Formování a vývoj osobnosti.

Definice základních pojmů

Formování a vývoj osobnosti jsou pojmy, jejichž vymezení není zcela zřejmé. Tyto pojmy bývají některými autory striktně odlišovány a jinými používány coby synonyma. I proto je nezbytné uvést zde některé definice.

Formování osobnosti (personality shaping) bývá chápáno jako změna osobnosti způsobená vlivem aktivního, cíleného a záměrného působení na osobnostní charakteristiky jedince.

Vývoj osobnosti (personality/character development) je rovněž proces, při němž dochází ke změnám osobnosti, ale oproti formování jde i o změny, které nejsou důsledkem cíleného a záměrného působení na konkrétní charakteristiky jedince, ale také změny probíhající přirozeně spolu s narůstajícím věkem.

Determinanty vývoje osobnosti

Historicky se společnost dělila na 2 tábory, vedoucí spor o tom, zda je vývoj osobnosti podmíněn biologicky (nativistické teorie zastávající názor, že zásadní vliv mají vnitřní faktory), či sociálně (environmentalistické teorie říkající, že hlavní roli mají vnější faktory). Jednalo se tzv. o spor „nature vs. nurture“. V současnosti je často zmiňován tzv. bio-psycho-sociální model, který bere v potaz vlivy vnější, vnitřní, i jejich vzájemnou interakci. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Vnitřní faktory

Jak již bylo výše naznačeno, vnitřními faktory rozumíme vrozené dispozice. Jedná se tedy o dědičný základ osobnosti, naší genetickou výbavu, již nám předali rodiče. Celou genetickou výbavu jedince souhrnně označujeme jako genotyp. Na genotyp již od nejrannějšího prenatálního období působí vnější faktory (stres matky, její strava, toxiny, …), které ovlivňují, jak moc se které geny z celého genotypu projeví. Výsledek interakce genotypu a vnějších faktorů označujeme jako fenotyp – souhrn všech vnějších znaků a vlastností jedince. V souvislosti s geny je také důležité zmínit 2 typy genů – major geny a minor geny. Major geny jsou takové geny, které mají na určitý znak velký vliv, a které jsou jen velmi málo ovlivnitelné prostředím. Patří mezi ně například geny nesoucí informaci o krevní skupině, či barvě očí. Oproti tomu minor geny mají na konkrétní znak jen velmi malý vliv, jelikož takový znak je kódovaný velkým množstvím minor genů, na jejichž expresi má prostředí značný vliv. A právě minor geny jsou geny mající vliv, mimo jiné, na naše osobnostní charakteristiky.

Karel Balcar (1991) uvádí tzv. čtyřstupňovou hierarchii biologických podmínek dle R. Cattela, v níž rozlišuje:

o  dědičnou výbavu – genové zakódování vývoje organismu získané od rodičů v momentě početí

o  genová výbavu – dědičná výbava zahrnující navíc změny způsobené vlivem mutací a segregací v genech

o  vrozená výbavu – genová výbava dále ovlivněná vnějšími faktory po čas prenatálního období, až do porodu

o  konstituční výbavu – kromě výše zmíněného zahrnuje veškeré působení vnějších vlivů na jedince po jeho narození, jedná se v podstatě o fenotyp jedince

Dědičnost temperamentových vlastností

Temperamentové vlastnosti, coby minor geny kódované znaky, jsou podmíněny multifaktoriálně – celou řadou genů, mírou jejich exprese, i nejrůznějšími vlivy prostředí. Jejich dědičnost bývá nejčastěji zkoumána na jednovaječných (tzv. monozygotních) dvojčatech, která mají shodný genotyp a lze tak u nich pozorovat míru ovlivnění fenotypu vnějšími vlivy.

