém, který bude otevřený, přehledný, pragmatický a férový.

Typy zdravotních služeb

Ambulantní péče

Ambulantní péče je typem zdravotní péče, kdy není nutná hospitalizace pacienta a pacient do zařízení pouze dochází. Rozlišujeme primární ambulantní péči, kam patří například praktický lékař pro děti a dospělé, stomatolog (zubní lékař) nebo u žen gynekolog – pacienti jsou zde povinně registrování, cílem je preventivní, diagnostická, léčebná a preventivní péče. U všech lékařů primární péče je musí pacient zaregistrovat, přičemž lékaři mají právo v případě velkého pracovního vytížení registraci nového pacienta odmítnout, pokud by další navýšení kapacity již znemožnilo dodržení určitého standardu a kvality péče poskytované stávajícím registrovaným pacientům. Lékaři však nemohou pacienty odmítnou v případě neodkladné péče (úrazy, akutní stavy a podobně). Naopak specializovanou ambulantní péči poskytují lékařští specialisté ve svých jednotlivých oborech specializace.

Lůžková péče

Lůžková péče je type zdravotní péče, pro jejíž poskytnutí je nutná hospitalizace pacienta. Tento typ péče je poskytován nemocnicemi a odbornými léčebnými ústavy s nepřetržitým provozem jako akutní péče, následná péče a dlouhodobá péče.

Odkazy

Literatura

aaa

Klíčová slova

organizace zdravotnictví, financování zdravotnictví, české zdravotnictví, psycholog ve zdravotnictví, klinická psychologie, zdravotní pojištění