Obecná charakteristika období

Verze z 12. 10. 2014, 16:44, kterou vytvořil Jiri.Honzl (diskuse | příspěvky)

Pojem římská doba označuje závěrečnou etapu starověkých dějin Egypta, kdy byl ve statutu provincie součástí teritoria ovládaného Římskou říší. V moci Říma a jeho přímého nástupce, Byzantské říše, byl Egypt s krátkými přestávkami od r. 30 př. n. l. do dobytí Araby v r. 641 n. l.

Dějiny do konce principátu (30 př. n. l. – 284 n. l.)

Připojení ptolemaiovského Egypta k Římské říši bylo vyvrcholením dlouhotrvajících vzájemných vztahů. Bezprostřední příčnou však byla účast Kleopatry VII. v občanské válce mezi M. Antoniem a C. Juliem Caesarem Octaviánem, budoucím císařem Augustem. Tato válka vyvrcholila v r. 31 př. n. l. námořní bitvou u Aktia, kde byli Antonius Kleopatra poraženi. Octaviánus v následujícím roce zaútočil přímo na Egypt a 1. srpna roku 30 př. n. l. vstoupil přímo do Alexandrie.[1][2] Egypt se tak stává římskou provincií. Augustus později ve své politické autobiografii Činy božského Augusta jen lakonicky konstatuje: „Egypt jsem připojil k říši římského lidu.”[3] Octaviánus dokázal obsadit Egypt téměř bez odporu a vznik provincie nebyl žádnou radikální změnou poměrů, ale spíše postupným procesem. Nově vytvořená provincie však zdaleka nebyla v klidu. Místodržitelem Egypta se v hodnosti Prefekta (praefectus Aegypti) se stal jeden z Octaviánových vojevůdců, C. Cornelius Gallus.[1][4] Brzy po jeho nástupu do úřadu vypukly, mimo jiné i v důsledku Římany uvalených daní, nepokoje.[2] Otevřené povstání začalo roku 29 př. n. l., nejsilněji v oblasti Théb. Prefekt zareagoval vojenským tažením proti proudu Nilu. Lehkost s jakou dobře organizovaná a zkušená římská armáda postupovala proti živelné vzpoře ilustruje situace právě v oblasti Théb, kde Římané povstání potlačili během patnácti dnů. Cornelius Gallus pokračoval s vojskem až do Asuánu, kde se setkal s vyslanci Merojského království.[2] Průběh svého tažení nechal zaznamenat na trojjazyčnou (latinsky, řecky a v hieroglyfech) stélu nalezenou na ostrově Fílé.[5][6] A právě přehnaná sebe prezentace snad také zavinila pád prvního egyptského prefekta. Ten začal své úspěchy oslavovat tak sebevědomým a okatým způsobem, že tím popudil Augusta, který ho z jeho pozice odvolal, zabavil jeho majetek a poslal jej do vyhnanství. Cornelius Gallus místo stanoveného trestu zvolil sebevraždu. Kromě tohoto tradičního podání, lze ale v antických pramenech nalézt i jiné důvody, které měly vést k neslavnému konci prvního egyptského prefekta. Okolnosti prefektova odvolání tak zdaleka nejsou jasné.[7] Dosáhnout vojenských úspěchů se pokoušeli i dva následující prefekti, Aelius Gallus a C. Petronius. Na rozdíl od svého předchůdce už ale nemuseli řešit vnitřní neklid a mohli se zaměřit na expanzi římských hranic. Aelius Gallus vytáhl s vojskem proti Nabatejskému království na severozápadě Arabského poloostrova. Toto tažení skončilo neúspěchem. Druhý prefekt, Petronius, se střetl s Merojci, ale dosáhl jen drobných úspěchů. Další egyptští místodržící výbojů zanechali a ve vztahu k sousedům provincie zaujali defenzivní postoj. Po zbytek Augustovy vlády byl v Egyptě klid.[8] Další významné události v dějinách římského Egypta jsou spojeny až s vládou Augustova nástupce Tiberia. Hned v roce 14 n. l., prvním roce své vlády, císař odvolal prefekta Aemilia Recta.[9] Důvodem byl prefektův příliš horlivý přístup ve shánění obilí pro každoroční dodávku obilí do Říma. Na příjezd většího než plánovaného množství Tiberius reagoval již výše zmíněným odvoláním a údajně i komentářem, že má své ovce raději ostříhané, nežli stažené z kůže.[10] Tato událost ukazuje nejen na míru efektivity, jíž byl egyptský úřednický aparát schopen vyvinout, ale také na to, že si císař velmi dobře uvědomoval, co může způsobit nespokojenost v nejlidnatější provincii říše. Ostatně to ani nebylo naposled, kdy musela být přílišná tvrdost provinciální správy korigována zásahem shora. Podruhé se tak stalo roku 19 n. l., kdy Egypt navštívil císařův synovec Germanicus. Ten byl v té době čerstvě pověřen správou východních provincií a rozhodl se vykonat inspekční cestu po Egyptě, během které zavítal až do Asuánu. Velkou popularitu si vysloužil v Alexandrii, kde pomohl čelit hrozícímu hladomoru tím, že nechal otevřít sýpky, v nichž bylo skladováno obilí připravené k vývozu do Říma. K Alexandrijskému obyvatelstvu se jinak choval velmi přátelsky, takže mu zde byly nabídnuty božské pocty. Ty ale odmítl. Tiberius se nejen těmito, ale i dalšími kroky správce východu logicky cítil ohrožen. Ke konfrontaci však nedošlo, neboť nedlouho poté co navštívil Egypt, Germanicus umírá.[8][2] I za vlády císaře Caliguly se Egypt stal svědkem významné státnické návštěvy. Židovský král Agrippa však nebyl v roce 38 n. l. v Alexandrii vítaným. Jeho návštěva se stala záminkou pro výbuch pouličního násilí, jež bylo pouze vyvrcholením již delší dobu se zhoršujících vztahů mezi Řeky a početnou židovskou menšinou. Nakonec obě strany vyslaly své delegace k císaři do Říma. Jejich vedení se ujali dva významní Alexandrijští vzdělanci, řecký gramatik Apión a židovský filozof Filón. Rozsouzení se dočkali až od Caligulova nástupce Claudia, který se, jak vyplývá z dochovaného dopisu, pokoušel zachovat ve vztahu obou komunit status quo.[2][11]Do dobrého stavu se začala dostávat ekonomika, která po celé první století n. l. postupně rostla. Římská nadvláda zajistila dostatečný klid pro rozvoj zemědělství, těžby nerostů i obchodu. Podobně jako další dobyté provincie nebyl Egypt Římskou říší pouze využíván, ale sám dokázal využít příslovečného římského míru (pax romana).[10][12] Význam největší římské provincie se plně projevil po smrti posledního vládce Juliovsko-Claudijské dynastie, císaře Nerona, kdy hrál Egypt důležitou roli v boji o moc.