Základní temperamentové charakteristiky jsou patrné již u novorozenců. Od narození lze pozorovat sklon k určitému emočnímu prožívání (některé děti jsou plačtivé, jiné méně), úroveň aktivity (zda je spíše živější, či klidnější), inhibovanost (jak moc dítě preferuje být mezi lidmi, či si vystačí ve větší míře samo, případně zda a jak moc se bojí cizích lidí), adaptabilitu (jak dítě zvládá změny) a míru vytrvalosti či pozornosti (jak dlouho vydrží u jedné činnosti, nebo zda potřebuje častěji střídat stimuly). Geneticky podmíněná je i aktivace konkrétních genů později během života. Zejména během dospívání tak dochází ke změnám na úrovni genové exprese, což se následně odráží i na změnách v chování a prožívání. Navzdory tomu je temperament považován za poměrně stabilní charakteristiku jedince.

Výzkumy ukazují, že míra genetické podmíněnosti temperamentových vlastností se pohybuje kolem 50 %, zbývající podíl fenotypové variability je ovlivněn vnějšími faktory. Největší vliv dědičnosti se ukazuje u emocionality a úrovně aktivity.

Dědičnost osobnostních rysů

Koeficienty dědičnosti pro osobnostní rysy Big Five (Zdroj: Corr & Matthews, 2009)

Současné výzkumy potvrzují určitý podíl genotypu nejen na našem temperamentu, ale přímo i na osobnostních vlastnostech. Mezi nejpoužívanější osobnostní dotazníky patří tzv. Big Five, sestávající z 5 základních faktorů – otevřenosti vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitosti (conscientiousness), extraverze (extraversion), přívětivosti (agreeableness) a neuroticismu (neuroticism). Mnoho studií zabývajících se dědičností osobnostních vlastností pracovalo právě s modelem Big Five, a ačkoli se jejich výsledky na podílu dědičnosti jednotlivých faktorů různí, obecně se shodují, že osobnostní rysy Big Five mají genetický základ.

Jako nejvíce geneticky podmíněné se ukazují extraverze, otevřenost vůči zkušenosti a neuroticismus. Naproti tomu přívětivost a svědomitost patří k osobnostním rysům, které lze ve větší míře ovlivnit prostředím. Vysoká míra dědičných předpokladů u otevřenosti vůči zkušenosti může být rovněž dáno tím, že tato charakteristika bývá dávána do souvislosti s inteligencí, jež patří, za určitých podmínek, mezi osobnostní charakteristiky s největším podílem dědičnosti.

Dědičnost inteligence

Rozvoj inteligence, podobně jako temperament a osobnostní rysy, závisí kromě genetických dispozic také na vlivu prostředí. Z vlivů prostředí je však pro rozvoj inteligence nejzásadnější míra stimulace a její přiměřenost aktuálním schopnostem jedince.

Studie věnující se této problematice, uvádí odhad dědičnosti inteligence někdy až 80 %. Je však důležité uvést, že význam genetických dispozic se odvíjí právě od prostředí, v němž dítě vyrůstá. Žije-li dítě, v prostředí s nízkým socio-ekonomickým statusem a nízkou úrovní vzdělanosti, nedostane se mu dostatečné množství podnětů k rozvinutí jeho předpokladů a dědičné dispozice nebudou mít možnost se projevit. Oproti tomu v prostředí s velkým množstvím kvalitních stimulů bude vliv individuálních dispozic mnohem více patrný.

Strukturální a funkční aspekty CNS mající vztah k osobnosti

Ve vztahu k osobnosti patří mezi nejvýznamnější oblasti mozku kůra čelního laloku (prefrontální kůra) a limbický systém.

Prefrontální kortex představuje vývojově nejmladší část mozku, která se doposud vyvinula pouze u lidí. Jedná se o oblast s celou řadou funkcí, mezi něž patří například exekutivní funkce, paměťové funkce, sociální kognice či regulace chování a nálady. Velmi dobře známý je případ Phinease Gage, u něhož došlo k poškození prefrontální mozkové kůry, což mělo za následek výrazné změny v jeho chování – stal se agresivním, sobeckým, velmi impulzivním a ztratil schopnost plánování a odkládání potřeb.

