Agresivita

Verze z 17. 11. 2014, 19:59, kterou vytvořil Karolina.Honsova (diskuse | příspěvky)

Agresivita je tendence k útočnému jednání. Vyznačuje se především úmyslnou agresí (útok, napadení), jejímž cílem je poškodit, zničit či ublížit.

Dělení

Tím nejzákladnějším dělením agresivního chování je dichotomizace na instrumentální a afektivní agresi.[1]

  • Afektivní agrese se odlišuje především svojí neplánovitostí a nepřipraveností. Dle své základní charakteristiky je také správně označována jako impulzivní, emocionální či hostilní. Jejím cílem bývá právě ono ublížení nějaké osobě či poničení majetku.
  • Instrumentální agrese je naopak již předem plánovaná. Ale v tomto případě již toto jednání není cílem, ale prostředkem k dosažení jiného. (Např. kolektivní sporty či šikana)[2]

Dalším častým dělením je na reaktivní a proaktivní.

  • Reaktivní agrese, která je především afektivní, doprovázená vyšší mírou vzteku a je mnohdy odpovědí na aktuální provokaci.
  • Proaktivní agrese je na druhou stranu promyšlenější a míra afektivity bývá nižší. [1]

Další

  • Individuální agrese je vyvolávána konkrétním jedincem.
  • Kolektivní agresivita je v rámci skupiny. Oběť bývá předem promyšlená, nenáhodná.
  • Psychotická agrese je důsledkem psychotických příčin, jako jsou bludy, halucinace apod.
  • Autoagrese je nepřátelské jednání zaměřené vůči sobě. (Např. trhání vlasů, sebevražda)
  • Verbální agrese je pojem označující napadení pomocí urážek a jiných slovních napadení.

Biologické faktory

Za spouštěče agrese v mozku jsou považovány především orbitofrontální kůra (spolupráce s limbickým systémem), amygdala a hipokampus.

Genetické predispozice

Genetické faktory nejsou dodnes zcela objasněny, nicméně např. na výzkumu jednovaječných dvojčat v Dánsku byla prokázána korelace s agresivitou o hodnotě až 0,74. [1]

Agresivita je sice dědičná, na druhou stranu se však nesmí opomínat vliv prostředí. Poměr těchto vlivů je v procentech vyjádřen přibližně na 40% a 60%.[3] (Avšak některé prameny se v tomto rozcházejí a uvádějí dokonce i pravý opak.)

Serotonin

Agresivní až násilné chování je doprovázeno nízkou hladinou neurotransmiteru serotoninu, což je ještě více přisuzováno jeho metabolitu (5-HIIA).

Nízká hladina serotoninu a 5-HIIA (hydroxyindoloctová kyselina) se objevuje u jedinců, kteří vykazují nižší míru sebeovládání a častěji se u nich objevuje afektivní agrese. Také byl zjištěn vztah mezi nízkou hladinou 5-HIIA a osobami po sebevražedném pokusu.

Poukazuje se rovněž na to, že nízká hladina 5-HIIA je přítomna u synů alkoholických otců.[4]

Testosteron

Bylo zjištěno, že vyššího hladina testosteronu může být také jednou z příčin značnějšího agresivního chování. Jedním příkladem kladného vztahu těchto proměnných je souvislost mezi androgenovou léčbou těhotných matek (prevence toxemie) a mírou agresivity jejich dětí ve věku kolem 5 let. Agresivita u nich byla nápadnější i vyšší než u dětí stejného pohlaví i věku, jejichž matky nebyly léčeny tímto způsobem.[1]

Vliv testosteronu však není stoprocentně přijímán, jelikož výsledky studií se stále příliš rozcházejí.

Nízká tepová frekvence

Agresivita je častokrát spojována s nízkým tlakem a tepovou frekvencí. Důkazem tohoto tvrzení je např. výzkum zkoumající 334 Hong Kongských děvčat a chlapců ve věku 11 až 17 let. Výsledek zkoumání poukázal na silnou korelaci mezi dlouhodobějším nižším tlakem a vyšší proaktivní agresí i impulzivním psychopatickým chováním.[5]

Psycho-sociální faktory

Již na malé dítě působí rodinní příslušníci, vrstevníci a okolí svými postoji, názory a chováním. Děti své prostředí pilně sledují a způsoby chování nejen hodnotí, ale také interiorizují. Není třeba zdůrazňovat, jak velký dopad může mít vyrůstání v rodině s agresivním příslušníkem nebo v rodině, kde je agresivní chování určitým způsobem akceptováno ne-li dokonce podporováno (či výchova v maladaptivním prostředí). Jednoduše řečeno, může dojít k přenosu agresivního chování.