  1. ↑ 1,0 1,1 Hölbl G. (2001). A History of the Ptolemaic Empire. London – New York: Routledge.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 Capponi L. (2010). The Roman Period, in A Companion to Ancient Egypt. Chichester: Wiley-Blackwell.
  3. ↑ Augustus. Res gestae divi Augusti.
  4. ↑ Herklotz F. (2012). Aegypto Capta, Augustus and the Annexation of Egypt, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  5. ↑ Egyptské muzeum v Káhiře, CG 9295.
  6. ↑ Bernand A., & Bernand, E.(1969). Les inscriptions grecques de Philae I–II. Paris: Institut français d'archéologie orientale.
  7. ↑ Hoffmann F. & Minas-Nerpel M. – Pfeiffer S. (2009). Die dreisprachige Stele des C. Cornelius Gallus, in Archiv für Papyrusforschung und verwandte Gebiete, Beiheft 9. Berlin: Walter de Gruyter.
  8. ↑ 8,0 8,1 Hölbl G. (2000). Altägypten im Römischen Reich, Der Römische Pharao und seine Tempel, Band 1. Mainz: Philipp von Zabern.
  9. ↑ Brunt P. A. (2012). The Administrators of Roman Egypt, in The Journal of Roman Studies. London: Society for the Promotion of Roman Studies.
  10. ↑ 10,0 10,1 Milne J. G. (1913). History of Egypt under Roman Rule. London: Methuen & Co.
  11. ↑ Harker A. (2012). The Jews in Roman Egypt, Trials and Rebellions, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  12. ↑ Gibbs M. (2012). Manufacture, Trade and the Economy, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecná_charakteristika_období&oldid=6711“