Limbický systém patří naopak mezi vývojově starší části mozku a zahrnuje celou řadu struktur plnících velmi důležité funkce. Součástí limbického systému je jednak orbitofrontální mozková kůra, hipokampus, amygdala, septum a přední talamus. Mezi nejdůležitější funkce, které limbický systém zastává, patří kontrola strachu, úzkosti a reakcí na ně (fight-flight-freeze), emoční prožívání, účast na procesech krátkodobé paměti. Má však také vliv na činnost srdce, dýchání a sekreci endokrinních žláz.

Vztah mezi dimenzemi BAS a BIS dle J. Graye a dimenzemi extraverze a neuroticismus dle H. Eysencka (Zdroj: Vlastní)

V návaznosti na výše uvedené je pak významná teorie Jeffreyho Alana Graye (1934–2004), žáka Hanse Eysencka, nesoucí název „Reinforcement sensitivity theory“. Grayova teorie, založená na výsledcích jeho výzkumů, říká, že hlavní dimenze osobnosti mají rozdílný neurobiologický základ. Původní teorie pracuje se dvěma systémy – BIS (behavioral inhibition systém), jenž je vázán na Papezův okruh limbického systému, je citlivý na tresty a negativní události a zprostředkovává pocit úzkosti a opatrné chování, a systém BAS (behavioral approach systém) pojící se zejména s dopaminergními drahami v mozku a bazálními ganglii, jenž je citlivý na odměny, příjemné stimuly a zprostředkovává pozitivní emoční prožitky a souvisí s optimismem, extraverzí a tendencí k vyhledávání všemožných zdrojů zábavy. Systém BIS je považován za dimenzi úzkostnosti založené na neurotransmisi serotoninu, zatímco systém BAS za dimenzi impulzivity založené na neurotransmisi dopaminu. Teorie byla později doplněna o třetí, tzv. 3F dimenzi (fight-flight-freeze) mající strukturální základ v amygdale. Dimenze 3F je považována za dimenzi defenzivnosti zprostředkovávající pocit strachu a vyhýbání se nebezpečným situacím. (Bahbouh, přednášky z Psychologie osobnosti 2020/2021)

Vnější faktory

Z prostředí jsme ovlivňováni obrovským množstvím nejrůznějších faktorů, a to v podstatě neustále. Jsme ovlivňováni prostředím, ve kterém žijeme, lidmi, s nimiž se setkáváme, událostmi všedními i nevšedními, jenž se v našich životech objevují.

Fyzikální prostředí

Kromě psychologických a sociálních činitelů je důležitým faktorem ovlivňujícím tělesný i duševní výkon právě fyzické prostředí. To, v jakém žijeme podnebí, jaká je dostupnost stravy, jaké nemoci sužují oblast, v níž žijeme, zda žijeme ve městě nebo na vesnici a od toho se odvíjí, například jaký vzduch dýcháme. Co se stravy týče, i ve vyspělých zemích hraje roli kvalita stravy a to, zda konzumujeme vysoce průmyslově zpracované potraviny nebo potraviny bez průmyslového zpracování. Zda konzumujeme velké množství sacharidů, což se pojí s civilizačními onemocněními. Všechny tyto a mnohé další faktory mohou buď podporovat nebo naopak zpomalovat či zcela bránit tělesnému i duševnímu vývoji probíhajícímu prostřednictvím geneticky naprogramovaného zrání.

Sociální prostředí

Kulturní prostředí je dalším velmi významným faktorem hrajícím roli v utváření osobnosti. Kulturou či kulturním prostředím chápeme tu část prostředí vytvořenou lidmi. Zahrnuje nejen hmotné produkty, ale stejně tak i duševní bohatství předávané z generace na generaci. Kromě obrazů, soch či architektonických výtvorů zahrnuje tedy pojem kultura také zvyky, hodnoty, postoje, dovednosti a znalosti.

Geert Hofstede (1928–2020) chápal kulturu jako kolektivní nastavení mysli určité skupiny lidí. Můžeme hovořit o kultuře evropské, české, jihomoravské, kultuře konkrétní obce, rodiny, kultuře firmy atd. Dle Hofstedeho teorie lze každou kulturu definovat z hlediska 6 dimenzí, jimiž jsou vzdálenost moci, individualismus, maskulinita, vyhýbání se nejistotě, dlouhodobá orientace a později přidané požitkářství. Vymezení těchto charakteristik umožňuje porovnávání kultur mezi sebou, analyzování rozdílností a napomáhá lepšímu pochopení interkulturních sporů.