Na vývoj dítěte nemají vliv jen lidé, kteří jsou s nimi v přímém kontaktu, ale také masmédia. Longitudinální výzkum z let 1977-1992, pozoroval 557 dětí (chlapců i dívek) ve věku 6-10 let a jejich sledování násilných pořadů v televizi. Po 15 letech mohli výzkumníci prohlásit, že sledování pořadů s agresivním tématem má opravdu vliv na vyšší agresivitu v dospělosti.[6]

Genderové rozdíly

Obecně jsou muži agresivnější, o čemž vypovídá i poměr mužských a ženských vrahů: 10:1.[7] Pokud jsou ale obě pohlaví vyprovokována, genderové rozdíly nejsou tolik významné, z čehož vyplývá, že muži jsou sice agresivnější, ale tím míníme nevyprovokované jedince.[8]

Ženy a muži se liší podnětem, který považujeme za provokující (např. ženy více vyprovokují emotivní podněty a naopak), ale i druhem agrese. Verbální agrese je u obou pohlaví nalézána ve stejné míře, ale fyzická značně převažuje u mužů.

Agresivita u dětí

Prvních agresivních projevů si můžeme všímat již v mateřské školce. Častým důvodem je nepřítomnost matky, která v dětech vzbuzuje nemalé obavy a úzkostnost.

Příčinou může také být například potřeba mít vlastní místo či vymezené teritorium. Dítě se necítí dobře ani bezpečně, pokud nemá alespoň kousek místa čistě pro sebe (včetně vlastnictví některých věcí jako např. bačkůrek).

Dalším příkladem může být chlapec či dívka, kteří mají úzkostlivě pečující rodiče. Dítě se nových podnětů může bát a cítit se ohroženě. Na druhé straně jsou zanedbané děti, které jsou mnohem více manipulativní a hrozí u nich možnost autoagrese.

Je třeba také zmínit děti s ADHD, které jsou mnohem aktivnější, chtějí být středem pozornosti a udržet je u jedné činnosti je velmi náročné.

Agresivita u dětí se nesmí podceňovat. Některé si vyžadují až příliš pozornosti, chtějí být ve všem nejlepší a nad ostatními mít určitou moc či řízení. A taktéž jsou ovlivnitelné děti, které se za každou cenu chtějí někomu zavděčit a jsou snadno manipulovatelné (a dokonce i k násilí vůči jinému jedinci).

Agresivita dětí je samostatné velké téma, ale v každém případě je třeba si projevů tohoto chování všímat a ihned zasáhnout. Dítě by mělo pochopit následky svého chování a pokusit se reflektovat příčiny svého jednání vč. myšlenek a pocitů.

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Anderson, C. A., & Huesmann, L. R. (2003). Human aggression: A social cognitive view. In M. Hogg & J. Cooper (Eds.), Handbook of social psychology, 296-323. London: Sage Publications
  2. ↑ Gillernová, I. (2000) Slovník základních pojmů z psychologie. Praha: Fortuna
  3. ↑ Látalová, K. (2013) Agresivita v psychiatrii. Praha: Grada
  4. ↑ Virkkunen, M., Goldman, D., Nielsen D. A., Linnoila, M. (1995) Low brain serotonin turnover rate (low CSF 5-HIAA) and impulsive violence. Journal of Psychiatry & Neuroscience, Vol 20(4), Jul, 271-275. Retrieved from: http://web.a.ebscohost.com
  5. ↑ Raine, A., Fung, A. L. Ch., Portnoy, J., Choy, O., Spring, V. L. (2014) Low heart rate as a risk factor for child and adolescent proactive aggressive and impulsive psychopathic behavior. Aggresive behaviour, Vol. 40 Issue4, 290-299. Retrieved from: http://web.a.ebscohost.com
  6. ↑ Huessman, L.R., Moise-Titus, J., Podolski, Ch., Eron, L. D. (2003) Longitudinal relations between children's exposure to TV violence and their aggressive and violent behavior in young adulthood: 1977-1992. Developmental Psychology. Vol 39(2), Mar, 2003, 201-221. Retrieved from: http://web.a.ebscohost.com
  7. ↑ Anderson, C.A., Bushman, B.J. (2002) Human aggression. Annual Review of Psychology 53, 27–51. Retrieved from: http://public.psych.iastate.edu/
  8. ↑ Bettencourt, B. A., Miller, N. (1996) Gender differences in aggression as a function of provocation: A meta-analysis. Psychological Bulletin, Vol 119(3), May, 422-447, Retrieved from: http://web.a.ebscohost.com

Použitá literatura

Atkinson, R. L. a kol. (2003). Psychologie. Praha: Portál

Martínek, Z. (2009) Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada

Svoboda, J. (2014) Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku. Praha: Portál

Klíčová slova

agresivita, agrese, násilí, útočnost, afekt

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Agresivita&oldid=8727“