Vliv životních událostí

Významné životní události, jak negativní, tak i ty pozitivní, mohou být velkým zdrojem stresu či psychické zátěže, případně mohou být chápány jako určitý významný mezník, jímž jedinec ohraničí určité životní období. Ve všech zmíněných případech může dojít ke změně osobnostních rysů, případně k rozvinutí psychických či psychosomatických onemocnění.

Pro měření rizika rozvoje výše uvedených obtíží byla vytvořena tzv. Škála stresu podle životních událostí, která sestává z celkem 43 stresujících událostí, které mohou v životě člověka nastat. Každé události je přidělen určitý počet bodů, přičemž čím více bodů, tím se jedná o více zátěžovou situaci. Mezi nejnáročnější situace patří smrt partnera, rozvod, uvěznění, zranění či nemoc, ale také svatba. Speciální škály stresujících událostí jsou vytvořeny také pro dětský věk. První z nich byla Coddington Life Events Scale (CLES). Jednoznačně nejnáročnější situací, která může nastat v životě dítěte, je smrt rodiče. Dalšími událostmi, způsobujícími u dětí značný stres, je také rozvod rodičů, narození sourozence, sňatek rodičů, vážnější nemoc rodičů či sourozenců, smrt příbuzných, informace o vlastní adopci, ale také například konflikty rodičů a stěhování. Důležitým poznatkem tedy je, že zatímco dospělí uvádí jako zdroje stresu spíše katastrofické scénáře, pro děti mohou být velkým stresorem i poněkud běžnější události, jako například právě hádky rodičů.

Epigenetické faktory

Epigenetika je vědní obor zabývající se změnami fungování našich genů, k nimž dochází skrze vlivy z prostředí. Ačkoli se tedy nikterak nemění genotyp, může docházet ke změnám v působení a síle některých genů či skupin genů, v důsledku čehož dojde ke změnám na úrovni fenotypu.

Důvodem, proč je epigenetika pro psychologii důležitá je její obrovský vliv na nespočet proměnných v našich životech i fakt, že právě výzkum epigenetiky a jejích mechanismů potvrdil vlivy prostředí a chování na genom a vnesl větší jasno do sporu „nature vs. nurture“. Důležitý je také objev z posledních let, a sice že mnohé epigenetické mechanismy jsou reverzibilní, a tedy, že jejich vlivy můžeme zpětně ovlivnit. O vlivu epigenetiky se hovoří zejména v souvislosti s psychopatologií, kdy je diskutován možný vliv epigenetických mechanismů na vznik schizofrenie, ale také vznik Rettova syndromu, deprese, úzkosti či poruch příjmu potravy. Neméně diskutovaný je také vliv traumatu na změnu genové exprese skrze působení epigenetických mechanismů.

Z výzkumů na pomezí psychologie a epigenetiky stojí za zmínku výzkum Weavera a kolektivu (2004). Ačkoli se jednalo o výzkum na potkanech, přináší důležité poznatky o fungování epigenetiky a o významu raného dětství. V rámci výzkumu se ukázalo, že množství a kvalita péče v raném dětství formuje mozek a pozdější chování potomků pomocí modifikace jejich neuronů epigenetickými mechanismy. U zanedbaných potomků byly v dospělosti, oproti potomkům, kterým byla věnována adekvátní péče, zaznamenány vyšší hladiny stresového hormonu, ale i odlišnosti ve struktuře mozku a množství receptorů pro stresový hormon.

Procesy podmiňující vývoj osobnosti

Na vývoji osobnosti se podílí dva hlavní procesy – zrání a učení. Každý z těchto procesů má své zastánce, kteří věří, že jeden z nich má větší váhu než druhý. Lidé podporující teorie založené na geneticky naprogramovaném zrání jsou zastánci biologického přístupu. Lidé klonící se spíše k teoriím založeným na významu učení jsou zastánci sociálně determinačního přístupu – environmentalismu. Syntéza obou přístupů se objevila v teorii konvergence Williama Sterna (1871–1938), která říká, že vývoj probíhá souhrou vnitřních vloh s vnějšími vývojovými podmínkami. Podporovateli této myšlenky byla také jedna z nejvýznamnějších jmen vývojové psychologie – Jean Piaget (1896–1980) a Lev Vygotskij (1896–1934). (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Zrání

Zrání je geneticky naprogramovaný proces vedoucí k evolučním i involučním změnám ve stavbě a funkci organismu. Tento genetický program sestává z pevně daných po sobě jdoucích kroků shodných pro všechny lidi. Hlavní úlohu ve vývoji vázaném na proces zrání hraje maturace nervové a hormonální soustavy. Zrání samo o sobě však „pouze“ vytváří předpoklady pro duševní rozvoj, který je následně realizován učením. V průběhu zrání přichází určitá kritická období, která rozhodují o dalším vývoji jedince. Selhání v těchto obdobích přináší nevratné změny uvnitř organismu, které nelze nahradit ani pozdější péčí. Příkladem může být kritické období pro rozvoj řeči v raném dětství – pakliže je dítě sociálně deprivováno, ani pozdější píle a úsilí nedostane řečové schopnosti na takovou úroveň, na níž by za normálních okolností byly. Zrání je však možné také urychlit, a to za předpokladu, že jedinci poskytneme dostatečně stimulující prostředí. Je však nezbytné zachovat podmínku přiměřenosti stimulů, jinak můžeme naopak uškodit a vývoj jedince zbrzdit. Genetická informace kóduje také hranice procesu zrání, které například u jedinců s těžkou poruchou intelektového vývoje mohou končit zralostí odpovídající tříletému dítěti.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Učení

Učení je mezi všemi ostatními vlivy prostředí dominující. Jedná se o aktivní tvořivý proces rozšiřující vývoj osobnosti způsobený zráním a rozšiřující možnosti jedince. Jde o změnu v myšlení, chování či prožívání způsobenou zkušeností, o změnu, kterou nelze připsat geneticky naprogramovanému zrání, ani dočasně vyvolanému stavu (nemoci, únavě, smutku, …). Učení můžeme chápat nejen jako proces vedoucí k rozvoji specifických schopností, či nabytí vědomostí, ale také jako schopnost samu o sobě. Coby schopnost lze učení rozvíjet, a to až do nejvyššího věku. Jeho rozvíjení hraje zásadní roli v oddálení involuce. Výsledky učení jsou zvratné, je možné tzv. „přeučit“ již naučené vzorce myšlení i chování. Existuje mnoho forem učení – od nejjednodušších, mezi něž patří imprinting či habituace, až po komplexní učení vhledem či sociální učení.

V dětství má v souvislosti s učením nezastupitelnou roli hra. Ta může mít nejrůznější podoby, obvykle však zahrnuje učení a rozvíjí určité schopnosti – řeč, empatii, tělesnou obratnost apod., ale i osobnost jako takovou. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Pro učení, coby proces založený na vnějších vlivech, jsou nanejvýš důležité stimuly z prostředí. Pro co nejvyšší efektivitu učení je však důležité přizpůsobit stimuly aktuálním schopnostem jedince. Přiměřené stimuly jsou takové, které nejsou pro daného jedince příliš banální, ale ani příliš složité. Jsou jen o trošku dál, než jaké jsou jeho aktuální schopnosti – tak aby se tyto schopnosti mohly posunout. Jedná se o stimuly podporující rozvoj v tzv. zóně proximálního vývoje, kterou L. S. Vygotskij (1896–1934) charakterizoval jako oblast připravenou k dalšímu rozvoji.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Strategie formování osobnosti

Výchova

Výchova je definována jako záměrné rozvíjení kognitivních a afektivních schopností jedince, působení na jeho utváření postojů a způsobů chování a jejich přizpůsobování normám potřebám kultuře a společnosti, v níž se jedinec nachází.

Nejčastěji bývá výchova zprostředkovávána rodiči ve vztahu k jejich potomkovi. Charakter výchovy je dán dvěma základními faktory, jimiž jsou – péče (potažmo projevovaná láska) a míra kontroly dítěte.

Psychoterapie a další klinické intervence

Jednou z možných strategií formování osobnosti je také psychoterapie, či nejrůznější tréninkové programy a kurzy. Mezi velmi významné metody intervence patří mindfulness. Kromě celé řady benefitů, které mindfulness přináší, byla výzkumníky také objevena souvislost mezi praktikováním mindfulness a změnou osobnostních rysů, konkrétně svědomitostí, přívětivostí, empatií a emoční stabilitou. Podobné výsledky přinesly také výzkumy zaměřené na tréninkové programy pro osoby se závislostí. I zde byl zaznamenán nárůst v dimenzích svědomitosti, přívětivosti a emoční stability.

Psychoterapie je druh intervence, který může mít celou řadu podob v závislosti na tom, k jakému psychoterapeutickému směru se terapeut přiklání. Ukazuje se však, že co se účinků psychoterapií různých směrů týče, není mezi nimi výraznější rozdíl. V souvislosti s formováním osobnosti se ukazuje, že psychoterapie může mít poměrně značný vliv na zvýšení emoční stability. O něco menší efekt je pak pozorován i v dimenzi extraverze dle osobnostního dotazníku Big Five. V dalších z jeho dimenzí je rovněž pozorován určitý efekt, nicméně ne tak výrazný jako u již zmíněné extraverze a emoční stability. Na základě studií se zdá, že délka trvání psychoterapeutické intervence pro změny osobnostních rysů je optimálně 4 až 8 týdnů, přičemž při intervenci delší, než 8 týdnů již nedochází k výraznějším změnám, ty se obvykle odehrávají právě do 8. týdne psychoterapie.

Otázka stability a proměnlivosti osobnosti

V průběhu dětství a dospívání se osobnost jedince teprve utváří a prochází tudíž celou řadou změn. V dospělosti však považujeme osobnost za relativně stabilní. I dospělí jedinci se však celý svůj život vyvíjí, získávají určité zkušenosti, prožívají stres v různých podobách, a to vše i nadále utváří jejich osobnost.

Hodnocení stability a proměnlivosti osobnosti

Stabilita či proměnlivost osobnostních vlastností může být posuzována různými způsoby. Dle Vágnerové (2010) je však následující rozdělení tím nejpoužívanějším.

Skupinová stabilita odráží míru proměnlivosti osobnostních vlastností populace v čase. Vezmeme-li například jednotlivé faktory Big Five a získáme průměrné výsledky z reprezentativního vzorku populace a podobný sběr dat učiníme o 10 let později znovu, máme možnost pozorovat, zda se průměrné hodnoty jednotlivých faktorů posunuly nějakým směrem, což by značilo, že v dané populaci došlo k nějakým proměnám, nebo zda pozorované rozdíly nejsou statisticky významné, což by svědčilo o tom, že ke změnám nedošlo a skupinová stabilita populace je vysoká.

Diferenciální stabilita značí míru stability osobnostních vlastností jednotlivce ve srovnání s určitou částí populace, k níž se vztahuje. Pakliže se osobnostní vlastnosti jedince v průběhu času ve vztahu k dané populační skupině nemění, hovoříme o vysoké diferenciační stabilitě (tj. když jedinec při prvním měření vykazuje oproti populační skupině vyšší míru extraverze, navzdory změnám v průběhu času bude vykazovat vyšší míru extraverze i při druhém měření po několika letech). Diferenciální stabilita bývá velmi vysoká u lidí získávajících stejné zkušenosti. Nízká míra diferenciální stability může být dána například rozdílným způsobem zvládání vývojových úkolů, vlivem traumatizujících událostí a závažných onemocnění.

Individuální stabilita hodnotí proměny osobnostních vlastností u jedince v různých obdobích jeho života. Srovnávají se měření jednoho člověka v různých časech mezi sebou. K proměnám osobnostních vlastností, jak už bylo zmíněno výše, přispívají nejen vývojové změny, ale také výchova či individuální životní zkušenosti.

Stabilita a vývojově podmíněná proměnlivost základních osobnostních vlastností

Vzhledem k současných poznatků z vývojové psychologie osobnosti víme, že osobnostní vlastnosti se mění i na základě vývojových změn, tedy že v různých obdobích života dochází například ke zvýraznění či naopak zmírnění konkrétních rysů, a to v rámci celé populace, bez ohledu na kulturu. Změny osobnostních rysů jsou tak, do určité míry, projevem zrání a odrážejí geneticky podmíněné zákonitosti shodné pro všechny lidi. Nicméně i zde přichází zrání do interakce s vnějšími vlivy, které jej ovlivňují. Významným zjištěním je i to, že osobnostní rysy mají rozdílnou míru stability, tedy že některé jsou stabilní více a jiné méně. Ve vztahu k Big Five:

• Extraverze je osobnostní vlastností s největší stabilitou. Na přelomu adolescence a mladé dospělosti může mírně narůstat, poté však postupem času opět pozvolna klesá.

• Neuroticismus je naopak vlastností nejvíce proměnlivou. Charakteristický je výraznější pokles neuroticismu při přechodu z adolescence k mladé dospělosti, který v dospělosti pokračuje, ale již mnohem pozvolněji. S příchodem stáří (kolem 60. roku života) neuroticismus opět mírně narůstá.

• Otevřenost ke zkušenosti je po extraverzi dalším relativně stabilním rysem osobnosti. Tato vlastnost má tendenci narůstat v období adolescence a mladé dospělosti. Kolem 30. roku však začne pozvolna klesat a její se pokles postupně s blížícím se stářím zrychluje.

• Přívětivost patří k méně stabilním a vnějšími vlivy snáze ovlivnitelným rysům osobnosti. Jedná se o rys, který má od období mladé dospělosti tendenci neustále narůstat. Výraznější je však nárůst kolem 30. roku života, kdy se předpokládá souvislost s nabytím nových sociálních rolí a poté mezi 50. a 60. rokem, kdy vyšší přívětivost může souviset s vyšší potřebou klidu, pohody a harmonických vztahů.

• Svědomitost je také spíše rysem méně stabilním, a i svědomitost má v průběhu života tendenci narůstat, nikoli v průběhu života klesat. Výrazný je nárůst zejména při přechodu k mladé dospělosti, s níž přichází nové povinnosti a zodpovědnost.

Faktory ovlivňující proměnlivost a stabilitu osobnosti

Jak bylo již několikrát zmíněno, aktuální obraz osobnosti je vždy dán interakcí genetických dispozic a vlivů prostředí. Ani tato zdánlivě jednoduchá interakce však není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát.

Faktory podporující stabilitu

Mezi faktory podporující stabilitu osobnosti patří tzv. „corresponsive principles of personality development“ popsané níže.

Jedním z faktorů, který vstupuje do hry je to, že lidé s určitými osobnostními rysy se mohou častěji dostávat do situací či vyvolávat specifické reakce okolí, na které oni reagují s ohledem na osobnostní rysy. Tímto způsobem dochází k upevňování osobnostních rysů a podpoření stability osobnosti. Příkladem může být to, že vřelý a přátelský člověk se častěji dostává do pozitivních interakcí, na které on pozitivně reaguje a podporuje svou přívětivost. Stejně tak ale nepřátelsky laděný člověk bude vyvolávat negativní a odmítavé reakce, čímž se bude rovněž upevňovat jeho negativní postoj a nízká přívětivost jako osobnostní rys.

Naše osobnostní rysy však nemusí pouze ovlivňovat to, do jakých situací se dostáváme nebo jak na nás reaguje okolí, ale můžeme sami vyhledávat či vytvářet prostředí, které je v souladu s osobnostními rysy. Člověk s výrazným rysem extraverze bude s větší pravděpodobností volit zaměstnání, kde bude v kontaktu s lidmi, kde bude vidět a kde bude mít prostor se projevit než například zaměstnání někde v archivu, či někde, kde bude většinu své pracovní doby v tichosti a o samotě.

Třetím faktorem majícím vliv na stabilitu osobnosti je to, jakým způsobem vnímáme sociální situace a prostředí, v němž se nacházíme. Stejná situace totiž může být lidmi s rozličnými osobnostními rysy vnímána různě a může vytvářet rozdílná očekávání. Ona očekávání pak mohou vytvářet sebenaplňující proroctví a opět podpořit stálost stávajících osobnostních rysů.

Faktory podporující proměnlivost

Jedním z faktorů podporujících proměnlivost je sebereflexe. Ukazuje se, že cílené věnování pozornosti sobě samému, svým myšlenkám, emocím a svým tělesným prožitkům mohou přinést člověku vhled, díky němuž pak dochází k trvalejším změnám v osobnosti. S tímto principem bývá pracováno v rámci psychoterapie.

Význam má také sociální učení a vliv nápodoby. Pakliže pozorujeme u nějakého člověka určité charakteristiky a to, že je za ně odměňován, můžeme se na základě toho rozhodnout upravit své chování, což v konečném důsledku může vést ke změně na úrovni osobnosti. Podobně pak tehdy, když si všimneme, že pro nás významný člověk (rodič, partner, kamarád, …) oceňuje určitou vlastnost, případně že mu některá naše vlastnost vadí, můžeme danou vlastnost a její projevy podpořit nebo naopak potlačit.

A konečně neoddiskutovatelný je také vliv významných životních událostí. Jak bylo již zmíněno výše, změny v osobnosti mohou být vyvolány jak negativními, tak i pozitivními událostmi mezi něž může patřit svatba, porod, rozvor, změna práce, úmrtí blízké osoby, traumatizující událost a mnohé další.

Vývoj sebepojetí

Sebepojetí (self-concept) chápeme jako to, jak sami na sebe nahlížíme, jak se hodnotíme, či jakou máme sami o sobě představu. Sebepojetí zahrnuje v sobě složky jako je sebedůvěra (self-esteem), sebehodnocení (self-image) a sebeúcta (self-respect).(Bahbouh, přednášky z Psychologie osobnosti 2020/2021)

Sebepojetí se zažíná utvářet již v tom nejranějším dětství, a to skrze interakce s matkou, případně dalšími pečujícími osobami. To, jaké se v dítěti položí základy pro jeho současné i budoucí sebepojetí se odvíjí od chování a přístupu rodičů vůči dítěti. Pozitivní přístup na jedné straně pokládá základy pro zdravé sebepojetí, negativní přístup na straně druhé podněcuje rozvoj negativního sebepojetí dítěte.

Důležitým mezníkem ve vývoji sebepojetí je sebeuvědomění, tedy uvědomění si vlastního „já“. Jedná se o okamžik, kdy si dítě uvědomí, že není součástí matky, ale je samostatnou bytostí. Toto uvědomění nastává kolem 8. měsíce a pojí se se separační úzkostí. Dalším znakem sebeuvědomění je pak moment, kdy dítě pozná svůj odraz v zrcadle, který se objevuje kolem 18. měsíce. Později, mezi 2. a 3. rokem, vrcholí období vzdoru, které je nesmírně důležité nejen ve vývoji sebepojetí, ale i osobnosti jako celku. Zcela zásadní je zde opět role rodičů a to, jakým způsobem budou na vzdor a sebeprosazování dítěte reagovat – příliš tvrdé prosazování norem může vzbudit v dítěti nepřiměřené pocity viny a negativně tak ovlivnit jeho sebepojetí. V tomto věku je pro dítě také důležité vztahování se k druhým a přijímání sociálních rolí – syn, bratr, kamarád, … A díky rozvinutému sebeuvědomění se v řeči dítěte také poprvé objevují zájmena typu „já“, „ty“ nebo „moje“. V předškolním období dochází skrze sociální učení k osvojení pohlavní identity. U dětí mladšího školního věku mají vliv na sebepojetí zejména školní výsledky.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., získané v rámci kurzu Vývojová psychologie a poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti I. a Psychologie osobnosti II., vyučovaných na Katedře psychologie FF UK .